Vyživovací (alimentační) pohledávka - Itálie

OBSAH 1. Co zahrnují pojmy „alimenti“ a „obbligazione alimentare“ podle práva Itálie?  2. Do jakého věku má dítě nárok na výživné?  3. V jakých případech je použitelné italské právo?  4. Pokud toto právo není použitelné, jaké právo soudy Itálie použijí? Co se děje v případě, že se osoba žádající o výživné i osoba povinná k výživě nacházejí na území Itálie?  5. Musí se žadatel obrátit s nárokem na výživné na určitou organizaci, státní orgán (ústřední či místní) nebo na soud?  6. Je možné podat žádost jménem příbuzného, blízké osoby nebo nezletilého dítěte?  7. Jak navrhovatel, který hodlá předložit věc soudu, zjistí, který soud je k řízení příslušný?  8. Potřebuje navrhovatel k předložení věci soudu prostředníka (např. právního zástupce, zvláštní organizaci, státní orgán (ústřední či místní) atd.)? Jestliže ne, jak má navrhovatel postupovat?  9. Vzniknou navrhovateli v souvislosti se soudním řízením nějaké náklady? Pokud ano, jaká je přibližná výše těchto nákladů? Mohou navrhovatelé, kteří nemají dostatek finančních prostředků, požádat o právní pomoc na uhrazení nákladů?  10. Jakou formu výživného soud pravděpodobně poskytne? Jakým způsobem se určí výše dávky, je-li přiznána? Může být rozhodnutí soudu změněno, je-li třeba zohlednit změny životních nákladů či rodinné situace?  11. Jakým způsobem a komu se výživné platí?  12. Pokud osoba povinná k výživě neplatí výživné dobrovolně, jak je možné ji k platbě donutit?  13. Existuje organizace nebo státní orgán (ústřední či místní), které mi pomohou výživné vymáhat?  14. Mohou tyto orgány uhradit celou platbu nebo část platby výživného namísto osoby povinné k výživě? Co se děje v případě, kdy se navrhovatel nachází v Itálii a osoba povinná k výživě má bydliště v jiné zemi?  15. Může navrhovatel obdržet pomoc od příslušné italské organizace nebo státního orgánu (ústředního či místního)?  16. Pokud ano, na jaké organizace nebo státní orgány (ústřední či místní) se lze obrátit?  17. Jakou formou poskytují tyto organizace nebo státní orgány (ústřední či místní) navrhovateli pomoc? Co se děje v případě, že se osoba žádající o výživné nachází v jiné zemi a osoba povinná k výživě se nachází na území Itálie?  18. Může navrhovatel předložit žádost přímo italským organizacím nebo státním orgánům (ústředním či místním)?  19. Pokud ano, na jaké organizace nebo státní orgány (ústřední či místní) se lze obrátit?  20. Jakou formou poskytují tyto organizace nebo státní orgány (ústřední či místní) navrhovateli pomoc?

 

1. Co zahrnují pojmy „alimenti“ a „obbligazione alimentare“ podle práva Itálie?

Italské právo definuje „alimenti“ jako právně vykonatelné zaopatření materiální pomoci osobě nebo osobám, které se nacházejí v potřebné situaci, i když se v takové situaci nacházejí vlastní vinou (článek 433 et. seq. občanského zákoníku).

Povinnost poskytovat alimenty spadá do povinností rodinné sounáležitosti i přesto, že se povinnost podporovat rodinu stává stále méně důležitou s tím, jak se začíná šířit pojetí soudržné společnosti, která by sama měla řešit všechny naše základní materiální potřeby.

Osoby jsou povinné poskytovat alimenty v tomto pořadí:

• manželé, v případě, že mezi nimi neexistuje povinnost „mantenimento“ (vyživovací povinnost), tj. pokud byli manželé rozloučeni ze zavinění nebo pokud rozvedení manželé obdrželi peníze přidělené v rozvodovém vypořádání;
• děti, včetně adoptovaných dětí, nebo v případě jejich neexistence další potomci v přímé linii;
• rodiče nebo v případě jejich neexistence další předci v přímé linii; adoptivní rodiče;
• zeťové a snachy;
• tchánové a tchýně;
• vlastní sourozenci; nevlastní sourozenci;
• Nejbližší příbuzný podle výše uvedeného pořadí je povinný poskytovat alimenty; je-li několik povinných, kteří jsou příbuzní v témže stupni, je mezi ně povinnost rozdělena podle jejich finanční situace.

