chevron-down chevron-left chevron-right chevron-up home circle comment double-caret-left double-caret-right like like2 twitter epale-arrow-up text-bubble cloud stop caret-down caret-up caret-left caret-right file-text

EPALE

Elektroniczna platforma na rzecz uczenia się dorosłych w Europie

 
 

Resource

Rozvoj vzdělávání žen v Čechách, na Moravě a ve Slezsku

Posted by Daniela Krtičková

Článek pojednává o rozvoji vzdělávání žen v České republice v období od vydání Všeobecného školského řádu dne 6. prosince 1774 až po vydobytí práva na univerzitní vzdělávání.

1 Úvod

Až do čtyřicátých let 19. století se výchova dívek z měšťanských vrstev odehrávala především v rodině s přispěním domácích vychovatelů. Cílem vzdělávání ať už v rodině s pomocí soukromých vychovatelů, v penzionátu či klášterní škole nebylo vzdělávání v takovém smyslu tohoto slova, jak je chápeme dnes, ale spíše vedení dívky v duchu dobových požadavků k úspěšnému se zhoštění role ženy-manželky a matky, tj. aby dovedla řídit domácnost, pečovat o děti a přiměřeně reprezentovat dům a manžela (Bauertová, Bártová, 1987).

„Pro většinu žen byl ještě v 19. století charakteristický omezený obecný rozhled a nízká úroveň vědomostí. To pravdivě reflektovalo ženiny společenské pozice. Ženě nepříslušelo podílet se na rozvoji celkové duchovní atmosféry. Ženin život byl integrován do úzkého rámce rodinných problémů“ (Burešová, 2001, s.28).

Hlavní náplní české ženské otázky v 19. století byl boj za politickou rovnoprávnost a úsilí zajistit ženám přístup ke vzdělání a umožnit jim důstojné životní podmínky, i když se neprovdají. Jistota vlastního výdělku zároveň sebou přinášela možnost (v případě učitelek nutnost) volby mezi manželstvím a nezávislostí.

2 Nižší dívčí vzdělání

Rozvoj dívčího školství v našich zemích bývá obvykle spojován se jmény jako Karel Slavoj Amerling a Bohuslava Rajská a se školou Budeč, která se počala budovat v Praze roku 1842, k prvním pokusům o institucionalizované vzdělávání dívek však došlo již mnohem dříve, ještě v tereziánské epoše, kdy vydáním Všeobecného školského řádu 6. prosince 1774 byla pro všechny země monarchie zavedena povinná školní docházka a vytvořen pevný systém nižšího školství. V příštím roce bylo zákonem stanoveno, že všude, kde k tomu budou podmínky, mají být jako součást hlavních škol zřízeny dívčí školy se zaměřením na základní vzdělání a vyučování ručním pracím. Z rozvrhu dívčího oddělení pražské normální školy v roce 1788 vyplývá, že největší prostor zaujímaly ve výuce ruční práce (12-17 hodiny týdně), následovalo tzv. trivium (čtení 2-5 hodin týdně, psaní 3-4 hodiny a počty 2-3 hodiny týdně) a výuka náboženství (3 hodiny týdně). (Bahenská, 2005)

Z uvedených údajů vyplývá, že sice byla zavedena povinná školní docházka pro dívky, ale dívčí a chlapecké vzdělání bylo na různé kvalitativní úrovni, u děvčat se mimořádně rozvíjely ruční ženské práce, které spolu s triviem a náboženstvím byly chápány jako základ dívčího vzdělání a v obdobném duchu byly dívky vzdělávány ještě i v druhé polovině devatenáctého století (Bahenská, 2005).

Také je třeba mít na mysli, že povinná školní docházka do 12 let věku v praxi nebyla zcela realizovaná ještě ani v 19. století. Přesto byla pro dívky z nižších vrstev, jichž byla většina, základní (triviální) škola jediným zdrojem vzdělání (Malínská, 2005, s. 13). Ženy z vyšších společenských vrstev na tom díky soukromým učitelům byly lépe, ovšem ani ony neměly možnost studovat na středních a vysokých školách.

3 Vyšší dívčí vzdělávání

Úvod

V počátcích ženského hnutí a boje za vyšší dívčí vzdělání sehrály důležitou úlohu aktivity soukromých osob.

Avšak vyšší dívčí vzdělání se na počátku ženského hnutí neslo ve zcela jiném duchu než jak jej pojímáme dnes. Postoj společnosti ke vzdělávání dívek byl dlouhá léta ovlivněn představami Věnceslavy Lužické-Srbové a Magdaleny Dobromily Rettigové, které úroveň dívčího vzdělání limitovaly potřebami rodiny.

Věnceslava Lužická-Srbová

Věnceslava Lužická-Srbová sehrála důležitou roli v ženském emancipačním hnutí. O důležitosti ženského vzdělávání začala uvažovat po absolvování Hořické farní dvoutřídní školy, kdy ji rodiče poslali do hlavní školy do Broumova učit se německy a do Prahy, kde získala tehdy pro dívku nejvyšší vzdělání, absolvovala kurzy ručních prací, cizích jazyků, malby a hudby (Luštincová, 2010). Tehdy, jak ve svých pamětech vzpomíná, pochopila, jak nespravedlivé je, že dívky nemohou studovat i když mají lepší známky než chlapci (Lužická, 1928).

Její práce na poli ženského hnutí byla limitována jejím pohledem na místo ženy v rodině z pohledu katolické víry. Dle jejího názoru se žena měla vzdělávat, aby se uživila, kdyby zůstala bez manžela a aby kvalitně vychovávala mladou generaci vlastenců. Nepočítala s vyšším a vysokým vzděláním dívek, za nejdůležitější úkol ženy považovala starost o manžela a dítě.

V tomto duchu se nesla celá její činnost na poli ženského hnutí, v tomto duchu napsala řadu výchovných próz určených dívkám, založila několik významných spolků a redigovala časopis pro ženy Lada, stejně jako se věnovala přednáškové činnosti.

