chevron-down chevron-left chevron-right chevron-up home circle comment double-caret-left double-caret-right like like2 twitter epale-arrow-up text-bubble cloud stop caret-down caret-up caret-left caret-right file-text

EPALE

Elektronická platforma pro vzdělávání dospělých v Evropě

 
 

Blog

Aby fungovala demokracie, lidé musejí být vzdělaní a aktivní

14/05/2019
by Kristýna Fantová
Jazyk: CS

Rozhovor s PhDr. Michalem Šerákem, Ph.D, z Katedry andragogiky a personálního řízení, FF UK o důležitosti občanského vzdělávání pro společnost a o tom, proč se nedaří občanské vzdělávání v ČR rozvíjet.

Probíhá v ČR občanské vzdělávání? Změnila se situace nějak od doby vydání Analýzy občanského vzdělávání dospělých z roku 2010, která je jedním z pouhých dvou dokumentů k tomuto tématu na stránkách MŠMT?

Problém je v tom, že téma občanského vzdělávání se objevuje vždy ve vlnách, v souvislosti s nějakou událostí, případně osobností, která si je vezme za své. Před deseti lety, tedy v době, ze které pocházejí dokumenty uveřejněné na stránkách MŠMT, to byl tehdejší ministr školství Ondřej Liška ze Strany zelených. On se za téma občanského vzdělávání velmi bil, inicioval konání kulatých stolů, workshopů, vypracování zmíněných analýz a podobně. Poté co odešel, zájem poklesl.

Další vlnu zájmu jsme zažili v předchozích letech, s kulminací v roce 2017. Situace se opakovala. Poprvé se o tématu občanského vzdělávání začalo na politické úrovni hovořit v roce 2014, kdy Poslanecká sněmovna hlasovala o usnesení u příležitosti 25. výročí Listopadu 1989. Tehdejší místopředseda školského výboru hovořil o důležitost občanského vzdělávání v kontextu čtvrtstoletí od roku 1989.

Proč je občanské vzdělávání nutné? Co se stane, když občanské vzdělávání nebude probíhat?

V souladu s obecně přijímanými tezemi musí občanské vzdělávání probíhat podle demokratických principů, kterými se myslí zákaz indoktrinace, prezentace kontroverzních témat z více úhlů pohledu a podpora samostatného myšlení občanů. Jedním z cílů uvedeného prohlášení bylo vyzvat Vládu ČR, aby připravila Strategii občanského vzdělávání ČR. Ta měla podrobněji specifikovat cíle, obsahy, financování, institucionální zabezpečení a další zásadní otázky spojené s konkrétní realizací tohoto typu edukace. Předpokládalo se, že zastřešující institucí bude Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. V té době bohužel procházelo MŠMT personálními změnami, které nejen oslabily jeho postavení, ale zároveň i zpomalily přípravu řady projektů, včetně tohoto. Situace se navíc zkomplikovala tím, že celá problematika občanského vzdělávání dostala výrazně politické významy. V souvislosti se zvýrazněním některých témat začala být tato otázka medializována. Celá diskuse do velké míry zúžila na témata multikulturalismu, migrační krize, ochrana práv sexuálních menšin a podobně. Docházelo pak k tomu, že v Parlamentu vystupovali poslanci a hovořili o tom, že si nepředstavovali, že se děti ve školách budou učit homosexualismu, multikulturalismu a dalším úchylkám. Krátce, debata nabrala politický směr, což celou oblast zároveň jednoznačně degradovalo.

Zdá se mi, že už úvodní prohlášení zástupce školského výboru z roku 2014 směřuje proti tomu, aby se občanské vzdělávání směřovalo k výchově směrem k toleranci a občanskému soužití s různými menšinami, přestože to jsou hodnoty, které jsou zakotveny základních ústavních dokumentech.

Je otázkou, co si pod pojmem občanské vzdělávání vlastně představíme. Jde vlastně o teoretický konstrukt, kam je možné zařadit velké množství nejrůznějších oblastí. Když se na to podíváme v reálu, občanské vzdělávání podporované státem vždy sloužilo k udržení status quo a k podpoře převažující ideologie a většinovým hodnotám. Například doba, kdy jsme zažívali první vrchol státem podporovaného občanského vzdělávání, bylo období První republiky. Prvním zákonem týkajícím se vzdělávání dospělých na našem území byl zákon o občanském vzdělávání. Republika vznikla 28. října 1918 a již na začátku února 1919 byl přijat zákon č. 67, který stanovoval povinnost všem obcím na území Československé republiky pořádat bezplatné kurzy občanské výchovy pro své občany. Ústřední idea tohoto zákona byla jednoznačně formulována v důvodové zprávě k zákonu: nově vzniklý stát si nemůže dovolit dát volební průkazy lidem, kteří jsou nevzdělaní, nepoučení. Vznikla Československá republika, ale lidé vlastně nevěděli, co je to Československo, co je republika, kdo je prezident, co je demokracie aj. Takže jeden z prvních zákonů, které ta republika přijala, byl zákon o občanském vzdělávání dospělých.

