Rodičovská odpovědnost - Právo Společenství

Spolupráce při ochraně dětí v Evropské unii

Cílem Evropské unie je vytvořit dětem bezpečné právní prostředí tím, že se v rámci Evropské unie zajistí volný oběh soudních rozhodnutí ve věcech rodičovské zodpovědnosti. Tento cíl vyplývá z Programu pro vzájemné uznávání soudních rozhodnutí. První krok k vzájemnému uznávání soudních rozhodnutí v oblasti rodinného práva představovalo nařízení Rady 1347/2000, které stanovilo harmonizovaná pravidla příslušnosti a uznávání a výkonu některých soudních rozhodnutí ve věcech rodičovské odpovědnosti. Následně poté byl na základě návrhu Komise učiněn další krok, a to přijetí nařízení Rady 2201/2003, které s platností od 1. března 2005 nahrazuje nařízení 1347/2000. K provádění nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 („nové nařízení Brusel II“), které se používá od 1. března 2005, byly přijaty Praktické pokyny  (PDF File 803 KB).  Praktické pokyny navrhly útvary Komise po vzájemných konzultacích s Evropskou soudní sítí pro občanské a obchodní věci.

Vzhledem k tomu, že se občané častěji stěhují z jednoho členského státu do druhého, narůstá počet případů, kdy členové rodiny nemají stejnou státní příslušnost a/nebo nežijí ve stejném členském státě. Tato sociální realita vytváří potřebu přijmout jednotná pravidla o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech rodičovské odpovědnosti.

Rada jako první krok v této oblasti přijala nařízení Rady č. 1347/2000 ze dne 29. května 2000. Nařízení vstoupilo v platnost dne 1. března 2000 a vztahuje se na soudní rozhodnutí vydaná po tomto datu. Nařízení se vztahuje na soudní rozhodnutí ve věcech rodičovské zodpovědnosti, která byla v členském státě vydaná v rámci rozvodového řízení. Pokud soudní rozhodnutí nesouviselo s rozvodovým řízením, nařízení se na něj nevztahovalo. Nařízení se uplatňovalo na soudní rozhodnutí, kterými se například stanovilo, se kterým z rodičů bude dítě žít (právo na výchovu) a zda má druhý rodič právo dítě navštěvovat (právo na styk s dítětem). (Viz „Rodičovská zodpovědnost – Obecné informace“). Nařízení se nevztahovalo na soudní rozhodnutí o vyživovacích povinnostech, na které se vztahuje nařízení Rady o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Nařízení se také uplatňovalo pouze na soudní rozhodnutí, která se týkala rodičovské zodpovědnosti obou manželů k jejich společným dětem.

Nahoru

Nařízení se používalo ve všech členských státech s výjimkou Dánska.

Hlavní cíle nového nařízení Brusel II

Nařízení umožňuje, že soudní rozhodnutí o rodičovské zodpovědnosti může být prostřednictvím jednotného a jednoduchého postupu uznáno a vykonáno v jiném členském státě. Rovněž stanoví jednotná pravidla soudní příslušnosti. Nařízení poskytuje odpovědi na tyto otázky:

• ve kterém členském státě jsou soudy příslušné k rozhodnutí o rozvodu a ve věci rodičovské zodpovědnosti a
• jak je soudní rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti uznáváno a vykonáváno v jiném členském státě.

Které soudy jsou příslušné?

Soudy jsou příslušné k rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti v tom členském státě, ve kterém má dítě obvyklé bydliště.

Jak může být soudní rozhodnutí uznáno a vykonáno v jiném členském státě?

Jakákoli zúčastněná strana může požádat o to, aby soudní rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti bylo v jiném členském státě uznáno a vykonáno.

Seznam  (PDF File 280 KB) sdělený členskými státy stanoví, kterému soudu má být tato žádost adresována.

Soud bez zbytečných průtahů prohlásí vykonatelnost tohoto rozhodnutí v daném členském státě. Soud však odmítne prohlásit vykonatelnost rozhodnutí, pokud:

• by to bylo zjevně v rozporu s veřejným pořádkem v tomto členském státě,
• dítě nemělo možnost být vyslyšeno, s výjimkou naléhavých případů,
• osoba, která tvrdí, že toto soudní rozhodnutí zasahuje do její rodičovské zodpovědnosti, neměla možnost být vyslyšena,
• soudní rozhodnutí bylo vydáno v nepřítomnosti strany, která neobdržela příslušné dokumenty ve lhůtě nutné pro přípravu řádné obhajoby,
• soudní rozhodnutí je v rozporu s jiným soudním rozhodnutím (za stanovených podmínek).

Osoba má při žádosti o výkon soudního rozhodnutí právo na právní pomoc, pokud by na ni měla nárok v členském státě svého původu.

Evropský systém ochrany dětí odloučených rodičů

Ministři spravedlnosti v roce 1999 prosadili uplatňování zásady vzájemného uznávání soudních rozhodnutí, což je hlavním předpokladem vytvoření skutečného soudního prostoru, a jako prioritu označili přístup k právům. V květnu 2000 bylo přijato nařízení Rady 1347/2000 (viz výše). Následně Francie v červenci 2000 předložila iniciativu týkající se otázky přístupu k právům. V listopadu 2000 byl přijat Program pro vzájemné uznávání soudních rozhodnutí; jednou z oblastí jeho působnosti jsou rozhodnutí ve věcech rodičovské odpovědnosti.