Tento pohled na ženu z pohledu katolické víry jí některé mladší spolupracovnice vytýkaly, např. Krásnohorská.

Magdalena Dobromila Rettigová

Rettigová chápala ženské vzdělání ještě omezeněji. Vzdělání ženy bylo podle Rettigové vlastně přípravou na roli vzorné matky a manželky, dokonalé hospodyně, žena měla být také příjemnou a rovnocennou společnicí muže, jenž s ní mohl sdílet a řešit problémy praktického života. Podle Rettigové muž, tím, že měl v ženě rovnocenného partnera, byl více připoután k rodině a neutíkal od ní ke všemožným negativním zálibám. Proto také Magdalena Dobromila Rettigová otevírala „domácí školu“ pro dívky z nižších středních vrstev ve většině míst, v nichž žila. M.D. Rettigová věřila, že vzdělání a užitečné dovednosti zajistí ženám v rodině a společnosti patřičnou úctu. Rozhodně si nedovedla představit, že by vzdělání žen mělo vést k jejich profesnímu uplatnění (Krásnohorská, 1885, Autrata, 1948, Johanides, 1995).

Stejně tak se ve společnosti dlouho udržoval názor, že dívka pocházející z dobře situované rodiny nemá důvod studovat a zabírat místo potřebnějším. V takovém případě se výchova ubírala tradičním směrem, dívka se měla naučit vykonávat domácí práce, konverzovat v cizím jazyce, nejlépe francouzštině, hrát na hudební nástroj, zpívat, tančit, kreslit. Studium za účelem získání práce bylo vnímáno jako východisko z nouze pro chudé a neprovdané dívky. Studium dívek z vyšších vrstev bylo přijímáno s nedůvěrou, jako zbytečnost, a tím odsouzen k zániku. Přijímání nových vzdělávacích tendencí se zlepšilo díky pozitivním zprávám o dívčích školách v tisku a svou roli zde sehrály zajisté také rostoucí ekonomické potíže úřednických rodin s větším počtem dcer. Právě pro ně se možnost odborného studia jevila jako cesta k soběstačnosti a zpočátku negativní pohled rodiny na zaměstnání dcery se postupně zlepšoval (Bahenská, 2005).

Amerling a založení školy Budeč

Například první veřejná dívčí škola, Budeč, která se počala budovat roku 1842, byla projektem českého vlastence a pedagoga Karla Slavoje Amerlinga. Myšlenka o vzniku této školy se zrodila v jednom ze známých českých salónů u Fričů. Salóny se konaly v domácnostech významných osobností české národní scény. Nejznámější z nich se konaly v Praze u Riegrů, Palackých, Staňků, Fričů nebo Němců. V těchto salónech hrály důležitou úlohu i ženy, tedy manželky a dcery předních českých buditelů (Neudorflová, 1999). Školu vedla sestra Johany Fričové Bohuslava Rajská (Burešová, 2002). Název školy nesl název Budeč, což byla inspirace českými pověstmi, podle nichž mělo být přemyslovské hradiště Budeč sídlem nejstarší školy v Čechách. (Hoffmannová, 1982, Morkes, 2005). Amerlingův úmysl založit Budeč jako moderní vzdělávací zařízení s širokým polem působnosti předstihl svoji dobu. Tento projekt byl finančně značně náročný a jako takový výrazně přesahoval ochotu tehdejší národní společnosti k financování. Ačkoli Budeč neměla dlouhého trvání, většina vzdělaných žen té doby prošla jeho vlivem (Kučerová, 1914, Dufek, 1908, Spěváček, 1962, Jahn, 1893)

Církevní vyšší dívčí školy

Jednou ze známých klášterních škol, jež měla pobočky na mnoha místech České republiky (kupř. Štěkeň, Praha, Svojšín u Kolína), byl Ústav Anglických panen. Školy tohoto řádu fungovaly na území České republiky od roku 1747, kdy řeholní sestry založily v Praze v ulici Karmelitánské svou školu a vychovávací ústav, až do roku 1948 (Kodýdková, 2005). Zajímavostí je, že tato římskokatolická kongregace přijímala dívky bez ohledu na jejich vyznání.

Za vyučování se platilo školné, které zužovalo okruh dívek, které mohly navštěvovat tuto soukromou církevní školu (Kodýdková, 2005, Jílek, 1927).

Změna obsahu a cíle dívčího vzdělávání

Od šedesátých let 19. století se proměňují názory na cíl a obsah dívčího vzdělávání. Vzdělávání dívek je již chápáno jako základ pro kvalifikovanou práci mimo domov. Role a vzdělání žen se odvíjí i od toho z jaké sociální vrstvy tyto ženy pocházejí (Horská In Vodáková, Vodáková, 2003).

V této době se ženské hnutí začalo probouzet k životu i díky osobnosti Vojty Náprstka, který po svém návratu z Ameriky sehrál důležitou úlohu v této fázi feministického hnutí. Náprstek byl ve svých názorech na úlohu ženy velice pokrokově smýšlející. V první řadě chtěl osvobodit ženu od domácí dřiny, aby tak žena získala čas pro oddech a své vzdělání. Náprstek usiloval o vyšší dívčí vzdělání, volební právo žen, o zaměstnávání žen ve státních službách apod. (Gutwirth, 1947, Šolle, 1994). Tyto otázky rozebíral a dále šířil i v Americkém klubu dam, který založil (Kodym, 1955).

Myšlenku zaměstnanosti žen podpořila také nová ekonomická situace ve městech, která vyžadovala, aby neprovdané ženy ze středních vrstev začaly pracovat (ženy z nižších vrstev pracovaly vždy). Ženy z této vrstvy však nemohly vykonávat tytéž povolání jako ženy z nižších vrstev, a proto, aby mohly zastávat profese, které odpovídaly vrstvě, ze které tyto ženy pocházely, musely se nejprve pro svou budoucí práci vzdělávat a získat pro ni kvalifikaci (Malínská,2005).

V průběhu druhé poloviny 19. století se ženy stávaly jak pracovní, tak postupně i intelektuální silou (Palátová, Krausová, Havelková, In Čadková, Lenderová, Stráníková, 2006).