To, co říkáte, je velmi zajímavé. Studovala jsem po revoluci, takže jsem se informace o novém zřízení dozvěděla ve škole, ale lidé, kteří studovali dříve neměli mnoho možností, jak a kde se naučit co je demokracie, jaká je struktura a funkce demokratických institucí a je jich zřejmě stále mnoho.  

Ano, to je přesně ta myšlenka, která tam byla. Aby fungovala demokracie, lidé musí být vzdělaní, musí mít povědomí o společnosti, o občanství. A co je důležité, demokracie funguje pouze tehdy, když jsou občané aktivní. To znamená, pokud chodí k volbám a pokud se zapojují do společenského dění. A zase: ti, kteří jsou poučení, kteří jsou vzdělaní, jsou podle dostupných statistik ti aktivnější. Jsou to ti, kteří se více zajímají o to, co se kolem nás děje, a mají i více informací o tom, co sami mohou udělat.

V naší historii jsme měli celkem tři zákony o vzdělávání dospělých. Poslední je z roku 1959. Od té doby nic. A tyto tři zákony o vzdělávání dospělých se netýkaly profesního vzdělávání, kvalifikací, rekvalifikací a podobně. Týkaly se osvěty, lidovýchovy. To znamená volnočasového vzdělávání a občanského vzdělávání. Tedy těch oblastí vzdělávání, které z historického pohledu (od Platona, přes Komenského až třeba po Lindemana) představují esenci vzdělávání dospělých.

Skutečností také je, že před rokem 1989 byly tyto oblasti ze strany státy poměrně dobře ošetřeny a v zásadě i podporovány, neboť byly dobře využitelné k legitimizaci tehdejší ideologie. Občanské vzdělávání bylo zpolitizované, indoktrinované. V tomto ohledu je bohužel občanské vzdělávání snadno zneužitelné, což platí vždy a za každého režimu. Některé aktuálně probíhající debaty jsou toho jednoznačným důkazem.

Zdá se, že téma občanského vzdělávání může být i kontroverzní. Možná, že vzhledem k časté ideologizaci a zneužití občanského vzdělávání je dobře, že dnes většinou občanské vzdělávání realizují nevládní neziskové organizace, které nejsou závislé na státu.

To je otázka. Dá se říci, že vždy, když v historii našeho státu přišla nějaká zásadní společenská změna, tak stát na ni reagoval. Buď prostřednictvím zákonů nebo konkrétních opatření, které směřovaly k tomu, aby se občané byli schopni adaptovat na měnící se situaci – dobrovolně nebo nedobrovolně. Samozřejmě, že to často bylo zideologizované, ale byla tady nějaká nabídka, potenciál. Problém je v tom, že po roce 1989, po velmi velké společenské změně, nenásledovalo nic. Bylo dlouhé ticho. Stát dal od občanského vzdělávání ruce pryč, bál se ho. Občanské vzdělávání bylo z minulých dob velmi zatížené ideologií, a navíc se začala prosazovat perspektiva, že stát do této oblasti vůbec nemá zasahovat. A občanský sektor byl teprve v plenkách, teprve začal vznikat. Po roce 1989 se změnila ekonomická a politická situace, ale lidem nebyla nabídnuta pomoc v tom, jak se s těmi změnami vyrovnat. Pokud sami nebyli aktivní nebo nechtěli, měli jen málo šancí, jak se adaptovat na nové podmínky. A tak jsme pro roce 89 nabrali dost velké deficity týkající se občanské gramotnosti, finanční gramotnosti a dalších oblastí, které se nám dodnes nedaří dohnat.

Co se tedy děje od roku 2014?

Jak už jsem říkal, na půdě Poslanecké sněmovny vzniklo prohlášení, které dávalo za úkol vládě, aby připravila strategii občanského vzdělávání. Začala se připravovat strategie, a začalo se uvažovat nad tím, jak se bude zajištěna její realizace. Hovořilo se o čtyřech možnostech. První možností bylo, že by vznikla nějaká instituce, jejímž cílem by byla koordinace agendy občanského vzdělávání, vydávání metodik, byla by to nová instituce. Zvažoval se název Dům demokracie a lidských práv. Hovořilo se dokonce o jejím rozpočtu, který se měl pohybovat ve výši 40 miliónů Kč. Druhou variantou měl být vznik nějaké grantové agentury, které by školy a další instituce předkládaly svoje projekty z oblasti občanského vzdělávání, a ona by ty dobré projekty podporovala. Třetí možností byl větší průnik neziskových organizací do školství, do formálního vzdělávání, větší spolupráce formálního školství a občanského sektoru. Něco, co by bylo oficiálně řízeno a garantováno. Nebylo to dopracováno do detailu. Čtvrtou variantou bylo, že celou oblast bude mít na starosti Národní ústav pro vzdělávání, což v zásadě odpovídá současnému stavu.

