Cesta

Euro

Euro je jednotnou měnou, kterou (v současnosti) sdílí 17 členských států Evropské unie, jež spolu tvoří eurozónu. Zavedení eura v roce 1999 bylo významným krokem k prohloubení evropské integrace. Zároveň je i jedním z jejích velkých úspěchů: přibližně 330 milionů občanů EU nyní používá euro jako svou měnu a využívá jeho výhod, které se budou dále rozšiřovat s tím, jak budou euro přijímat ostatní země EU.

Když bylo dne 1. ledna 1999 euro zavedeno, stalo se novou oficiální měnou 11 členských států, která nahradila dřívější národní měny, např. německou marku či francouzský frank, a to ve dvou fázích. V první fázi bylo euro zavedeno jako virtuální měna pro bezhotovostní platby a pro účely účetnictví, přičemž dřívější měny se používaly i nadále pro hotovostní platby a považovaly se za „dílčí jednotky“ eura. Dne 1. ledna 2002 pak bylo euro zavedeno v podobě bankovek a mincí).

Euro není měnou všech členských států. Dvě země (Dánsko a Spojené království) si vyjednaly ve Smlouvě výjimku, která jim umožňuje neúčast, zatímco zbývající země (mnoho novějších členů EU a Švédsko) dosud nesplnily podmínky pro přijetí jednotné měny. Jakmile podmínky splní, bude jejich národní měna nahrazena eurem.


KTERÉ ZEMĚ PŘIJALY EURO – A KDY?



Euro a hospodářská a měnová unie


Všechny členské státy EU jsou součástí hospodářské a měnové unie (HMU), kterou lze označit za pokročilou fázi hospodářské integrace založené na jednotném trhu. Ta zajišťuje úzkou koordinaci hospodářských a fiskálních politik a v případě zemí, které splňují určité podmínky, jednotnou měnovou politiku a jednotnou měnu – euro.

Proces hospodářské a měnové integrace v EU se podobá historii samotné unie. Když bylo v roce 1957 založeno EHS, členské státy se soustředily na budování „společného trhu“. Postupem času však začalo být zřejmé, že je zapotřebí užší hospodářská a měnová spolupráce, aby se mohl vnitřní trh dále rozvíjet a vzkvétat. Cíl dosáhnout úplné HMU a jednotné měny však byl zakotven až v roce 1992 v Maastrichtské smlouvě (Smlouvě o Evropské unii), která stanoví základní pravidla pro její zavedení. Pravidla stanoví cíle HMU, vymezují odpovědnost jednotlivých subjektů a stanoví podmínky, které musí členské státy před zavedením eura splnit. Tyto podmínky se nazývají „konvergenční kritéria“ (nebo „maastrichtská kritéria“) a zahrnují nízkou a stabilní inflaci, stabilitu směnného kurzu a zdravé veřejné finance.

Kdo řídí euro?


V době vzniku eura se za měnovou politiku stala odpovědnou nezávislá Evropská centrální banka (ECB), která byla zřízena za tímto účelem, a národní centrální banky členských států, které přijaly euro. Tyto banky spolu tvoří tzv. eurosystém.

Fiskální politika (daně a výdaje) zůstává v rukou vlád jednotlivých členských států, které se však zavázaly dodržovat společně dohodnutá pravidla v oblasti veřejných financí souhrnně nazývaná „Pakt o stabilitě a růstu“. Ponechávají si rovněž plnou odpovědnost za své vlastní strukturální politiky (trhy práce, penzijní trhy a kapitálové trhy), dohodly se však na jejich koordinaci s cílem dosáhnout společných cílů v oblasti stability, růstu a zaměstnanosti.

Kdo je používá?


Euro je měnou 330 milionů lidí v 17 zemích eurozóny. Oficiálně se používá jako zákonné platidlo a z praktických důvodů rovněž v celé řadě dalších zemí, např. v sousedních zemích nebo v bývalých koloniích.

Proto nepřekvapuje, že se rychle stalo druhou nejdůležitější mezinárodní měnou po americkém dolaru a v některých ohledech (např. hodnota hotovosti v oběhu) jej dokonce předčilo.

Proč je potřebujeme?


Kromě snazšího cestování má jednotná měna velký hospodářský a politický význam. Rámec, v němž je euro řízeno, zajišťuje, že je euro stabilní měnou s nízkou inflací a nízkými úrokovými sazbami, a podporuje zdravé veřejné finance. Jednotná měna je rovněž logickým doplňkem jednotného trhu, který zajišťuje jeho větší efektivnost. Používání jednotné měny zvyšuje průhlednost cen, odstraňuje poplatky za směnu, zefektivňuje fungování evropského hospodářství, usnadňuje mezinárodní obchod a posiluje hlas EU ve světě. Díky své velikosti a síle je eurozóna rovněž lépe chráněna před vnějšími ekonomickými otřesy, např. neočekávaným růstem cen ropy či neklidem na měnových trzích.

V neposlední řadě je euro pro občany EU hmatatelným symbolem evropské identity, na nějž mohou být stále více pyšní, zatímco se eurozóna rozšiřuje a znásobuje tyto výhody pro své stávající i budoucí členy.


Další nástroje

  • Verze pro tisk 
  • Zmenšit písmo 
  • Zvětšit písmo