Ženské spolky a boj za vyšší dívčí vzdělání

Ve druhé polovině 19. století přebírají iniciativu ve feministickém hnutí ženské spolky, jejichž snaha o vzdělávání českých dívek a zaměstnanost žen byla vždy spojena s vlasteneckým úsilím. Spolková činnost nejprve začala v Čechách. První ženský spolek v Čechách, spolek Slovanek, vznikl roku 1848. Bohužel neměl dlouhého trvání. Na Moravě se ženské spolky začaly zakládat až později. V polovině 19. století nejevily ženy na Moravě žádnou aktivitu. V 60. letech se začal národnostně probouzet moravský venkov a až poté města, v nichž byl často výrazný vliv Němců. První české dívčí střední školy se začaly zakládat teprve po roce 1860.

Známými spolky v Čechách byl Spolek sv. Ludmily, Ženský výrobní spolek český.

Spolek sv. Ludmily

Spolek paní a dívek Sv. Ludmily (Spolek sv. Ludmily) byl charitativní spolek pro podporu chudých žen. Když do jeho vedení nastoupila Marie Riegrová, které bylo jasné, že pomáhat jenom vydáváváním jídla a šatstva, jako se dělo doposud, není řešením, že je třeba chudobě předcházet tím, že se dívky vyučí, aby se mohly samy živit, začal spolek provozovat průmyslovou školu pro výuku ženským prací (šití, kreslení, rytectví, malba na porcelán). V rámci spolku byl vytvořen Komitét pro spoludozor na industriální vyučování při českých dívčích školách v Praze. Provozování školy nebylo vůbec snadné a neslo sebou mnoho problémů. Prvním bylo přesvědčit rodiče, aby své dcery vůbec do školy poslaly. Také zajistit, aby vyučené dívky měly uplatnění, o což se spolek snažil, bylo velkým problémem. Zde bojovaly dámy s předsudky společnosti. Největší vlna odporu se vznesla tam, kde mohly dívky konkurovat mužům, a tam, kde měly s muži pracovat ve stejné místnosti, což bylo považováno za nemravné. I přes nemalé úspěchy, které v hledání pracovních míst Spolek sv. Ludmily vykazoval, se nepodařilo zajistit práci všem potřebným dívkám, dosáhnout přístupu žen ke všem povoláním a platové rovnosti s mužskými zaměstnanci.

Dalším problémem, který Marie Riegrová ve vedení měla, byl neustálý konflikt se staršími členkami spolku. Starší členky spolku proti ní často vystupovaly, nechápaly, že tato forma pomoci je skutečnou pomocí chudým a počaly se proti Riegrové bouřit, ta tedy pak ze spolku odešla a předala vedení Lužické. Škola však nakonec upadala, jelikož byla i finančně těžko udržitelná, neboť pro výrobky žákyň nebyl odbyt. Po odchodu Lužické z vedení spolku, škola zcela zanikla (Luštincová, 2010, Lužická, 1928).

Ženský výrobní spolek český

Podobnou činnost vykazoval i Ženský výrobní spolek český. Zatímco škola spolku sv. Ludmily byla určena jen chudým dívkám, škola Ženského výrobního spolku českého sloužila dívkám ze střední vrstvy (Luštincová, 2010).

Díky činnosti Ženského výrobního spolku českého se vůbec poprvé na veřejnosti začalo mluvit o tom „že škola má vést k ekonomické samostatnosti neprovdaných žen ze všech společenských vrstev, nejen chudých, …“ (Bahenská, 2005, s.109).

V Ženském výrobním spolku také probíhaly také další odborné kurzy, např. jazykové kurzy, kurzy ručních prací a osvětové přednášky pro veřejnost. Tyto kurzy měly sloužit ke zvyšování kvalifikace žen a jejich zaměstnanosti. Spolek měl také svůj spolkový obchod. Škola spolkový obchod využívala pro praxi žákyň obchodního oddělení a díky němu mohla členkám zabezpečovat práci tím, že je v obchodě zaměstnala jako švadleny (Pamětní zpráva o dvacetiletém působení ženského výrobního spolku českého v Praze, 1891). Ženský výrobní spolek český charakterizoval snahy ženského hnutí v 70. letech 19. století.

Ostatní spolky a spolkové školy

Dalšími známými spolky, které zakládaly své spolkové školy byly např. Dobročinný ženský spolek Dobromila v Moravské Ostravě, jenž založil Dobromiliny pokračovací školy pro dívčí dorost (Reichlová, 1994, Prymusová, 2009, Matulová, 1907), Dobročinný spolek paní a dívek Libuše v Přívoze se svou Rodinnou školou Libuše v Přívoze (ZAO Zemský archív v Opavě, Rodinná škola Libuše v Přívoze 1919-25, inv. Č. 14), brněnská Vesna, která vznikla roku 1886 jako První česká pokračovací škola dívčí v Brně (Mareš, 1896) a po 1. sv. válce tvořilo Vesnino školství 13 škol a to: dívčí lyceum, měšťanská škola, trojtřídní vyšší škola pro ženská hospodářská povolání, dvouletá obchodní škola, ústav pro vzdělání učitelek dívčích průmyslových škol, ústav pro vzdělání učitelek kuchařských a hospodyňských škol, průmyslová dvouletá škola, vyšívačská škola, roční hospodyňská škola, pětiměsíční hospodyňská škola, dvouletá pokračovací škola, hudební škola a mateřská škola (Kalinová, Nováková, 2007, Bednářová, 1940, Bečicová, 2004, Šanderová, 1940) a Slezská Vesna v Opavě vzniklá po vzoru brněnské Vesny (Herelová, 1928).

Ve školách zakládaných ženskými spolky bylo vyučování zpravidla orientováno na praktické potřeby žákyň. Všeobecné předměty tedy byly omezeny na minimum a hlavní náplň výuky tvořil praktický obor, často doplněný praxí ve spolkových prostorách či spřízněných podnicích. Na spolkových školách se uplatňovaly jako učitelské síly zejména ženy (učitelky ručních prací a cizích jazyků) a fungovala spolupráce s učiteli z chlapeckých škol nebo dívčí měšťanky.