Další případy:

Nahoru

• příjemci se musejí živit sami, dokud neobdrží alimenty od jiných povinných osob;
• pokud neexistují žádné jiné povinné osoby, musí alimenty poskytovat i manžel odpovědný za zrušení manželství manželovi, který zrušení nezavinil;
• alimenty musí také poskytovat rodiče nelegitimním plnoletým dětem, které se nacházejí v potřebné situaci.

Požadavky pro poskytnutí alimentů:

• příjemce se musí nacházet v potřebné situaci a musí být částečně nebo zcela neschopen se sám živit;
• zároveň musí mezi stranami existovat příbuzenství (nebo závazek vděčnosti v případě dárců) a poskytovatel musí mít pro poskytování alimentů dostatek prostředků.

Systém alimentačních pohledávek:

• je zakázáno postoupit nárok, vzdát se ho, zúčtovat ho a odvolat se k rozhodčímu soudu;
• právo na alimenty je nezrušitelné;
• platby alimentů jsou nezabavitelné a nezadržitelné; částka nutná pro výživu dlužníka a jeho rodiny je vyňata z majetku v konkurzu;
• osoba povinná k výživě ani osoba oprávněná k výživě nemohou tuto povinnost převést na své potomky.

Co zahrnují pojmy „mantenimento“ a „obbligazione di mantenimento“ podle práva Itálie?

Povinnost poskytovat výživné svým manželům a dětem je nejdůležitější povinností sounáležitosti mezi členy nejbližší rodiny.

Na rozdíl od „alimenti“ (alimentů) odráží „obbligazione di mantenimento“ (vyživovací povinnost) normální vztahy v nejbližší rodině; nepředpokládá se materiální potřeba (tj. neschopnost zajistit si základní životní potřeby) a kromě soudní rozluky by měly být tyto povinnosti zrušeny nezávisle na formalitách nebo požadavcích.

Nahoru

V případě soudní rozluky:

• vyživovací povinnost k dětem mají oba rodiče, nezávisle na tom, který z nich je má svěřeny do péče;
• u rozluk bez zavinění může kterýkoli z manželů, který nemá dostatečný příjem a nachází se v horší finanční situaci, nárokovat platby výživného od druhého manžela, což umožní, aby si oba manželé udrželi stejnou životní úroveň, jakou měli před rozlukou;
• manžel, který rozluku zavinil, může výživné získat pouze v případě, že se nachází v potřebné situaci.

V případě rozvodu:

• vyživovací povinnost k dětem mají oba rodiče, podle stejných pravidel, jaká platí v případě rozluky;
• bývalý manžel má nárok na výživné, nemá-li nadále dostatečný příjem, aby si udržel stejnou životní úroveň, jakou měl před rozlukou, a nachází se v horší finanční situaci než druhý manžel.

2. Do jakého věku má dítě nárok na výživné?

Povinnost poskytovat výživné na dítě je trvající povinnost, protože rodiče mají vyživovací povinnost jak k nezletilým dětem, tak i ke zletilým dětem, dokud nejsou ekonomicky nezávislé. Zletilé děti jsou také oprávněné k výživě, pokud se nacházejí v potřebné situaci.

3. V jakých případech je použitelné italské právo?

Článek 45 zákona č. 218 z roku 1995 stanoví, že se alimentační povinnosti v rodině řídí Haagskou úmluvou ze dne 2. října 1973, která v Itálii vstoupila v platnost zákonem č. 745 ze dne 24. října 1980; odvolání na Úmluvu podle paragrafu 45 se týká pouze alimentační povinnosti v rodině, a tedy pouze povinností povinné osoby.

Nahoru

Kritéria stanovená Haagskou úmluvou odkazují na právo platné v místě bydliště oprávněné osoby; pokud toto právo platby alimentů neupravuje, pak se použijí vnitrostátní právní předpisy společné oběma stranám; pokud je navrhovatel neschopen získat alimenty i prostřednictvím tohoto práva, použije se právo státu, kde byla pohledávka předložena soudu.

Povinnost podpory po rozluce, rozvodu nebo zrušení manželství se řídí právem státu, kde byla rozluka, rozvod nebo zrušení manželství vyneseno nebo uznáno.

4. Pokud toto právo není použitelné, jaké právo soudy Itálie použijí? Co se děje v případě, že se osoba žádající o výživné i osoba povinná k výživě nacházejí na území Itálie?

Pokud mají obě strany bydliště v Itálii, použije se podle kritéria místa bydliště stanoveného Haagskou úmluvou ze dne 2. října 1973 italské právo.