Ještě jednu důležitou věc je třeba si uvědomit. V průběhu celé této doby došlo opět k výraznému omezení celé oblasti na sféru škol, tedy dětí a mládeže. Dospělí se z té debaty postupně vytratili, ačkoli původně zaujímali velmi důležitou roli, především pak některé konkrétní skupiny (např. senioři).

Následoval druhý krok, kterým bylo rozhodnutí, že se celá agenda přesune na tehdejší Ministerstvo pro lidská práva a rovné příležitost. V plánu legislativních prací na rok 2017 bylo stanoveno, že toto ministerstvo má předložit vládě Koncepci občanského vzdělávání ve spolupráci s MŠMT a s Ministerstvem kultury. Vznikl panel odborníků z různých oblastí, kteří měli nastavit koncepci občanského vzdělávání v té původní, nejširší bázi. To znamená nejen děti, ale i dospělí, a jako velmi výrazná specifická skupina tam byli zdůrazňováni i senioři, protože právě u nich registrujeme velké deficity občanské gramotnosti. Na základě diskusí odborníků tedy vznikl dokument Základní rámec občanského vzdělávání ČR s datem červenec 2017.

Je to platný dokument?

Bohužel, pokud vím, tak nikdy nebyl oficiálně schválen. Přišly volby, změnila se vláda a bylo zrušeno i Ministerstvo pro lidská práva, čímž celá tahle agenda spadla v reálu pod stůl. Stačí se podívat na stránky MŠMT, kde jsou pod odkazem Občanské vzdělávání dosud uloženy deset a více let staré materiály. Je to škoda. Po dlouhé době to byla šance, jak udělat něco konkrétní v oblasti občanského vzdělávání na úrovni vzdělávací politiky. Včetně toho přestat spojovat toto téma pouze s občanským vzděláváním ve školách.

Realizuje se tedy dnes občanské vzdělávání dospělých?

Děje se toho velké množství, ale je to velmi roztříštěné. Pokud se dnes řeší občanské vzdělávání, mluví se o separátních tématech, která se řeší ad hoc. Je to například finanční gramotnost, počítačová gramotnost, zdravotní gramotnost nebo mediální gramotnost. Jde o izolované aktivity, které na sebe nenavazují, nemají jednotný rámec, metodiku ani podporu. Dílčí občanské vzdělávání poskytují také některé politické strany, což má ostatně na našem území dlouhou tradici, sahající ještě do dob Rakouska-Uherska. Zvláště za První republiky byly politické strany důležitým poskytovatelem (nejen) občanského vzdělávání. Na tuto tradici navazuje i nejstarší podobně koncipovaná instituce u nás, Masarykova dělnická akademie (ČSSD).

Co se děje se společností, ve které občanské vzdělávání neprobíhá?  

Cílem tradičního občanského vzdělávání byl vzdělaný občan, tj. občan, který ví. Od devadesátých let se změnila perspektiva a cílem má být občan aktivní. To znamená občan, který nejen ví a zná, ale zároveň něco konkrétního dělá, který je motivovaný a zapojuje se do společenských aktivit. V rámci evropských dokumentů jsou dokonce naprosto přesně stanovena kritéria tohoto tzv. aktivního občanství. Patří mezi ně např. podepisování peticí, zapojení do činnosti občanských sdružení, účast na demonstracích a další podoby nenásilného odporu. Proto mě udivuje, když ze strany politické reprezentace slýcháváme ve spojitosti s výše uvedenými příklady občanských aktivit odsuzující komentáře. Přitom aktivní občanství je jedním z ústředních principů, na kterém je postavena celá Evropská unie. Dva hlavní cíle v oblasti celoživotního vzdělávání, které si stanovila Evropská unie v rámci Memoranda o celoživotním učení z roku 2000, jsou boj proti nezaměstnanosti, a právě aktivní občanství. Pouze občané, kteří jsou vzdělaní a motivovaní, jsou schopni udržovat demokratickou společnost. Jedině taková participativní společnost má šanci udržet evropskou myšlenku. A velkou škodou současné společnosti je, že je málo lidí, kteří jsou ochotni obětovat svůj komfort a část své svobody ve prospěch ostatních, a zapojovat se do občanských aktivit dlouhodobě a systematicky. Ano, např. sociální sítě mají velkou roli v aktivizaci, ale většinou to nemá dlouhodobý a reálný dopad.

Nedostatek aktivních občanů a nedostatek funkční občanské gramotnosti jsou důsledky toho, že neprobíhá systematické občanské vzdělávání dospělých. Víme, že ČR má nižší úroveň finanční gramotnosti, spotřebitelské gramotnosti. To jsou ty deficity, které jsme nabrali v předchozích desetiletích, a které teď těžko doháníme.  

Share on Facebook Share on Twitter Epale SoundCloud Share on LinkedIn