Evropská unie uzavírá s nečlenskými zeměmi dva typy dohod o rybolovu:

• dohody o partnerství v odvětví rybolovu – na jejich základě Unie získává rybolovná práva výměnou za finanční a technickou pomoc (jedná se zpravidla o spolupráci s jižními partnerskými zeměmi).
• tzv. severské dohody – v nich Unie sjednává s Norskem, Islandem a Faerskými ostrovy společné řízení sdílených populací ryb.

Sustainable fisheries partnership agreements (SFPA)

EU SFPAs infographic  (Available in English, French, Portuguese and Spanish, Published 2015)

EU Sustainable Fisheries Partnership Agreements  (Available in English, French, Portuguese and Spanish, Published 2017)

• Tuna agreements – allow EU vessels to pursue migrating tuna stocks as they move along the shores of Africa and through the Indian Ocean.
• Mixed agreements – provide access to a wide range of fish stocks in the partner country's exclusive economic zone.

In exchange, the EU pays the partner countries a financial contribution composed of 2 distinct parts:

• access rights to the EEZ
• sectorial support which aims to promote sustainable fisheries development in the partner countries, by strengthening their administrative and scientific capacity through a focus on sustainable fisheries management, monitoring, control and surveillance

The EU has currently 12 active SFPAs protocols in force with third countries:

• 9 tuna agreements: Cabo Verde, Côte d'Ivoire, Sao Tomé e Principe, Madagascar, Senegal, Liberia, Seychelles, Cook Islands and Mauritius
• 3 mixed agreements: Mauritania, Morocco, and Greenland.

The EU has also 9 "dormant" agreements with Mozambique, Micronesia, Solomon Island, Gambia, Gabon, Comoros, Kiribati, Equatorial Guinea and Guinea-Bissau. "Dormant agreements" stand for countries which adopted a fisheries partnership agreement without having a protocol in force. EU vessels are therefore not allowed to fish in waters under the regime of the dormant agreements.

Severské dohody

Rybářské aktivity Unie v Severním moři a severovýchodním Atlantském oceánu jsou úzce propojeny se sousedními zeměmi a územími, tzn. s Norskem, Islandem a Faerskými ostrovy. Populace ryb, na které se rybolov zaměřuje, se přesouvají přes hranice vod daných zemí, a proto je žádoucí, aby všechny čtyři strany svou činnost koordinovaly. Dalším důvodem je i to, že různé rybářské flotily nemusí mít vždy zájem o tutéž populaci ryb.

Proto je mnoho populací ryb řízeno společně a dochází i ke vzájemné výměně rybolovných kvót s cílem zamezit jejich plýtvání. Některé rybí populace jsou spravovány na základě mezivládní Úmluvy o rybolovu v severovýchodním Atlantiku, jejímž cílem je řídit populace ryb v daném regionu. Jiné populace jsou spravovány v rámci dohod mezi danými přímořskými státy.

Tyto dohody mají obrovský význam pro velkou část loďstva EU, především dohoda s Norskem, která se týká rybolovných kvót ve výši přes 2 miliardy eur.

Fakta o dohodách o rybolovu

Northern agreements

Historical and legal context of the bilateral agreements

The European Economic Community concluded its first bilateral fisheries agreements in the late 1970's. More than 30 other bilateral agreements were concluded until today mainly with developing States in Africa or in the Pacific. The negotiation of fisheries bilateral agreements resulted from the adoption of the UN Convention of the Law of the Sea (UNCLOS) which establishes a legal sovereignty for coastal states over living marine resources in maritime zones within 200 nautical miles from their baselines (the "Exclusive Economic Zone"). As a result, the conclusion of bilateral agreements with third countries appeared necessary to give European Union fleets access to fish stock surplus that are not used by the coastal states' local fleets.

The Common Fisheries Policy, especially its external dimension, establishes a legal framework for EU fishing activities outside the European waters.