Spolkové školy také pomáhaly svým bývalým žákyním s hledání práce ať už prostřednictvím poptaváren nebo je zaměstnávaly přímo ve škole či při úřednické práci spojené se spolkem, který školu řídil. Nejsnáze se dařilo najít práci absolventkám školy šití šatů a prádla, které mohly být umístěny jak v domácnostech, tak i v závodech nebo mohly tvořit doma a výrobky zpeněžovat, naopak nejméně úspěšné byly absolventky oboru knihvedení a účetnictví. Najít pro dívky zaměstnání si vyžadovalo obrovské úsilí a této snaze se do cesty neustále stavěly překážky v podobě předsudků proti zaměstnanosti žen, kdy muži viděli v ženách nevítané konkurentky a tak myšlenka, že dívky budou pracovat v továrně ve společnosti mužů, se prosazovala jen ztěžka a pomalu. Zaměstnané dívky také dostávaly nižší plat než muži a v době krize na trhu práce patřily k prvním propuštěným.

Vyšší dívčí vzdělání podporované městem

Ve druhé polovině 19. století vznikají také dívčí školy podporované městem (Vyšší dívčí škola, Pokračovací škola). Pokračovací škola, jež byla v devadesátých letech přejmenována na Městskou dívčí průmyslovou školu, měla shodné cíle s průmyslovými školami spolkovými.

Odlišná z hlediska obsahu vzdělání byla Vyšší škola dívčí, což byla vlastně dívčí měšťanka, jež nesloužila k přípravě žákyň na samostatné povolání (Bahenská, 2005). Vyšší škola dívčí měla celkově nižší počet hodin než chlapecká měšťanská škola a byla zřetelně orientovaná na industriální vyučování. Tato odlišnost byla současníky zdůvodňována rozdílným postavením a úkolem žen a mužů. Škálou vyučovacích předmětů (náboženství, čtení, deklamování a literatura, mluvnice, pravopis a sloh, německý jazyk, francouzský jazyk, zeměpis, dějepis, přírodopis a technologie, fyzika, chemie, počty, psaní, měřičství a kreslení, zpěv, vychovatelství, ruční práce) Vyšší škola dívčí předčila možnosti domácích učitelů a vychovatelů, přesto byly nadále prioritou dívčího vzdělání ruční práce, což se nezměnilo ani v následujících desetiletích. Vyšší dívčí škola také zavedla do té doby nevídané pedagogické zásady (přestávky mezi jednotlivými hodinami, zavedení tělesné výchovy, mírný a odstupňovaný kázeňský řád).

Od školního roku 1870-71 byla otevřena 4. třída Vyšší dívčí školy s výukou psychologie, vychovatelství, českého, německého a francouzského jazyka, dějepisu, estetiky, zdravovědy, domácího hospodářství, kreslení, zpěvu a ženských prací. K radikálnímu rozšíření došlo v letech 1885-86, kdy přibyla 5. a 6. třída, kde byla největší péče věnována již tradičně ručním prácím, kterým se v rozvrhu dostalo největšího prostoru, a výuce cizích jazyků. Významnou novinkou bylo zařazení tělocviku mezi nepovinné předměty (dívkám k navštěvování těchto hodin museli dát souhlas rodiče) (Bahenská, 2005, Drchalová, 1938, Morkes, 2003). Vyšší dívčí škola byla otevřena i uchazečkám z nižších sociálních vrstev, pokud se jejich rodina uskrovnila a platila za dceru požadované školné. Ve škole se tak setkávaly dcery velkostatkářů a majitelů továren s dcerami drobných živnostníků a obchodníků (Morkes, 2003, Táborský, 1913).

Díky vzniku škol různých typů se mohla pokrýt poptávka po dívčím vzdělání u všech společenských vrstev. Finanční zázemí rodiny rozhodovalo o tom, do jakého typu školy dívka nastoupí.

V zásadě platí, že pro dcery z majetnějších poměrů se nejčastěji volily soukromé penzionáty nebo Vyšší dívčí škola, které nepřipravovaly studentky pro zaměstnání, jejich cílem byla všeobecná vzdělanost a schopnost pohybovat se v přiměřených společenských kruzích. Zatímco dívky pocházející z chudších poměrů volily více školy, které připravovaly pro konkrétní zaměstnání.

Od šedesátých let společnost pozvolna tolerovala práci žen v povoláních, jež vycházejí z jejich základního životního poslání, jako jsou povolání učitelek (podle Hasnerova zákonu z roku 1869), ošetřovatelek, a také s nástupem odborných škol zaměstnávání dívek v obchodech (Bahenská, 2005).

Odborné dívčí školy

K odborným dívčím školám se řadily také školy hospodyňské, např. Stěženy ( http://www.sosstezery.cz/pdf/historie.pdf), Vesna, spolek Domácnost a jeho kuchařská škola (Štěpánová in Večerková, 1999) atd.

V těchto školách se žákyně učily “zejména: O povinnostech mravně náboženských, vychovatelství, totiž pravidlům, jak rozumná matka dítko své od narození až k prahu školy odchovává, jazyku, dějepisu a účetnictví, pravidlům zdravovědy a ošetřování nemocných, nauce o domácím hospodářství, vaření laciných a živných pokrmů, praktická cvičení ve správě domácnosti, ženské práce, zejména střih a zpravování šatů, dále přírodoznalství, polní hospodářství zelinářství, drůbežnictví, mlékárenství a jiným naukám hospodářství praktického“.( http://www.sosstezery.cz/pdf/historie.pdf)

Soukromé dívčí ústavy

Kromě výše jmenovaných typů škol přetrvávala existence soukromých dívčích ústavů (například Anny Tesařové, Svatavy Amerlingové, manželů Svobodových), které se zaměřovaly převážně na výuku cizích jazyků, hudby a společenského chování a dívčí penzionáty, jež nebyly sice školami v pravém slova smyslu, nabízely ubytování pro dívky ze zámožných rodin a výuku němčiny, francouzštiny, tance, společenského chování, hry na klavír, malby, organizovali přednášky s kulturním zaměřením, vycházky, výlety a hodiny tělocviku.

