Vyhledávání
    Zadejte libovolný text
Související informace
Aktuality
In response to the concerns raised by several citizens about animal welfare in fish farming, the European Commission would like to clarify that the health and welfare of farmed fish is important for EU aquaculture.
One of the world's fastest growing food sectors, aquaculture accounts for about half of the fish eaten worldwide every year.
Fish farming is healthy and can help tackle overfishing and protect wild fish stocks. That is the message to be delivered today by European Commissioner for Maritime Affairs and Fisheries, Maria Damanaki, at a specially organised event at the Seafood Expo Global held in Brussels.

Akvakulturní metody

Evropská akvakultura má mnoho podob. Ty můžeme rozlišovat na základě různých kritérií: extenzivní či intenzivní, v přírodním prostředí nebo v nádržích, ve sladké či slané vodě, za stálého průtoku nebo opětovné cirkulace, tradiční či moderní, konvenční nebo ekologická, v chráněných nebo otevřených vodách atd. U každého kritéria by bylo možné najít mnoho podtypů a uvedená kritéria se také v praxi různě kombinují. Čtenářům těchto stránek evropskou akvakulturu představíme na pozadí jejího historického vývoje.

Přehled údajů pdf - 725 KB [725 KB] български (bg) dansk (da) Deutsch (de) eesti keel (et) ελληνικά (el) English (en) español (es) français (fr) Gaeilge (ga) italiano (it) latviešu valoda (lv) lietuvių kalba (lt) magyar (hu) Malti (mt) Nederlands (nl) polski (pl) português (pt) română (ro) slovenčina (sk) slovenščina (sl) suomi (fi) svenska (sv)

Extenzivní akvakultura

Prvním typem akvakultury, který byl provozován, bylo chytání volně žijících vodních živočichů do pastí v lagunách, rybnících nebo mělkých jezírkách tak, aby byli neustále k dispozici.
Výlov kaprů v České republice © Zbyněk Mejta

Tento druh chovu má své počátky v neolitické době, kdy člověk začal aktivně ovlivňovat využití přírodních zdrojů, což bylo v Evropě v době 4 000 let před naším letopočtem. Tento minimalistický postup se v Evropě již nyní nepoužívá, protože veškerý chov vodních živočichů předpokládá alespoň jistou úroveň technických zásahů do životního prostředího nebo interakce s danými živočichy.

Druhá etapa vývoje akvakultury spočívá právě v tom, že se vše již neponechává pouze na přírodě, ale vodní prostředí se upravuje tak, aby napomáhalo vývoji populací ryb, měkkýšů nebo korýšů. Nejdůmyslnější podobou tohoto typu akvakultury je chov kaprů v rybnících v Číně, o němž se dovídáme ze slavného Fan Liova pojednání, jež se datuje do 5. století před naším letopočtem.

A v Evropě? Již Římané chovali ústřice a krmili ryby v sádkách k tomu speciálně upravených. Postupy rybníkářství se však začaly utvářet ve středověku, především v klášterech, které potřebovaly skromné jídlo pro řadu postních dnů, jež ukládalo křesťanství. Do této doby také sahají počátky chovu ryb v brakické vodě v jižní Evropě, kde se začaly upravovat laguny a pobřežní rybníky tak, aby v nich bylo možné zachytit ryby, jež sem přinesl proud, např. mořčáky, mořany a cípaly. Tento postup se často sezónně střídal s produkcí soli.

Tyto typy akvakultury, jež pocházejí z postupů uplatňovaných ve starověku, se používají v celé Evropě dodnes. To platí i pro tradiční extenzivní rybníkářství, které se provozuje od Laponska po Sicílii a od irského hrabství Kerry po Thrákii. Tento typ spočívá v udržování rybníků (přírodních nebo umělých) a lagun tak, aby napomáhaly rozvoji vodní fauny. Každou zimu se tyto vodní plochy čistí a obohacují o hnojiva, aby se v nich stimuloval růst vodní vegetace a v důsledku toho se podpořil obsah mikroorganismů, malých měkkýšů a korýšů, larev a červů, jež představují základnu potravinové pyramidy vodních živočichů. Tak se podporuje rozvoj populace „komerčně využívaných“ živočichů v rozsahu přesahujícím produkci v přirozeném ekosystému.

Ve sladkovodním chovu se podle oblastí tímto způsobem produkuje potoční forma pstruha obecného, síh severní, siven arktický, úhoř, candát obecný, štika obecná a různé druhy kaprovitých, sumců, jeseterovitých, raků a žab. Tato činnost kdysi stála na počátku uvedení řady druhů, které v evropském ekosystému nebyly původní, jako například pstruha duhového, sivena amerického, kapra a různých druhů žab a raků. V brakické vodě se v lagunách a pobřežních rybnících vyskytují v závislosti na zeměpisných podmínkách mořčáci, úhoři a různé druhy mořanů, cípalů, jeseterů, krevet a mlžů.