5. Musí se žadatel obrátit s nárokem na výživné na určitou organizaci, státní orgán (ústřední či místní) nebo na soud?

V Itálii se musejí nároky na výživné předkládat pouze soudním orgánům.

6. Je možné podat žádost jménem příbuzného, blízké osoby nebo nezletilého dítěte?

V Itálii mají pravomoc přikazovat platby alimentů pouze soudní orgány.

Žádost u nich lze podat i prostřednictvím zmocněnce.

7. Jak navrhovatel, který hodlá předložit věc soudu, zjistí, který soud je k řízení příslušný?

Navrhovatel musí příslušnost soudů zjistit v předpisech upravujících příslušnost podle výše částky a podle místní příslušnosti. Smírčí soudci jsou příslušní pro pohledávky do 2 582,28 EUR; soudy jsou příslušné pro alimentační pohledávky nad tuto částku.

Nahoru

V případě rozluky nebo rozvodu rozhodne o vypořádání soudce, který se touto rozlukou nebo rozvodem zabývá; další změny vypořádání navrhované kteroukoli stranou však podléhají tradičním pravidlům příslušnosti podle výše částky a podle místní příslušnosti.

8. Potřebuje navrhovatel k předložení věci soudu prostředníka (např. právního zástupce, zvláštní organizaci, státní orgán (ústřední či místní) atd.)? Jestliže ne, jak má navrhovatel postupovat?

U případů alimentačních pohledávek, které řeší smírčí soudce, se mohou strany dostavit před soud osobně a přednést svůj případ ústně za předpokladu, že pohledávka nepřevyšuje 516,46 EUR; smírčí soudce může povolit osobní účast i pro vyšší pohledávky.

V ostatních případech se musí strany k soudu dostavit se svým právním zástupcem, pokud zákon nestanoví jinak (např. strana, která je zároveň výkonným právníkem, se může dostavit bez zástupce).

9. Vzniknou navrhovateli v souvislosti se soudním řízením nějaké náklady? Pokud ano, jaká je přibližná výše těchto nákladů? Mohou navrhovatelé, kteří nemají dostatek finančních prostředků, požádat o právní pomoc na uhrazení nákladů?

Od 1. března 2002 platí v Itálii „standardní poplatek za přidání případu do programu jednání soudu“, který nahrazuje všechny předchozí poplatky za občanské, trestní a správní věci (viz Jednotný text schválený prezidentskou vyhláškou č. 115 z roku 2002). Je to systém pevně stanovených plateb, kde se splatná částka liší podle výše pohledávky, nebo jde někdy o paušální částku. Finanční zákon č. 311 z roku 2004 pozměnil některé prahové výše a odpovídající poplatky.

Nahoru

Od 1. ledna 2005 se uplatňuje příspěvek 30,00 EUR za pohledávky do výše 1 100,00 EUR; výše příspěvku se postupně zvyšuje až na 1 110,00 EUR pro pohledávky přesahující částku 520 000,00 EUR; pevně stanovený poplatek se platí v případech zabavení movitého a nemovitého majetku (200,00 EUR u nemovitého majetku a 100,00 EUR ve všech ostatních případech zabavení majetku); platba je usnadněna formuláři nebo zvláštními poštovními složenkami (obraťte se prosím na Agenzia Entrate ).

Opoziční a zajišťovací řízení, včetně řízení o výkonu, která se týkají přiznání výživného na dítě, jsou od pevně stanoveného poplatku osvobozena; stejně tak jsou od poplatku osvobozena i řízení týkající se rodinných záležitostí a soudní rozluky.

Vítězná strana sporu má nárok na uhrazení nákladů, které vznikly jejímu právníkovi, a jakýchkoli částek, které zaplatila za šetření (např. za nezbytné technické rady apod.); soudce stanoví výdaje pomocí sazebníku s dolním i horním rozmezím.

Osoby se zdanitelným ročním příjmem pod 9 269,22 EUR mohou mít nárok na právní zastupování zdarma. Zohledňuje se i příjem manžela a dalších rodinných příslušníků, pokud žijí ve společné domácnosti.

Sdružení Rady právníků zřídilo informační a poradenskou službu pro přístup k právnímu zastupování zdarma (viz formulář pro právní zastupování zdarma).

Nahoru

10. Jakou formu výživného soud pravděpodobně poskytne? Jakým způsobem se určí výše dávky, je-li přiznána? Může být rozhodnutí soudu změněno, je-li třeba zohlednit změny životních nákladů či rodinné situace?

Právním ustanovením, které stanoví obsah přiznaných alimentů nebo výživného a nařizuje jeho placení, je soudní rozsudek, který představuje vykonatelný právní titul.