Po celé devatenácté století bylo dívčí vzdělání na nižší úrovni než chlapecké, k obratu došlo až roku 1890, kdy bylo založeno první dívčí gymnázium ve Střední Evropě.

Chlapci měli daleko větší možnosti k získání vyššího vzdělání než pro dívky. Pro chlapce existovala osmiletá gymnázia, šestileté od roku 1869 sedmileté reálky, průmyslové školy, reálná gymnázia a další střední odborné školy.

4 Přístup žen k maturitní zkoušce a univerzitnímu vzdělání

Dívčí gymnázium

Důležitým mezníkem v dějinách českého školství bylo založení dívčího gymnázia. Myšlenka na možnost středoškolského vzdělání budila ve 2. polovině 19. století často posměch či dokonce mravní rozhořčení a setkávala se nepochopením i u mnoha všeobecně uznávaných a jinak v myšlení liberálních mužů. (Sokolice, 1931, s.4). Gymnázium, které v myšlení tehdejší společnosti představovalo především přípravu na univerzitu, což byla sféra vyhrazená pouze mužům, se totiž považovalo pro ženu absolutně nepotřebné a zbytečné. (Malínská, 2005)

Myšlenku na gymnaziální vzdělání dívek se podařilo zrealizovat až Elišce Krásnohorské na konci 19. století. Krásnohorská chtěla tímto krokem ulehčit příštím generacím žen cestu ke vzdělání. (Bauertová, Bártová, 1987). Krásnohorská považovala vzdělání za nutnost i u těch žen, které se chtěly věnovat výhradně rodině, péči o domácnost a výchově dětí, neboť ženy nepovažovala za méněcenné a méně inteligentní než muže, což bylo v tehdejší společnosti běžné, a považovala vzdělání za jedinou cestu k pozvednutí žen (Malínská, 2005). Krásnohorská chápala dokonce právo na vzdělání jako přirozené právo žen. Tuto myšlenku vyjádřila následujícími slovy: „upírá se ženám nejpřirozenější právo lidské, právo k volnému sebeurčení a k samostatnosti.“ (Krásnohorská, 1881)

Z její iniciativy vznikl také roku 1890 Spolek pro ženské studium Minerva. Také Eliška Krásnohorská to neměla snadné – i ona se musela potýkat se značnými překážkami, nepochopením až odporem, a to hlavně ze strany mužů. Jak sama Krásnohorská vzpomíná, na počátku svého úsilí o prosazení gymnaziálního vzdělávání pro dívky se setkávala často s nepochopením.

„Jitro ženského studia, jak malí a úzkého rozhledu byli v této otázce mnozí velcí mužové. Ukázalo se to nejlépe při sbírání podpisů na petici k říšské radě, aby vymáhala u vlády oprávnění žen ke studiím vysokoškolským. Bylo třeba získati poslance, který by co nejúčinněji v zájmu věci na říšské radě promluvil. Není divu, že připadli na radikálního, ohnivého řečníka MUDr. Eduarda Grégra. Když však jsem mu svou žádost přednesla, užasla jsem, neboť se z mluvčího svobody a pokroku pojednou ozval nejkonzervativnější stoupenec starosvětského příkazu: sedávej panenko v koutě, odsoudil šmahem všechny ty moderní neženské snahy, a jevil pravé zděšení ze ženské emancipace.“ (Sokolice, 1931, s.4)

E. Krásnohorská se pak na radu dr. Julia Grégra obrátila o podporu petice na poslance dr. E.Engla. Z jeho odpovědi vyvěrala obava, že „poměry odborného vyučování ženského názorům o dívčím ideálu, všem pojmům, které tak dlouho naše srdce blažily, značně budou škoditi.“ Krásnohorská ho však kupodivu přesvědčila, aby ve Vídni pomohl tuto myšlenku prosadit. Všeobecného souhlasu s peticí dosáhla u českých spisovatelů, připojily se k ní i české spisovatelky společností uznávané, vzdělané dámy. Mezi prvními podpisy na podporu gymnázia byly dr. Anna Bayerová a B. Kecková, první české lékařky vystudované v zahraničí, Žofie Podlipská, Karolína Světlá, Renáta Tyršová, Teréza Novákova aj. Jedině ženy z rodiny Fr. L. Riegra Marie Riegrová-Palacká a její dcera Marie Červinková-Riegrová, ačkoli byly obě samy velmi vzdělané odepřely dát svůj souhlas (Sokolice, 1931, s.4)

A tak nakonec byla 11. března 1890 předána říšské radě jedním z poslanců petice o povolení založení dívčího gymnázia Minerva, která byla následně schválena. Ale ani tak nebylo ještě na poli ženského vzdělání dobojováno. Neboť vzhledem k tomu, že absolventky Minervy usilovaly o kvalifikaci v oborech vyhrazených dosud pouze mužům, setkávaly se s velmi nesouhlasným postojem veřejnosti.

Škola se dělila na dvouletou přípravku pro doplnění učiva z obecných škol a čtyři třídy gymnázia. Během těchto šesti let měla být probrána látka odpovídající osmiletému chlapeckému gymnáziu. Minerva jakožto gymnázium měla jako hlavní cíl přípravu na univerzitní vzdělání, ale o ten musely studentky Minervy ještě dlouho bojovat. Ústav z počátku bohužel neměl právo maturity; absolventky ji skládaly na státním chlapeckém gymnáziu. Ovšem teprve od roku 1901 obsahovalo maturitní vysvědčení klauzuli opravňující studentky k návštěvě univerzity (Bahenská, 2005, Burdová, 1990, Morkes, 1996) a od roku 1907 mohly dívky maturovat na svém ústavu. Minervu lze považovat za jakýsi vrchol boje za ženské vzdělávání, ženám totiž pomohlo dosáhnout nejvyšší mety, otevřelo jim cestu na univerzitu.