Výlov kaprů v České republice © Zbyněk Mejta

Tento druh chovu má své počátky v neolitické době, kdy člověk začal aktivně ovlivňovat využití přírodních zdrojů, což bylo v Evropě v době 4 000 let před naším letopočtem. Tento minimalistický postup se v Evropě již nyní nepoužívá, protože veškerý chov vodních živočichů předpokládá alespoň jistou úroveň technických zásahů do životního prostředího nebo interakce s danými živočichy.

Druhá etapa vývoje akvakultury spočívá právě v tom, že se vše již neponechává pouze na přírodě, ale vodní prostředí se upravuje tak, aby napomáhalo vývoji populací ryb, měkkýšů nebo korýšů. Nejdůmyslnější podobou tohoto typu akvakultury je chov kaprů v rybnících v Číně, o němž se dovídáme ze slavného Fan Liova pojednání, jež se datuje do 5. století před naším letopočtem.

A v Evropě? Již Římané chovali ústřice a krmili ryby v sádkách k tomu speciálně upravených. Postupy rybníkářství se však začaly utvářet ve středověku, především v klášterech, které potřebovaly skromné jídlo pro řadu postních dnů, jež ukládalo křesťanství. Do této doby také sahají počátky chovu ryb v brakické vodě v jižní Evropě, kde se začaly upravovat laguny a pobřežní rybníky tak, aby v nich bylo možné zachytit ryby, jež sem přinesl proud, např. mořčáky, mořany a cípaly. Tento postup se často sezónně střídal s produkcí soli.

Tyto typy akvakultury, jež pocházejí z postupů uplatňovaných ve starověku, se používají v celé Evropě dodnes. To platí i pro tradiční extenzivní rybníkářství, které se provozuje od Laponska po Sicílii a od irského hrabství Kerry po Thrákii. Tento typ spočívá v udržování rybníků (přírodních nebo umělých) a lagun tak, aby napomáhaly rozvoji vodní fauny. Každou zimu se tyto vodní plochy čistí a obohacují o hnojiva, aby se v nich stimuloval růst vodní vegetace a v důsledku toho se podpořil obsah mikroorganismů, malých měkkýšů a korýšů, larev a červů, jež představují základnu potravinové pyramidy vodních živočichů. Tak se podporuje rozvoj populace „komerčně využívaných“ živočichů v rozsahu přesahujícím produkci v přirozeném ekosystému.

Ve sladkovodním chovu se podle oblastí tímto způsobem produkuje potoční forma pstruha obecného, síh severní, siven arktický, úhoř, candát obecný, štika obecná a různé druhy kaprovitých, sumců, jeseterovitých, raků a žab. Tato činnost kdysi stála na počátku uvedení řady druhů, které v evropském ekosystému nebyly původní, jako například pstruha duhového, sivena amerického, kapra a různých druhů žab a raků. V brakické vodě se v lagunách a pobřežních rybnících vyskytují v závislosti na zeměpisných podmínkách mořčáci, úhoři a různé druhy mořanů, cípalů, jeseterů, krevet a mlžů.





Chov mlžů

Do extenzivní chovné činnosti se řadí chov mlžů. Většinou se týká druhů, jež se rodí přirozeným způsobem a živí se potravou přítomnou ve svém životním prostředí bez jakéhokoli zásahu zvenčí.
Chov slávek v Irsku © Lionel Flageul

Díky značné důmyslnosti tohoto postupu a metod lze z přírody získávat ty nejlepší výnosy. V Evropě představuje 90 % produkce mlžů chov ústřic a slávek. Jedná se o velmi staré typy chovu – některé mají svůj původ už ve starověku.

Chov ústřic je nyní tradiční činností v některých zemích EU jako Francie (90 % produkce v EU) a Nizozemsko. Nověji se rozvinul v jiných zemích, zejména v Irsku. Různé postupy chovu jsou založeny na tradičních metodách. V Evropě se chovají dva druhy: ústřice jedlá (Ostrea edulis) a ústřice obrovská (Crassostrea gigas), která je běžnější. K tomu, aby ústřice dosáhly hmotnosti pro prodej, je třeba 3 až 4 let.

Chov slávek se také soustřeďuje na dva druhy, v závislosti na zeměpisné oblasti produkce: slávka jedlá (Mytilus edulis), která je menší, na severu a větší slávka středomořská (Mytilus galloprovincialis), také nazývaná španělská nebo středomořská, na jihu. Chovné postupy se liší podle druhu a oblasti.