Soudce přikáže povinné straně poskytovat cokoli, co je nutné k zajištění základních životních potřeb oprávněné osoby, tj. náklady na stravu, bydlení a ošacení a náklady na předměty a služby nutné k důstojnému životu. Soudce musí při volbě obsahu přiznaných alimentů zohlednit finanční situaci povinné strany.

V případě výživného přiznaného rozloučenému nebo rozvedenému manželovi musí soudce zohlednit i životní úroveň stran v manželství. Při stanovování výživného, které má být poskytováno na nezletilé děti a na zletilé děti, které dosud nejsou finančně nezávislé, musí soudce zohlednit jejich vzdělávací potřeby a potřeby pro přípravu na budoucí povolání.

Úprava výživného a placení může být pozměněna na základě žádosti jedné ze stran.

11. Jakým způsobem a komu se výživné platí?

Výživné se platí oprávněné osobě.

Výživné na nezletilé dítě se platí rodiči, jemuž bylo dítě svěřeno do péče; na platbu výživného na zletilé dítě, které dosud není finančně nezávislé, má zákonný nárok ten rodič, kterému bylo dítě svěřeno do péče a který o ně pečuje (podle odlišného zákonného nároku dítěte).

Nahoru

Soudce stanoví výši částky a podmínky; v případech soudní rozluky může soudce přikázat třetí straně, aby provedla částečnou úhradu přímo oprávněné osobě nebo aby prováděla pravidelné úhrady povinné straně.

12. Pokud osoba povinná k výživě neplatí výživné dobrovolně, jak je možné ji k platbě donutit?

Oprávněná osoba může využít všechny obvyklé metody k tomu, aby zajistila, že povinná osoba bude své finanční povinnosti plnit. Může získat předběžná opatření, aby ochránila svou pohledávku a vymohla platbu pomocí obstavení zboží a peněz v rukou třetích stran.

Neplacení výživného může zakládat porušení povinnosti podporovat rodinu (článek 570 trestního zákoníku); podá-li poškozená strana stížnost, jde o trestný čin, který má v případě, že je oprávněnou osobou nezletilý, za následek automatické trestní stíhání. V Itálii se tento soudní postih ukázal být účinným opatřením proti tomu, aby manželé, kterým nebylo dítě svěřeno do péče, neplnili své povinnosti.

13. Existuje organizace nebo státní orgán (ústřední či místní), které mi pomohou výživné vymáhat?

Státní orgány nezastupují oprávněné osoby v soudním řízení, ani nevyvíjejí nátlak na stranu povinnou k výživě.

V nedávné době zákon (zákon č. 6 z roku 2004) zavedl pojetí správce výživného, kterého může jmenovat soudce (bez nutnosti právního zastoupení) s instrukcemi, co může konat pro jakoukoli zúčastněnou stranu, která je částečně nebo zcela neschopna zajistit své každodenní životní potřeby (např. zdravotně či mentálně postižené osoby, senioři, alkoholici, narkomani, vězni). Tohoto správce lze také požádat, aby požadoval výživné před soudem.

Nahoru

14. Mohou tyto orgány uhradit celou platbu nebo část platby výživného namísto osoby povinné k výživě? Co se děje v případě, kdy se navrhovatel nachází v Itálii a osoba povinná k výživě má bydliště v jiné zemi?

V Itálii poskytují podporu potřebným osobám také soukromé sociální skupiny, jejichž úkolem je chránit osoby na okraji společnosti nebo osoby žijící v chudobě. Tyto činnosti jsou dobrovolné a lze je provádět mnoha způsoby v závislosti na zvláštních potřebách a na schopnostech.

Ústava ukládá státu a veřejným orgánům, aby poskytovaly sociální pomoc osobám, které se nacházejí ve finanční nouzi, nejsou schopné pracovat nebo nemají příbuzné, kteří by byli povinní k jejich výživě.

Státní zdravotní péče by zase měla zasáhnout při ochraně zdraví chudých tím, že jim poskytne zdravotní péči a přístřeší. Místní orgány by se měly snažit o totéž tím, že poskytnou ubytování a jídelny veřejného stravování a zdravotní péči a přístřeší pro přestárlé nebo dlouhodobě nemocné osoby.

Tyto činnosti nahrazují povinnost podporovat rodinu, ovšem ne v případech, kdy mají osoby právní nárok požadovat výživné od příbuzných, kteří jsou ze zákona povinni svou vyživovací povinnost plnit. Takové pohledávky jsou upraveny právem týkajícím se věřitelských organizací (článek 9 Haagské úmluvy ze dne 2. října 1973).