Nahoru

Na základě návrhu Komise z května 2002 bylo dne 27. listopadu 2003 přijato nařízení o rodičovské zodpovědnosti. Toto nařízení, které se používá od 1. března 2005,

• rozšiřuje pravidla vyplývající pro vzájemné uznávání a výkon z nařízení 1247/2000 na všechna rozhodnutí ve věcech rodičovské zodpovědnosti,
• zajišťuje právo dítěte na udržování kontaktu s oběma rodiči a
• v rámci Společenství předchází únosům dětí jejich rodiči.

Volný pohyb všech soudních rozhodnutí o rodičovské zodpovědnosti

Jak bylo výše uvedeno, stále platné nařízení Rady č. 1347/2000 se vztahuje pouze na omezenou skupinu soudních rozhodnutí ve věcech rodičovské zodpovědnosti. Nevztahuje se například na soudní rozhodnutí v případě, kdy rodiče dítěte nejsou manželi, nebo v případě, je-li rozhodnutí vydáno až po skončení rozvodového řízení. Za účelem zajištění rovného zacházení se všemi dětmi se rozsah působnosti tohoto nařízení vztahuje na všechna soudní rozhodnutí ve věcech rodičovské zodpovědnosti jak manželů, tak neoddaných párů.

Zajištění práva dítěte na udržování kontaktu s oběma rodiči

Nařízení zajišťuje, aby dítě mohlo po rozvodu udržovat kontakt s oběma rodiči i v případě, že rodiče nežijí v tomtéž členském státě. Rodiče v některých případech nechtějí svému dítěti dovolit, aby cestovalo do jiného členského státu a navštívilo druhého z rodičů, i když soudní rozhodnutí tomuto rodiči práva na styk s dítětem přiznalo. Nové znění nařízení by mělo tento problém vyřešit, neboť umožňuje, aby soudní rozhodnutí, kterými se přiznávají práva na styk s dítětem, byla v jiném členském státě automaticky uznávána a vykonávána. Pokud například matka neumožňuje svému dítěti, aby na základě soudního rozhodnutí navštěvovalo svého otce v jiném členském státě, otec by mohl požádat, aby toto soudní rozhodnutí bylo v tomto členském státě vykonáno stejným způsobem, jako kdyby zde bylo vydáno. V tomto případě by již nebylo třeba za účelem prohlášení vykonatelnosti soudního rozhodnutí provádět další řízení, jako to je výše popsáno v případě nařízení 1347/2000.

Nahoru

Zamezení únosů dětí v rámci Evropské unie

Nové nařízení stanoví pravidla, jejichž cílem je v rámci Společenství účinně řešit problém únosů dětí. Aby nařízení mělo odrazující účinek, dává soudům členského státu, ve kterém mělo dítě před únosem bydliště, rozhodující slovo. Rodiče se tak již nebudou snažit o uchýlení se k únosu proto, aby věc mohli předložit soudci stejné státní příslušnosti v naději, že dojde k přezkumu soudního rozhodnutí vydaného v jiném členském státě. Soudy členského státu, do kterého bylo dítě uneseno, by mohly rozhodnout o tom, že se dítě nevrátí ihned, pokud je to nutné buď vzhledem k závažnému riziku ohrožení dítěte při jeho návratu, nebo pokud dítě dosáhlo určitého věku a vyspělosti a navrátit se nechce. Je však na soudech členského státu, ve kterém mělo dítě před únosem bydliště, aby přijaly konečné rozhodnutí o tom, kde má dítě zůstat. Je-li to s ohledem na věk a stupeň vyspělosti dítěte vhodné, dítě by mělo být v průběhu řízení vyslyšeno. Ústřední orgány mají povinnost zajistit, aby dítě bylo nalezeno a navráceno. Rovněž by měly napomáhat rodičům, kteří se stali oběťmi únosu, prosazovat mediaci a podporovat komunikaci mezi soudy.

Charta základních práv v Evropské unii

Právo dítěte na slyšení je základním právem vyplývajícím z článku 24 Charty základních práv Evropské unie. V záležitostech, které se ho dotýkají, se k názorům dítěte musí přihlížet s ohledem na jeho věk a vyspělost. Charta rovněž uvádí, že při všech činnostech týkajících se dětí, ať už uskutečňovaných veřejnými orgány nebo soukromými institucemi, musí být nejvlastnější zájem dítěte prvořadým hlediskem.

Referenční dokumenty

• Program opatření  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  pro provádění zásady vzájemného uznávání soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech
• Nařízení Rady č. 1347/2000 ze dne 29. května 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti obou manželů k dětem
• Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech
• Návrh nařízení Rady o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti, kterým se zrušuje nařízení (ES) č. 1347/2000 a mění nařízení (ES) č. 44/2001 ve věcech vyživovací povinnosti
• Charta základních práv Evropské unie
• Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti, kterým se zrušuje nařízení (ES) č. 1347/2000
• Praktické pokyny  (PDF File 803 KB) k provádění nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 („nové nařízení Brusel II“)
• Seznam  (PDF File 280 KB) příslušných soudů uveřejněný v Úř. věst. C 40, 17.2.2005.

« Rodičovská odpovědnost - Obecné informace | Právo Společenství - Obecné informace »

Nahoru

Poslední aktualizace: 03-07-2007