Přístup k univerzitnímu vzdělání

Přístup na univerzitu získaly ženy od roku 1896 jako hospitantky, což znamenalo, že přednášky mohly navštěvovat jen se souhlasem vyučujícího a vstup na univerzitu jim mohl být kdykoliv zakázán a neměly právní nárok skládat zkoušky. Roku 1897 Filozofická fakulta Univerzity Karlovy poprvé přijala ženy jako řádné posluchačky a v roce 1902 první ženy na Univerzitě Karlově směly studovat farmacii a medicínu. První lékařkou, která vystudovala v Praze, byla Anna Honzáková, absolventka Minervy (Hanzal a kol., 1997), jejíž cesta k doktorskému titulu byla dosti složitá a plná překážek. Její přihláška na českou lékařskou fakultu v Praze byla zamítnuta, a proto začala navštěvovat přednášky na pražské německé univerzitě, ale bez možnosti složit zkoušky. V roce 1897 sice mohla přejít na českou fakultu, avšak opět jen na hospitační studium (Turčinková, on-line).

Poté, co absolventky dívčího gymnázia začaly vstupovat na univerzitu, bylo na pořadí další téma, volební právo žen, neboť „bude-li mít žena stejné postavení v povolání, musí přece mít i stejná občanská práva! Žádná politická strana nemohla zcela pustit ze zřetele, že snad jednou přistoupí k volebním urnám i ženy a náležitě zamíchají volebními výsledky“ (Horská, 1999, s. 99).

Dívčí lycea

Jako další možnost pro vyšší vzdělávání dívek byla od roku 1900 zřizována šestiletá dívčí lycea, jež měla dívky připravit k vysokoškolskému studiu a zároveň jim poskytnout všeobecné uzavřené středoškolské vzdělání pro případ, že by nechtěly pokračovat v dalším vzdělávání. Výuka byla zakončena maturitní zkouškou, která byla upravena analogicky podle chlapeckých ústavů a skládala se z části písemné a ústní. Absolvování maturitní zkoušky na těchto lyceích opravňovalo dívky k mimořádnému studiu na filozofické fakultě. Absolventky těchto dívčích lyceí mohly být připuštěny také k učitelství na obecných a měšťanských školách, po dodatečné zkoušce z latiny také ke studiu farmacie. Po absolvování čtvrté třídy se žačky mohly uplatnit jako zaměstnankyně na poštovních úřadech apod. Vyšší vzdělání praktického rázu, které dívkám nabízela šestiletá gymnázia, nebylo dívkami doceněno a většina žaček v těchto školách spatřovala možnost přípravy k vysokoškolskému studiu, které ale nebyly přiměřeně připraveny. O tom svědčí i zvýšený zájem o tyto školy v okamžiku, kdy zřídily vyšší reálně gymnaziální oddělení. Samotná lycea byla roku 1922 zrušena a ve většině případů přeměněna na takzvaná reformě reálná gymnázia (Kádner, 1929, Neuhofer, 1930).

Cesta ke kvalitnímu středoškolskému vzdělání dívek

Ženy sice dosáhly možnosti studovat na univerzitě, ale ukázalo se, že jejich příprava není dostatečná, neboť dívky neměly možnost absolvovat střední školu se stejnými podmínkami a požadavky jako studenti na státních gymnáziích.

Bylo tedy nutností vybudovat kvalitní středoškolské vzdělání pro dívky. Do úvahy přicházely dvě možnosti, jak docílit gymnaziálního vzdělání dívek, jež by bylo srovnatelné se vzděláním chlapců. První možností, kterou se ubíralo dívčí gymnázium Minerva, bylo zakládání dívčích středních škol, jejichž učební osnovy byly srovnatelné s osnovami chlapeckých gymnázií.

Po vzniku Minervy začaly vznikat i podobná dívčí gymnázia[1] na území celého našeho státu. Roku 1903 vzniklo také první dívčí gymnázium na Moravě ve Valašském Meziříčí, roku 1905 v Brně a roku 1911 ve Slezsku (Hořínek, 1960, Barcuch, Roklová, 1991). Pro gymnázium ve Valašském Meziříčí vypracoval učební osnovy František Drtina (Ženská revue, 1906) ve spolupráci s Oktaviánem Wagnerem. Jednalo se v podstatě o zvláštní typ reálně gymnaziální výuky, speciálně upravený pro dívčí vzdělání. V sedmém a osmém ročníku školy probíhala diferencovaná výuka v klasickém oddělení ústavu (vyučovala se latina ve větším rozsahu a nový předmět kulturní dějiny řecké a římské) a v oddělení moderním (výuka měla vyhrazeno více hodin pro přírodovědné předměty a úvod do deskriptivní geometrie). Tyto učební osnovy byly později používány i na jiných dívčích středních školách (Drtina, 1909).

Koedukace

Druhou možností bylo jít cestou koedukace[2].

Odborníci a zastánci systému koedukace (kupř. Drtina) naopak upozorňovali na její klady: koedukovanou školu chápali jako přirozené prostředí, tj. s podobným uspořádáním jako v rodině a v celé společnosti, argumentovali také tím, že koedukace je úsporná a demokratická, neboť tak mají obě pohlaví stejnou příležitost ke vzdělání a zároveň má dobrý vliv na morálku a vývoj chlapců i dívek (Drtina, 1909)

Možnost stát se studentkami, rovnocennými s chlapci byla dívkám dána až ministerským výnosem z roku 1919. Z počátku se však všechny dívky musely nejprve hlásit na dívčí střední školy, a jen pokud v nich nebyl dostatek místa, mohly se dát zapsat na střední školu chlapeckou. Úplnou volnost ve výběru vzdělávacího zařízení získaly dívky až výnosem ze dne 16. června 1921, kdy bylo připuštěno dívčí studium na chlapeckých středních školách bez jakéhokoliv omezení. (Neuhofer, 1930)

