Všechny členské státy EU jsou součástí hospodářské a měnové unie (HMU). Koordinují tvorbu svých hospodářských politik a podporují tak hospodářské cíle EU. Některé členské země se rozhodly jít v integraci o krok dále a přijaly namísto své národní měny jednotnou měnu – euro. Tyto státy tvoří tzv. eurozónu.

Euro bylo zavedeno v roce 1999, a to nejprve jako účetní peníze. V té době ho přijalo 11 z tehdejších 15 členských zemí EU. Řecko do eurozóny vstoupilo v roce 2001, pouhý rok před přechodem na hotovostní podobu eura. V roce 2007 ho následovalo Slovinsko, poté se přidaly Kypr a Malta (2008), Estonsko (2011), Lotyšsko (2014) a Litva (2015). Dnes tedy eurozónu tvoří 19 členských zemí EU.

Dánsko a Spojené království zatím patří ke státům mimo eurozónu, protože mají v rámci Protokolů připojených ke Smlouvě udělenu výjimku (tzv. doložku o neúčasti). Nicméně jednotnou měnu přijmout mohou, pokud se tak v budoucnu rozhodnou. Švédko doposud nesplnilo kritéria ke vstupu do eurozóny.

Ostatní země EU mimo eurozónu státy přistoupily až po zavedení eura, tedy v letech 2004, 2007 nebo 2013. V okamžiku vstupu do Unie však ještě nesplňovaly potřebné podmínky pro přijetí společné měny. Zavázaly se však, že do eurozóny vstoupí, jakmile je splňovat budou – jedná se o země s tzv. odchylkou, jako je Švédsko.

Andorra, Monacké knížectví, Republika San Marino a Vatikánský městský stát přijaly euro za svou národní měnu na základě zvláštních měnových dohod s EU a mohou emitovat své vlastní euromince v rámci určitých množstevních limitů. Nicméně jelikož nepatří mezi členské státy EU, nejsou ani členy eurozóny.

Správa eurozóny

Přijetím eura došlo k hlubší integraci ekonomik zemí eurozóny. V zájmu využití plného potenciálu jednotné měny je třeba zajistit řádnou správu této části hospodářské integrace. Z tohoto důvodu se eurozóna odlišuje od zbytku EU svým hospodářským řízením – především tvorbou měnové a hospodářské politiky.

  • Měnová politika v eurozóně je v rukou nezávislého Eurosystému, který tvoří Evropská centrální banka (ECB) se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem a centrální banky členských států eurozóny. Prostřednictvím Rady guvernérů stanoví ECB měnovou politiku pro celou eurozónu. Jde o jediný měnový orgán uplatňující společnou měnovou politiku, jejímž hlavním cílem je udržovat cenovou stabilitu.
  • Hospodářskou politiku v rámci eurozóny mají do velké míry na starost jednotlivé členské země. Jejich vlády však musí své hospodářské politiky koordinovat v zájmu dosažení společných cílů, jimiž je stabilita, růst a zaměstnanost. Koordinace je zajišťována prostřednictvím řady struktur a nástrojů. Ústředním nástrojem je při tom Pakt o stabilitě a růstu. Ten obsahuje dohodnutá pravidla fiskální disciplíny, jako je omezení schodků veřejných financí a státního dluhu, které musí dodržovat všechny členské státy EU, ačkoli sankce (např. finanční) lze v případě neplnění závazků udělit pouze zemím eurozóny.
  • Provádění správy ekonomických záležitostí EU probíhá v ročním cyklu známém jako tzv. evropský semestr.

Kdo je již členem eurozóny