V Evropě se chovají také další druhy měkkýšů, jako jsou zaděnkovití, hřebenatkovití a ušňovití.

Chov zaděnkovitých (především tapesky zdobné Ruditapes decussatus a tapesky filipínské Tapes japonica) se rozvinul později než chov ostatních zmíněných druhů. Své počátky má v osmdesátých letech dvacátého století, kdy se lov z pobřeží nebo vlečnou sítí již přestal používat z důvodu ochrany zdrojů. Rozmnožování probíhá přirozeným způsobem v místě produkce nebo řízeně v líhních. Larvy se nechají růst na dně v kádích naplněných mořskou vodou nebo přímo v chovných sádkách. Po 3 měsících se mladí jedinci nasazují do přílivové zóny (Normandie, Bretaň, Kantábrie, Galície) nebo do lagun (Poitou-Charentes, Emilia-Romagna, Benátsko) a sbírají se o dva roky později. Podstatná část evropské produkce probíhá v Itálii.





Chov slávek v Irsku © Lionel Flageul

Díky značné důmyslnosti tohoto postupu a metod lze z přírody získávat ty nejlepší výnosy. V Evropě představuje 90 % produkce mlžů chov ústřic a slávek. Jedná se o velmi staré typy chovu – některé mají svůj původ už ve starověku.

Chov ústřic je nyní tradiční činností v některých zemích EU jako Francie (90 % produkce v EU) a Nizozemsko. Nověji se rozvinul v jiných zemích, zejména v Irsku. Různé postupy chovu jsou založeny na tradičních metodách. V Evropě se chovají dva druhy: ústřice jedlá (Ostrea edulis) a ústřice obrovská (Crassostrea gigas), která je běžnější. K tomu, aby ústřice dosáhly hmotnosti pro prodej, je třeba 3 až 4 let.

Chov slávek se také soustřeďuje na dva druhy, v závislosti na zeměpisné oblasti produkce: slávka jedlá (Mytilus edulis), která je menší, na severu a větší slávka středomořská (Mytilus galloprovincialis), také nazývaná španělská nebo středomořská, na jihu. Chovné postupy se liší podle druhu a oblasti.

V Evropě se chovají také další druhy měkkýšů, jako jsou zaděnkovití, hřebenatkovití a ušňovití.

Chov zaděnkovitých (především tapesky zdobné Ruditapes decussatus a tapesky filipínské Tapes japonica) se rozvinul později než chov ostatních zmíněných druhů. Své počátky má v osmdesátých letech dvacátého století, kdy se lov z pobřeží nebo vlečnou sítí již přestal používat z důvodu ochrany zdrojů. Rozmnožování probíhá přirozeným způsobem v místě produkce nebo řízeně v líhních. Larvy se nechají růst na dně v kádích naplněných mořskou vodou nebo přímo v chovných sádkách. Po 3 měsících se mladí jedinci nasazují do přílivové zóny (Normandie, Bretaň, Kantábrie, Galície) nebo do lagun (Poitou-Charentes, Emilia-Romagna, Benátsko) a sbírají se o dva roky později. Podstatná část evropské produkce probíhá v Itálii.





Poloextenzivní akvakultura

Tradiční smíšený chov v rybnících a lagunách se stále více vyvíjí směrem k chráněnějším způsobům produkce, které označujeme jako poloextenzivní akvakultura.

Plovoucí klece na Kypru © Lionel Flageul

Výrobci se nespokojují s intenzifikací přirozeného vývoje v rybníku či laguně, přírodě pomáhají v tom, že do rybníků a lagun vysazují potěr narozený v líhni a dodávají tam doplňky stravy. Nejtypičtějším příkladem je chov kaprů v rybnících, jenž je velmi rozšířený ve střední Evropě. Chov ryb v brakické vodě v jižní Evropě se také stále více uchyluje k využívání líhní a průmyslových krmiv, díky čemuž se nahrazuje pokles objemu přirozeně získávaných zdrojů. V rámci chovu ryb v italských lagunách (vallicoltura) v deltě Pádu a Adiže se vysazuje potěr mořana a mořčáka, aby se vyrovnával jejich úbytek v přirozeném prostředí a aby se kompenzovalo vymizení úhoře. Ve španělských esteros a v Portugalsku se díky tomuto postupu mohly prozkoumat nové druhy jako pakambala velká, jazyk obecný a jazyk senegalský.