Jestliže se oprávněná osoba nachází v Itálii a osoba povinná k výživě se nachází v jiném státě, použije se pro stanovení rozmezí a rozsahu alimentačních povinností i metod a podmínek plateb právo státu oprávněné osoby, v souladu s Haagskou úmluvou z roku 1973, která se drží obecného kritéria použití práva státu bydliště oprávněné osoby.

Nahoru

15. Může navrhovatel obdržet pomoc od příslušné italské organizace nebo státního orgánu (ústředního či místního)?

Soukromé organizace smějí poskytovat pomoc v takové podobě a za takových podmínek, jaké si samy stanoví. Státní orgány musejí pomoc poskytovat takovým způsobem a v takové míře, jaká je popsána v předchozí odpovědi.

16. Pokud ano, na jaké organizace nebo státní orgány (ústřední či místní) se lze obrátit?

V Itálii existuje mnoho charitativních organizací, pro něž pracují dobrovolníci.

Státní orgány, které musejí poskytovat pomoc, jsou: regionální, prefekturní, provinční a místní orgány a orgány státní zdravotní péče.

Všechny tyto orgány mají sekce, které jsou konkrétně odpovědné za zkoumání žádostí zúčastněných stran a které mají po hodnocení daného případu učinit nejvhodnější kroky (pro další informace se prosím obraťte na příslušné internetové stránky).

17. Jakou formou poskytují tyto organizace nebo státní orgány (ústřední či místní) navrhovateli pomoc? Co se děje v případě, že se osoba žádající o výživné nachází v jiné zemi a osoba povinná k výživě se nachází na území Itálie?

Soukromé instituce mají pravomoc vybrat si druh a rozsah pomoci, kterou budou poskytovat, podle ustanovení svých stanov a podle své finanční způsobilosti. Kroky, které provádějí státní orgány, jsou stanoveny zákonem.

Nahoru

Jestliže se oprávněná osoba nachází v jiné zemi než osoba povinná, stanoví se výše částky i metody a podmínky plateb takto:

• primárně podle práva místa obvyklého bydliště;
• pokud nelze první možnost použít, pak podle práva společného pro obě strany;
• pokud nelze předcházející možnosti použít, pak podle práva orgánu, na nějž se jedna ze stran obrátila.

U rozloučených nebo rozvedených manželů se použije právo, které se použilo při rozluce nebo rozvodu.

Výše uvedené je upraveno články 1, 4, 5, 6 a 8 Haagské úmluvy o vyživovací povinnosti ze dne 2. října 1973, kterou Itálie ratifikovala v roce 1980.

18. Může navrhovatel předložit žádost přímo italským organizacím nebo státním orgánům (ústředním či místním)?

Soukromé organizace mohou poskytovat jakoukoli podporu, kterou uznají za vhodnou. Obecně zde nejsou žádné pevně stanovené postupy.

Veřejné i soukromé organizace, které poskytují podporu, by měly mít sekci odpovědnou za přejímání žádostí o podporu, která by přijímala žádosti, které splňují jejich kritéria a spadají do jejich oblasti působnosti, což je obvykle stanoveno zákony a nařízeními, kterými se tyto organizace řídí.

19. Pokud ano, na jaké organizace nebo státní orgány (ústřední či místní) se lze obrátit?

Adresy státních orgánů jsou dostupné na internetových stránkách místních, provinčních a regionálních orgánů. Informace lze nalézt i na internetových stránkách Ministerstva vnitra .

Při kontaktování není zapotřebí žádné zvláštní formality. Žadatel se pouze musí dostavit osobně, nebo, je-li neschopen dostavit se osobně, prostřednictvím svého zástupce.

20. Jakou formou poskytují tyto organizace nebo státní orgány (ústřední či místní) navrhovateli pomoc?

Soukromé i veřejné organizace jednají v souladu s oblastí své působnosti a v rámci ní.

Aby potřebná osoba získala podporu, měla by hledat informace o dostupných službách u různých organizací, které podporu poskytují. Podpora se může uskutečnit formou poskytnutí příspěvku, přístřeší, potřebné zdravotní péče, výpomoci v domácnosti nebo jiné pomoci, která je uvedena v nařízeních a stanovách, kterými se řídí veřejné a soukromé organizace v tomto odvětví.

« Vyživovací (alimentační) pohledávka - Obecné informace | Itálie - Obecné informace »

Nahoru

Poslední aktualizace: 27-07-2006