Naučila jsem se v životě, že důležitější je dávat než dostávat. Člověk, který tak uvažuje, pocítí, jak zázračně funguje kruh dávání a braní. Vyšší režie je daleko účinnější než ta lidská a mnoho přání se nám splní dřív, než pro to něco uděláme. Můžeme se tak zbavit úzkostí, které náš život provázejí. Prosadíme-li svá přání za každou cenu, pocítíme naopak nejčastěji svoji vlastní ubohost.
Ano, chtěla jsem být lékařkou. Ale již během studií jsem měla pocit, že ať dělám, co dělám, nebude toto povolání pro mne zdrojem bohatství. Někdy během podzimu 1968, když jsem se v emigraci rozhodovala, kam půjdu dále, uvědomila jsem si, že mohu jít kamkoliv, třeba do Ameriky, ale stejně zakotvím jako lékařka chudých v Bronxu. “A to se mohu klidně vrátit domů a léčit naše chudé”, řekla jsem sama sobě. A nikdy už to nebylo jinak. Mám ráda své povolání. Dermatologie a venerologie mne posunuly blíže k sociální oblasti a po těžkém onemocnění v létě 1989 jsem se začala věnovat sociální politice. V prvním volebním období 1990 – 1994 jsem se stala předsedkyní sociálního výboru Zastupitelstva hlavního města Prahy a mohla jsem zblízka pozorovat, jak obnovují činnost charity a diakonie, jak se zakládají občanská sdružení na pomoc lidem se zdravotním postižením, jak se ujímají nové metody sociální práce s lidmi ohroženými sociálním vyloučením. Věnovala jsem se studiu sociální práce s mládeží, studiu gender, lidským právům, byla jsem v komisi česko-britského projektu na transformaci sociálních služeb. Od roku 1993 pracuji jako ředitelka Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové. Posláním této nadace je poskytovat pomoc a podporu lidem, kteří se bez pomoci druhých nedokážou obejít. Práce v nadaci mne stále naplňuje. Získala jsem tu přehled o tom, kde jsou zlomová místa, kde je potřeba morálně podpořit občanské iniciativy, aby se sociální politika v České republice začala podobat politikám civilizovaných zemí. Více pomoci, méně represe. A když jsem se roku 2004 stala předsedkyní Evropské sítě proti chudobě v České republice, jako bych dosáhla koruny svého života. Je to moje čestná funkce a přivádí mne stále znovu k problémům chudoby a mezi chudé lidi. Účastnila jsem se několika projektů proti diskriminaci a v poslední době spolupracuji v projektech, v nichž se využívá princip participace lidí se zkušeností chudoby. Není obvyklé ptát se lidí, kteří jakoby neměli vliv na společenské dění, co by se mělo stát, aby se jejich život změnil. Evropský rok 2010 je po dlouhé době první příležitostí, kdy je možné říkat nahlas, že chudí lidé mají právo říci vlastními slovy, co cítí, co jim chybí, a co jim pomáhá. A také poslouchat, co říkají. Je to skvělá zkušenost. Doufám, že se nám ji podaří využít I pro další aktivity a pro další plány a zejména, že tímto principem dokážeme “nakazit” veřejnou správu, politiky a lidi, kteří mají ve společnosti rozhodující slovo.
Cítím se být poctěna rolí ambasadorky Evropského roku boje proti chudobě. Podaří-li se nám společně alespoň malá změna, splní Evropský rok 2010 své poslání.
“After long time we have a chance to say that people experiencing poverty and social exclusion have right to say what they feel, what they are missing and what can help them ... and especially we have a chance to listen to them thanks to the European Year 2010.”
Accueil