Pro doplnění je také třeba se zmínit o uchovávání ryb v sádkách, ať už plovoucích v moři, či pevných na souši. Tento postup navazuje na lov některý druhů. Díky němu lze uchovávat a vykrmovat ulovené živočichy a později je prodávat na trhu. Tento způsob chovu se zaměřuje především na živočichy, u nichž by se při klasickém způsobu konzervace, jako je sterilování či zmražení, změnily jejich chuťové vlastnosti. Nejčastějším příkladem jsou velcí korýši jako humr evropský, langusty a krab německý, v jejichž případě nastává rybářská sezóna na jaře, ale kteří se obvykle konzumují o svátcích na konci roku, v zimě. Dalším, spornějším příkladem je vykrmování tuňáka obecného v plovoucích klecích, jež bylo zahájeno v devadesátých letech dvacátého století ve Středozemním moři. V tomto případě jde o vyvážení této ryby v zimě za vyšší cenu (uloví se na jaře).





Plovoucí klece na Kypru © Lionel Flageul

Výrobci se nespokojují s intenzifikací přirozeného vývoje v rybníku či laguně, přírodě pomáhají v tom, že do rybníků a lagun vysazují potěr narozený v líhni a dodávají tam doplňky stravy. Nejtypičtějším příkladem je chov kaprů v rybnících, jenž je velmi rozšířený ve střední Evropě. Chov ryb v brakické vodě v jižní Evropě se také stále více uchyluje k využívání líhní a průmyslových krmiv, díky čemuž se nahrazuje pokles objemu přirozeně získávaných zdrojů. V rámci chovu ryb v italských lagunách (vallicoltura) v deltě Pádu a Adiže se vysazuje potěr mořana a mořčáka, aby se vyrovnával jejich úbytek v přirozeném prostředí a aby se kompenzovalo vymizení úhoře. Ve španělských esteros a v Portugalsku se díky tomuto postupu mohly prozkoumat nové druhy jako pakambala velká, jazyk obecný a jazyk senegalský.

Pro doplnění je také třeba se zmínit o uchovávání ryb v sádkách, ať už plovoucích v moři, či pevných na souši. Tento postup navazuje na lov některý druhů. Díky němu lze uchovávat a vykrmovat ulovené živočichy a později je prodávat na trhu. Tento způsob chovu se zaměřuje především na živočichy, u nichž by se při klasickém způsobu konzervace, jako je sterilování či zmražení, změnily jejich chuťové vlastnosti. Nejčastějším příkladem jsou velcí korýši jako humr evropský, langusty a krab německý, v jejichž případě nastává rybářská sezóna na jaře, ale kteří se obvykle konzumují o svátcích na konci roku, v zimě. Dalším, spornějším příkladem je vykrmování tuňáka obecného v plovoucích klecích, jež bylo zahájeno v devadesátých letech dvacátého století ve Středozemním moři. V tomto případě jde o vyvážení této ryby v zimě za vyšší cenu (uloví se na jaře).





Chov potěru k obnově populací

Na některých místech začaly stavy sladkovodních ryb klesat už v 17. století, pravděpodobně v důsledku nárůstu počtu obyvatel. Začalo se uvažovat o tom, že by se do řek vysazoval potěr, který by se narodil v zajetí.

Chov ryb v líhních © Lionel Flageul

V přírodě ryby vytvářejí velmi mnoho jiker a pouze někteří jedinci dorostou do dospělé velikosti, podaří-li se jim uniknout dravcům, chorobám, nedostatku potravy, znečištění, tepelným šokům atd. Úlohou líhně není pouze získávat oplodněné jikry, ale také dohlížet na všechny parametry, díky nimž je možné získat maximální počet jedinců, kteří dosáhnou nedospělého stadia akteré lze vypustit do přirozeného prostředí s dobrými vyhlídkami přežití.

První líheň pstruhů byla založena ve Vestfálsku v roce 1741 zásluhou Stephana Ludwiga Jacobiho, německého vědce, který působil v mnoha oborech. Muselo však ještě uplynout jedno století, než se jeho objev začal využívat ve větším měřítku a obnovily se populace ve vodních tocích ochuzených v důsledku prvních projevů průmyslové revoluce v Evropě, Spojených státech a Japonsku.

Vědecký výzkum se pak rozšířil na sivena arktického, síha severního, lososa obecného, ale ve Spojených státech také pstruha duhového, jenž se díky dobrým výsledkům dostal do Evropy v roce 1874. Pokrok byl však omezen na lososovité ryby. Ukázalo se totiž, že ty se v zajetí rozmnožují poměrně snadno.

V roce 1934 pak byla v Brazílii objevena a ozkoušena na místních rybách hormonální indukce. Tato technika spočívá v tom, že se rybě injekčně podají určité hormony, aby se řídilo uvolňování pohlavních buněk u samic i samců. Tento objev pro líhně otevírá nové perspektivy a lze se díky němu zaměřit na nové druhy, které byly až doposud kvůli stresu v zajetí neplodné. Od roku 1935 získali výzkumníci v SSSR potěr několika druhů jesetera a dokonce vytvořili linie kříženců.

Obnovování populací v ekosystému se ještě do značné míry uplatňuje dodnes, a to jak ve sladké vodě, tak v mořském prostředí. Líhně, které v rámci těchto metod působí, jsou zpravidla financovány z veřejných programů vědeckého výzkumu a pracují především s původními druhy. Tak se v návaznosti na zlepšení kvality vody a infrastrukturní činnost, jejímž cílem je obnovit svobodný pohyb migrujících druhů, několik evropských líhní věnuje opětovnému vysazování lososů a jeseterů do řek.

Tyto líhně veřejného zájmu se také někdy zařazují do projektů vysazování potěru migrujících druhů. Tento postup má své počátky v 19. století a spočívá v posilování přirozené populace nedospělými jedinci z líhně, aby se zachovala hospodářská aktivita rybolovu, jenž na tom závisí, jako je tomu v případě lososa v Baltském moři nebo jazyka obecného v Severním moři. Je třeba uvést, že objevy z těchto vědecky řízených líhní se pak často využívají v obchodní akvakultuře.





Chov ryb v líhních © Lionel Flageul

V přírodě ryby vytvářejí velmi mnoho jiker a pouze někteří jedinci dorostou do dospělé velikosti, podaří-li se jim uniknout dravcům, chorobám, nedostatku potravy, znečištění, tepelným šokům atd. Úlohou líhně není pouze získávat oplodněné jikry, ale také dohlížet na všechny parametry, díky nimž je možné získat maximální počet jedinců, kteří dosáhnou nedospělého stadia akteré lze vypustit do přirozeného prostředí s dobrými vyhlídkami přežití.

První líheň pstruhů byla založena ve Vestfálsku v roce 1741 zásluhou Stephana Ludwiga Jacobiho, německého vědce, který působil v mnoha oborech. Muselo však ještě uplynout jedno století, než se jeho objev začal využívat ve větším měřítku a obnovily se populace ve vodních tocích ochuzených v důsledku prvních projevů průmyslové revoluce v Evropě, Spojených státech a Japonsku.

Vědecký výzkum se pak rozšířil na sivena arktického, síha severního, lososa obecného, ale ve Spojených státech také pstruha duhového, jenž se díky dobrým výsledkům dostal do Evropy v roce 1874. Pokrok byl však omezen na lososovité ryby. Ukázalo se totiž, že ty se v zajetí rozmnožují poměrně snadno.

V roce 1934 pak byla v Brazílii objevena a ozkoušena na místních rybách hormonální indukce. Tato technika spočívá v tom, že se rybě injekčně podají určité hormony, aby se řídilo uvolňování pohlavních buněk u samic i samců. Tento objev pro líhně otevírá nové perspektivy a lze se díky němu zaměřit na nové druhy, které byly až doposud kvůli stresu v zajetí neplodné. Od roku 1935 získali výzkumníci v SSSR potěr několika druhů jesetera a dokonce vytvořili linie kříženců.

Obnovování populací v ekosystému se ještě do značné míry uplatňuje dodnes, a to jak ve sladké vodě, tak v mořském prostředí. Líhně, které v rámci těchto metod působí, jsou zpravidla financovány z veřejných programů vědeckého výzkumu a pracují především s původními druhy. Tak se v návaznosti na zlepšení kvality vody a infrastrukturní činnost, jejímž cílem je obnovit svobodný pohyb migrujících druhů, několik evropských líhní věnuje opětovnému vysazování lososů a jeseterů do řek.

Tyto líhně veřejného zájmu se také někdy zařazují do projektů vysazování potěru migrujících druhů. Tento postup má své počátky v 19. století a spočívá v posilování přirozené populace nedospělými jedinci z líhně, aby se zachovala hospodářská aktivita rybolovu, jenž na tom závisí, jako je tomu v případě lososa v Baltském moři nebo jazyka obecného v Severním moři. Je třeba uvést, že objevy z těchto vědecky řízených líhní se pak často využívají v obchodní akvakultuře.





Intenzivní chov sladkovodních ryb

Místo, kde probíhá intenzivní chov sladkovodních ryb, se zpravidla skládá z několika betonových obdélníkových nádrží, které mají různou velikost a hloubku, tak aby vyhovovaly různým stadiím růstu ryb. Do nádrží vtéká voda z říčního proudu. Poté, co proteče všemi nádržemi, se zase do řeky vrací. Tento postup se nazývá systém stálého průtoku.

Chov pstruhů v Irsku © Lionel Flageul

Pokusným druhem evropské akvakultury se na konci 19. století stal pstruh duhový. Tento americký druh se v akvakultuře ve skutečnosti ukázal jako přizpůsobivější než jeho evropský bratranec: je mohutnější, roste rychleji a snáší větší intenzitu chovu. Až do poloviny 20. století však byly výsledky omezené, protože potrava byla rybám málo přizpůsobena, skládala se především s nezpracovaného rybího odpadu a ryby byly do značné míry ohroženy epidemiemi, jež chované ryby zasahovaly velmi intenzivně v místech vystavených působení vnějšího světa. Díky pokroku, který přineslo 20. století, se však věci vyvíjely k lepšímu.

Bylo zjištěno nejen to, že jednotlivé druhy vyžadují specifickou potravu, ale že to také platí pro různá stadia jejich vývoje. Mnoho druhů larev se může živit pouze živým planktonem, jejž je třeba produkovat v zajetí izolovaně od mikrobů a virů. Co se týče nedospělých a dospělých jedinců, značný pokrok představovala výroba suchých granulí. Pro každý druh však bylo třeba stanovit správné dávkování živočišných a rostlinných bílkovin, tuků, minerálních solí, vitaminů a dalších přídavků, ale také formu těchto granulí a frekvenci krmení atd. Díky lékům, očkování a prevenci se začalo dařit udržovat dobrý zdravotní stav ryb.

Díky tomuto pokroku bylo možné od šedesátých let dvacátého století rozvinout v obchodním měřítku intenzivní chov pstruha duhového nejprve v Dánsku a poté v celé Evropě. Dnes má sladkovodní akvakultura v Evropě mnoho podob, jak co do kvality produktů, tak do produkovaných druhů. Kromě pstruha duhového, jenž převládá, se intenzivně chovají další sladkovodní ryby: pstruh obecný (forma potoční), siven americký, siven arktický, síh severní, tilápie, candát obecný, jeseter sibiřský atd.

Stálý průtok však nyní ustupuje systémům opětovné cirkulace vody. V těchto systémech voda zůstává v uzavřeném okruhu a recykluje se pomocí rozsáhlého potrubí, aby mohla v nádržích „opětovně cirkulovat“. Jednou z výhod tohoto systému je jeho izolace od vnějšího prostředí, díky čemuž lze mít pod kontrolou všechny parametry vody: teplotu, kyselost, slanost, desinfekci atd. Tak lze také čistit organický odpad, než se vypustí do přírody. Nevýhodou jsou kromě výše investice náklady na energii a závislost na složitých technologiích.

Opětovná cirkulace není čerstvou novinkou. Používá se již dlouho v akváriích a líhních. Do výkrmných jednotek se rozšiřuje od osmdesátých let dvacátého století a nyní se setkává s nezanedbatelným úspěchem, především v zemích s extrémním podnebím, protože lze díky ní řídit teplotu vody v létě stejně jako v zimě. Ve sladkovodním chovu se tento systém využívá hlavně pro pstruha duhového, sumce a úhoře, ale vyhovuje všem druhům včetně těch mořských, jako je pakambala velká.





Chov pstruhů v Irsku © Lionel Flageul

Pokusným druhem evropské akvakultury se na konci 19. století stal pstruh duhový. Tento americký druh se v akvakultuře ve skutečnosti ukázal jako přizpůsobivější než jeho evropský bratranec: je mohutnější, roste rychleji a snáší větší intenzitu chovu. Až do poloviny 20. století však byly výsledky omezené, protože potrava byla rybám málo přizpůsobena, skládala se především s nezpracovaného rybího odpadu a ryby byly do značné míry ohroženy epidemiemi, jež chované ryby zasahovaly velmi intenzivně v místech vystavených působení vnějšího světa. Díky pokroku, který přineslo 20. století, se však věci vyvíjely k lepšímu.

Bylo zjištěno nejen to, že jednotlivé druhy vyžadují specifickou potravu, ale že to také platí pro různá stadia jejich vývoje. Mnoho druhů larev se může živit pouze živým planktonem, jejž je třeba produkovat v zajetí izolovaně od mikrobů a virů. Co se týče nedospělých a dospělých jedinců, značný pokrok představovala výroba suchých granulí. Pro každý druh však bylo třeba stanovit správné dávkování živočišných a rostlinných bílkovin, tuků, minerálních solí, vitaminů a dalších přídavků, ale také formu těchto granulí a frekvenci krmení atd. Díky lékům, očkování a prevenci se začalo dařit udržovat dobrý zdravotní stav ryb.

Díky tomuto pokroku bylo možné od šedesátých let dvacátého století rozvinout v obchodním měřítku intenzivní chov pstruha duhového nejprve v Dánsku a poté v celé Evropě. Dnes má sladkovodní akvakultura v Evropě mnoho podob, jak co do kvality produktů, tak do produkovaných druhů. Kromě pstruha duhového, jenž převládá, se intenzivně chovají další sladkovodní ryby: pstruh obecný (forma potoční), siven americký, siven arktický, síh severní, tilápie, candát obecný, jeseter sibiřský atd.

Stálý průtok však nyní ustupuje systémům opětovné cirkulace vody. V těchto systémech voda zůstává v uzavřeném okruhu a recykluje se pomocí rozsáhlého potrubí, aby mohla v nádržích „opětovně cirkulovat“. Jednou z výhod tohoto systému je jeho izolace od vnějšího prostředí, díky čemuž lze mít pod kontrolou všechny parametry vody: teplotu, kyselost, slanost, desinfekci atd. Tak lze také čistit organický odpad, než se vypustí do přírody. Nevýhodou jsou kromě výše investice náklady na energii a závislost na složitých technologiích.

Opětovná cirkulace není čerstvou novinkou. Používá se již dlouho v akváriích a líhních. Do výkrmných jednotek se rozšiřuje od osmdesátých let dvacátého století a nyní se setkává s nezanedbatelným úspěchem, především v zemích s extrémním podnebím, protože lze díky ní řídit teplotu vody v létě stejně jako v zimě. Ve sladkovodním chovu se tento systém využívá hlavně pro pstruha duhového, sumce a úhoře, ale vyhovuje všem druhům včetně těch mořských, jako je pakambala velká.





Intenzivní chov ryb ve slané vodě

V šedesátých letech zaznamenává chov ryb důležitou inovaci: plovoucí klec. Byla vynalezena v Japonsku.

Výlov lososů v Irsku © Lionel Flageul

Ryby se uchovávají v zajetí ve velké síti pytlovitého tvaru, jež je zakotvena u dna a na hladině ji drží plovoucí obdélníkový či kruhový rám, který byl původně z bambusu a poté se začal rychle vyrábět z plastu. Japonci v takových sítích vykrmovali kranase a mořany. Nápad se dostal do Evropy, kde se plovoucí klece využívají v prvé řadě k chovu pstruha duhového v chráněných vodách norských fjordů.

Právě na konci šedesátých let klece přicházejí v pravý okamžik, aby se mohlo prozkoumat jejich využití pro nový druh, lososa obecného. Líheň tohoto druhu dobře funguje již řadu let a produkuje mnoho mladých lososů, nedospělých jedinců, kteří jsou již schopni žít v mořském prostředí. Chovatelé se tedy rychle odhodlali tyto mladé lososy vykrmovat na moři, v plovoucích klecích, až do doby, kdy dosáhnou dospělé velikosti. Evropský chov lososa se stal velkým úspěchem sedmdesátých a osmdesátých let. Losos byl kvůli tomu, že byl mimo zajetí vzácný, velmi luxusním produktem. Jeho nová dostupnost za rozumnou cenu se proměnila v nebývalý obchodní úspěch, jenž chov ryb ve slané vodě katapultuje na pozici evropských odvětví budoucnosti. Farmy se nachází ve fjordech a zátokách v Severním moři a na západ od britských ostrovů, především v Norsku a Skotsku.

Tento severský úspěch má své následovníky. Středomořské země zkoumají a zavádějí chov potěru mořčáka obecného a mořana zlatého. V průběhu devadesátých let se jejich chov rozšířil do celého Středozemního moře a na Kanárské ostrovy. Losos, mořčák a mořan jsou nyní stěžejními produkty evropského chovu ryb ve slané vodě a rozmanitost jejich kvality odpovídá členění trhu. V klecích se však pomalu začínají chovat další druhy, jako například smuha (na jihu) a treska (na severu).

V devadesátých letech a na počátku 21. století se začal rozvíjet další typ intenzivního chovu ryb ve slané vodě: chov platýsovitých ryb. Těmto rybám plovoucí klece nevyhovují, protože musí spočívat na písčitém dně. Jedná se tedy o pozemní nádrže, do nichž je vháněna mořská voda. Tak se rozvinul chov pakambaly velké v Galícii. Nové vyhlídky pozemního chovu ryb v mořské vodě však otvírá pokrok v technologii opětovné cirkulace. Prozkoumávají se možnosti chovu nových druhů jako jazyk obecný, jenž se chová v mělkých kádích kladených nad sebe. Kromě toho se kontrolou vlastností vody, zejména její teploty, lze vyhnout klimatickým požadavkům. Chov pakambaly velké, mořčáka a mořana tak postupuje do severní části Evropy.

Počátek 21. století však přináší pro akvakulturu novou velkou výzvu. Evropské pobřeží je už obsazeno a akvakultura se již nemá kam rozšiřovat. Chov ryb ve slané vodě se tedy musí posunout dále od pobřeží. Buď do vnitrozemí, kde lze využívat opětovné cirkulace s nevýhodou vysokých nákladů na opětovné umělé vytváření mořské vody; nebo se může rozšířit na volné moře, daleko od chráněných oblastí při pobřeží. Chov ryb na volném moři představuje nové pole pro výzkum v evropské akvakultuře. Pojí se s ním však obrovské technické problémy. Středozemní moře je jedním z nejhlubších moří na světě a severovýchodní část Atlantského oceánu zase jednou z největrnějších a nejbouřlivějších oblastí planety. Musí se tedy vytvořit nové systémy zadržování ryb, jako jsou ponorné klece, ale také systémy krmení a dohledu na dálku...





Výlov lososů v Irsku © Lionel Flageul

Ryby se uchovávají v zajetí ve velké síti pytlovitého tvaru, jež je zakotvena u dna a na hladině ji drží plovoucí obdélníkový či kruhový rám, který byl původně z bambusu a poté se začal rychle vyrábět z plastu. Japonci v takových sítích vykrmovali kranase a mořany. Nápad se dostal do Evropy, kde se plovoucí klece využívají v prvé řadě k chovu pstruha duhového v chráněných vodách norských fjordů.

Právě na konci šedesátých let klece přicházejí v pravý okamžik, aby se mohlo prozkoumat jejich využití pro nový druh, lososa obecného. Líheň tohoto druhu dobře funguje již řadu let a produkuje mnoho mladých lososů, nedospělých jedinců, kteří jsou již schopni žít v mořském prostředí. Chovatelé se tedy rychle odhodlali tyto mladé lososy vykrmovat na moři, v plovoucích klecích, až do doby, kdy dosáhnou dospělé velikosti. Evropský chov lososa se stal velkým úspěchem sedmdesátých a osmdesátých let. Losos byl kvůli tomu, že byl mimo zajetí vzácný, velmi luxusním produktem. Jeho nová dostupnost za rozumnou cenu se proměnila v nebývalý obchodní úspěch, jenž chov ryb ve slané vodě katapultuje na pozici evropských odvětví budoucnosti. Farmy se nachází ve fjordech a zátokách v Severním moři a na západ od britských ostrovů, především v Norsku a Skotsku.

Tento severský úspěch má své následovníky. Středomořské země zkoumají a zavádějí chov potěru mořčáka obecného a mořana zlatého. V průběhu devadesátých let se jejich chov rozšířil do celého Středozemního moře a na Kanárské ostrovy. Losos, mořčák a mořan jsou nyní stěžejními produkty evropského chovu ryb ve slané vodě a rozmanitost jejich kvality odpovídá členění trhu. V klecích se však pomalu začínají chovat další druhy, jako například smuha (na jihu) a treska (na severu).

V devadesátých letech a na počátku 21. století se začal rozvíjet další typ intenzivního chovu ryb ve slané vodě: chov platýsovitých ryb. Těmto rybám plovoucí klece nevyhovují, protože musí spočívat na písčitém dně. Jedná se tedy o pozemní nádrže, do nichž je vháněna mořská voda. Tak se rozvinul chov pakambaly velké v Galícii. Nové vyhlídky pozemního chovu ryb v mořské vodě však otvírá pokrok v technologii opětovné cirkulace. Prozkoumávají se možnosti chovu nových druhů jako jazyk obecný, jenž se chová v mělkých kádích kladených nad sebe. Kromě toho se kontrolou vlastností vody, zejména její teploty, lze vyhnout klimatickým požadavkům. Chov pakambaly velké, mořčáka a mořana tak postupuje do severní části Evropy.

Počátek 21. století však přináší pro akvakulturu novou velkou výzvu. Evropské pobřeží je už obsazeno a akvakultura se již nemá kam rozšiřovat. Chov ryb ve slané vodě se tedy musí posunout dále od pobřeží. Buď do vnitrozemí, kde lze využívat opětovné cirkulace s nevýhodou vysokých nákladů na opětovné umělé vytváření mořské vody; nebo se může rozšířit na volné moře, daleko od chráněných oblastí při pobřeží. Chov ryb na volném moři představuje nové pole pro výzkum v evropské akvakultuře. Pojí se s ním však obrovské technické problémy. Středozemní moře je jedním z nejhlubších moří na světě a severovýchodní část Atlantského oceánu zase jednou z největrnějších a nejbouřlivějších oblastí planety. Musí se tedy vytvořit nové systémy zadržování ryb, jako jsou ponorné klece, ale také systémy krmení a dohledu na dálku...