5 Závěr

Feminismus v českých zemích byl spojen s vlasteneckými zájmy. Češtinu mezi střední a vyšší společenskou vrstvu prosazovaly také vzdělané a emancipované ženy té doby, především spisovatelky, tak se touto formou ženy zviditelňovaly jako intelektuální síla. Tyto ženy, kterým se dostalo vzdělání od soukromých učitelů, v penzionátu či v klášterní škole, takovéto vzdělání mělo ovšem nesrovnatelně nižší úroveň než vzdělání, které se dostávalo mužům, čehož si byly tyto ženy vědomy, a proto své obzory rozšiřovaly samostudiem. Jelikož si tyto ženy uvědomovaly omezenost vzdělání, kterého se dostává dívkám a negativní vliv tohoto nedostatku vzdělávacího systému na rozvoj osobnosti dívek, žen a tím i celé společnosti, chtěly dalším generacím dívek usnadnit přístup k vyššímu vzdělání. Uvědomovaly si totiž, že díky vzdělání a kvalifikaci lze pomoci, jak chudým ženám, které získají možnost lepšího výdělku, tak i těm ze středních a vyšších společenských vrstev, které se tak mohou emancipovat a osvobodit z područí manžela, který ženu ovládal. Takovýmto způsobem vznikly jak spolkové školy praktického zaměření určené chudým dívkám, tak i dívčí gymnázium, které umožnilo dívkám přístup k vysokoškolskému vzdělání.

6 Použitá literatura:

  1. AUTRATA F.V. M.D. Rettigová. Družstvo moravského kola spisovatelů, 1948
  2. BAHENSKÁ M. Počátky emancipace žen v Čechách. Dívčí vzdělávací a ženské spolky v Praze v 19. století. Gender sondy, Praha: Libri, 2005.
  3. BARCUCH A., ROKLOVÁ E. Místopis starého Přívozu, Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska. Ostrava, 1991
  4. BAUERTOVÁ J., BÁRTOVÁ E. Proměny ženy v rodině, práci a veřejném životě. Praha: Svoboda, 1987.
  5. BEČICOVÁ M. Školy spolku Vesna v Brně a jejich role v českém dívčím vzdělávání v letech 1883-1918. Sborník prací Filozofické Fakulty Brněnské Univerzity studia Minora Facultatis Philosophicae Universitatis Brunensis, 9/2004
  6. BEDNÁŘOVÁ V. Jak vznikalo dívčí odborné školství na Moravě. Brno, 1940.
  7. BURDOVÁ P. Gymnázium Minerva-Krásnohorská In SMĚŘIČKOVÁ (ed.) První české gymnázium .Sborník ke 100. Výročí založení. Praha, 1990.
  8. BUREŠOVÁ J. Národně politické aktivity českých ženských spolků v první polvině 20. století. Historica. Acta Universitas Palackianae Olomucensis-Facultas philosophica 31/2002, s.250-270
  9. BUREŠOVÁ J. Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. Století. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2001
  10. DRCHALOVÁ V. Městská dívčí škola v Praze: o jejím vzniku a vývoji. Praha: Pražská městská tiskárna, 1938
  11. DRTINA F. Dívčí školství u nás a jinde. Praha, 1909.
  12. DUFEK J. Dr. Karla Slavoje Amerlinga výchov budečské a Geneastr. Dějiny první hlavní české školy a kurzu učitelského: k stoleté památce narozenin velkého lidumila. Praha: Dědictví Komenského, 1908
  13. GUTWIRTH V. Vojta Náprstek. Praha: Orbis, 1947
  14. HANZAL J. a kol. Velké ženy české. Praha: X-Egem, Nova, 1997.
  15. HERELOVÁ T. Stručná kronika zemské dívčí odborné školyrodinné a živnostenské v Opavě In Deset let československého Opavska . Opava, 1928
  16. HOFFMANNOVÁ E. Karel Slavoj Amerling. Praha, 1982. 284 s.
  17. MORKES F. Karel Slavoj Amerling a budečská tradice v českém školství. In: Budeč 1100 let. Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně, 2005.
  18. HORSKÁ P. Z historie role ženy-matky a ženy-partnerky In VODÁKOVÁ A., VODÁKOVÁ O. Rod ženský. Kdo jsme, odkud jsme přišly, kam jdeme? Praha, 2003
  19. HOŘÍNEK A. Těšínko v zrcadle Slezské Matice osvěty lidové. 50 let její činnosti. 8 září 1898-8. září 1948. Karviná, 1960
  20. JAHN J.V. Karel Slavoj Amerling: Obraz života a práce. Praha: F.Šimáček, 1893
  21. JÍLEK F. Dějiny městyse Štěkně nad Otavou. Štěkeň, 1927, s. 43.
  22. JOHANIDES J. Magdalena Dobromila Rettigová. Rychnov nad Kněžnou: Městský úřad, 1995
  23. k emancipaci. In VEČERKOVÁ, E (ed). Folia Ethnographica (Supplementene and Acta Muzei Moraviane). 1 vydání. vol. 33. Brno : Moravské zemské muzeum, 1999, s. 9-18
  24. KÁDNER O. Vývoj a dnešní soustava školství, díl I. Praha 1929.
  25. KALINOVÁ A., NOVÁKOVÁ L. Dcerám českým: brněnský vzdělávací spolek Vesna v letech 1870 – 1920. Brno, 2007, s. 25.
  26. KODÝDKOVÁ M. Česká provinicie Congregatio Jesu a její proměny ve 20. století se zaměřením na její působení ve Štěkni. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, katedra religionistiky. Brno, 2005
  27. KODYM S. Dům u Halámků: Vzpomínky na Vojtu Náprstka. Praha: Českoslovenksý spisovatel, 1955
  28. KRÁSNOHORSKÁ E. Památce Magdaleny Dobromily Rettigové. Praha,1885
  29. KRÁSNOHORSKÁ E. Ženská otázka česká, Praha, 1881
  30. KUČEROVÁ V. K historii ženského hnutí v Čechách. Amerlingova éra. 1. Vydání, Brno, 1914.
  31. LUŠTINCOVÁ E. Život, dílo a odkaz Věnceslavy Lužické. Univerzita Pardubice, Fakulta Filozofická, Humanitní studia, bakalářská práce, 2010
  32. LUŽICKÁ V. Z mých pamětí. Mladá Boleslav : nakladatel Karel Vačlena, 1915
  33. MALÍNSKÁ J. Do politiky prý žena nesmí-proč? Libri, 2005
  34. MAREŠ F. Prvé desetiletí škol Vesniných. Brno, 1896.
  35. MATULOVÁ M. Zpráva o činnosti Dobromily za prvních 10 roků střední školy jejího trvání (1897-1907). Moravská Ostrava, 1907.
  36. MORKES F. Když se řekne Minerva In Česká škola, 1996, č.3, s.14
  37. MORKES F. Nezapomenutelná vyšší dívčí škola ke 140. Výročí 1863-2003, 1. Vydání Praha, 2003
  38. NEUDORFLOVÁ M. České ženy v 19. století. Praha, 1999
  39. NEUHOFER R. Deset úvah o středním školství. Praha 1930.
  40. PALÁTOVÁ K., KRAUSOVÁ V., HAVELKOVÁ I. Žena pohledem právních norem habsburské říše druhé poloviny 19. Století In ČADKOVÁ K., LENDEROVÁ M., STRÁNÍKOVÁ J. Dějiny žen aneb Evropská žena od středověku do 20. Století. Sborník příspěvků ze IV. pardubického bienále. Pardubice 2006.
  41. Pamětní zpráva o dvacetiletém působení ženského výrobního spolku českého v Praze, 1891
  42. První jsme vyšly z poddanství In Sokolice, 1931, s.4
  43. PRYMUSOVÁ H. Emancipační hnutí českých žen na severní Moravě a ve Slezsku od konce 19. do poloviny 20.století. Magisterská diplomová práce, Masarykova Univerzita v Brně, Filozofická Fakulta, Historický ústav, 2009
  44. REICHLOVÁ L. Emancipační hnutí žen a ženské spolky na severní Moravě na přelomu 19. a 20. století, Diplomová práce FF UP Olomouc, katedra historie, 1999.
  45. SKRYJOVÁ M.Spolek Slovanek. Honorata Zapová-Wisniowská. Diplomová práce, JU České Budějovice, 1998
  46. SPĚVÁČEK V. Karel Slavoj Amerling. Klatovy: Okresní vlastivědné muzeum, 1962.
  47. ŠANDEROVÁ V. Sedmdesát let brněnské Vesny In Ženy na Moravě. Brno Dobročinný komitét, 1940
  48. ŠOLLE Z. Vojta Náprstek a jeho doba. Praha: Felis, 1994
  49. ŠTĚPÁNOVÁ I. Spolek Domácnost a jeho Česká kuchařská škola. Specifický přínos
  50. TÁBORSKÝ F. Půlstoletí vyšší dívčí školy královského hlavního města Prahy 1863-1913. Praha vyšší dívčí školy královského hlavního města Prahy, 1913
  51. TURČINKOVÁ J. Anna Honzáková, Galerie českých osobností čs. Rozhlas Brno, dostupné z: www.rozhlas.cz/brno/porady_kat/_zprava/183547, [cit. 2010-12-10]
  52. URL <http://: www.sosstezery.cz/pdf/historie.pdf >, [cit. 2010-10-11]
  53. ZAO,Zemský archív v Opavě, Rodinná škola Libuše v Přívoze 1919-25, inv. Č. 14
  54. ZAO,Zemský archív v Opavě, Dívčí lycea ve Slezské Ostravě a Opavě, dívčí reálné gymnázium ve Slezské Ostravě a Opavě 1911-1922, Inv.č. 1133
  55. ZAO,Zemský archív v Opavě, II. spisový materiál. C.spisy, období 1909-1928, oddělení I.- Střední školy, kart.č. 629, sign.V/48/16
  56. Ženská revue, roč. 1, 1906.
 

[1] O gymnázia ve Valašském Meziříčí a v Brně se zásadním způsobem zasloužila Jednota učitelek moravských v čele se Zdeňkou Wiedermannovou, významnou představitelkou ženského hnutí na Moravě. Zdeňka Wiedermannová po neúspěšných pokusech o zavedení koedukace na středních školách založila spolek Dívčí akademie, který za pomocí básníka J.S. Machara, T.G.Masaryka a P. Drtiny inicioval založení výše zmíněných reformních gymnázií (Burešová, 1996).

Za vznikem dívčího reálného gymnázia ve Slezsku také stojí ženský spolek, a to spolek Vlasta (Hořínek, 1960, Barcuch, Roklová, 1991, ZAO Zemský archív v Opavě, Dívčí lycea ve Slezské Ostravě a Opavě, dívčí reálné gymnázium ve Slezské Ostravě a Opavě 1911-1922, Inv.č. 1133, ZAO Zemský archív v Opavě II. Spisový materiál, C.spisy, období 1909-1928, oddělení I.-střední školy, kar.č.629, sign. V/48/16)

[2] Roku 1897 byla, za nesouhlasu většiny středoškolských ústavů, která vznášela námitky, že dívky a chlapci procházejí zcela odlišným duševním vývojem a že tedy společné studium nepřichází v úvahu (Ženská revue, 1906), připuštěna možnost hospitace dívek při vyučování. (Drtina, 1909)

Tento článek vznikl v rámci projektu ŽENA A ŽIVOT ... s reg. číslem: CZ.1.04/3.4.04/76.00341

 

Poznámka o autorovi
PaedDr.Mgr. Lucie Zormanová, Ph.D.
Ing. Monika Drozdová
Email: rovneprilezitosti@email.cz

 

 
 
Resource Author(s): 
PaedDr.Mgr. Lucie Zormanová, Ph.D.
Publication Date:
Monday, 22 February, 2016
Language of the document:
Type of resource: 
Studies and Reports
Country: