Vyživovací (alimentační) pohledávka - Právo Společenství

Pośledni aktualizacje viz

„Nemohu se domoci zaplacení výživného z jiného členského státu“

Abyste přiměli „dlužníka výživného“ žijícího v jiném členském státě k jeho zaplacení, musíte se obrátit na soud ve státě, v němž výkon rozhodnutí požadujete. Již existují předpisy práva Společenství, které vám vymáhání výživného v jiném členském státě, než je stát vašeho trvalého bydliště, usnadní. Tyto předpisy budou brzy zdokonaleny.

•  Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I) obsahuje pravidla pro zvláštní příslušnost soudů ve věci pohledávek na výživném. Toto nařízení je přímo použitelné od 1. března 2002, což znamená, že v soudním sporu je možno se o jeho ustanovení opřít. Jeho ustanovení se však nevztahuje na Dánsko, kde se pro tuto oblast nadále uplatňuje Bruselská úmluva ze dne 27. září 1968.

Podle tohoto nařízení může osoba oprávněná k výživě věc předložit buď soudu členského státu, v němž má bydliště odpůrce, nebo soudu členského státu, v němž má osoba oprávněná k výživě bydliště nebo místo obvyklého pobytu. Osoba oprávněná k výživě je proto ve výhodném postavení. Pokud se navíc dlužník rozhodne jednat, musí se podřídit obecnému pravidlu a má pouze jednu možnost, tj. předložit věc soudu příslušnému podle místa bydliště osoby oprávněné k výživě.

Je-li navíc věc týkající se výživného věcí vedlejší v řízení ohledně osobního stavu osob (např. v řízení o rozvodu), bude projednávána u soudu, který je k tomuto řízení příslušný podle práva daného státu, pokud však tato příslušnost není založena pouze státní příslušností některé ze stran.

Rozhodnutí o výživném vydaná v jednom členském státě budou uznána v jiném členském státě (článek 33 nařízení) a vykonána v jiném členském státě poté, co zde byla na návrh kterékoli zúčastněné strany prohlášena za vykonatelné (článek 38).

Nahoru

Ve srovnání s Bruselskou úmluvou z roku 1968, kterou nařízení nahrazuje, jeho ustanovení (článek 34) vylučují uznat rozhodnutí, bylo-li by to v rozporu s mezinárodním právem soukromým státu, ve kterém se o uznání žádá, pokud rozhodnutí původního soudu stanoví záležitosti týkající se osobního stavu nebo právní způsobilosti osob. Cizí soudní rozhodnutí nemůže být proto uznáno pouze v případě, kdy by byl jeho uznáním ohrožen veřejný pořádek nebo pokud je neslučitelné s dřívějším rozhodnutím nebo pokud nebyl včas doručen návrh na zahájení řízení.

Podle ustanovení článku 57 jsou dohody o placení výživného uzavřené před správními orgány nebo jimi ověřené postaveny na roveň veřejným listinám, které umožňují zjednodušené vykonávací řízení.

Přestože je toto řízení poměrně jednoduché, nařízení neodstraňuje všechny překážky kladené „volnému pohybu rozhodnutí“ v rámci Evropské unie a upravuje meziopatření, která jsou i nadále příliš omezující.

• Evropská rada na svém zasedání v Tampere v říjnu 1999 vyzvala k dalšímu omezení meziopatření nutných k výkonu cizích soudních rozhodnutí. V listopadu 2000 přijala Rada program o opatřeních k provádění zásady vzájemného uznávání rozhodnutí. Jeho konečným cílem je zrušit požadavek na prohlášení vykonatelnosti pro všechna rozhodnutí v oblasti občanských a obchodních věcí. Z tohoto hlediska je vymáhání pohledávek výživného nepochybně hlavní prioritou.
• Následně Evropský parlament a Rada přijaly nařízení (ES) č. 805/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky. Tento předpis zahrnuje pohledávky plateb výživného, ale pouze v případě, že jsou považovány za nesporné.
• Komise v dubnu 2004 vydala Zelenou knihu, která se zabývá řešením celé řady problémů spojených s vymáháním pohledávek výživného.
• Dne 15. prosince 2005 předložila Komise Radě návrh nařízení o příslušnosti, použitelném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a spolupráci ve věcech vyživovací povinnosti. Cílem tohoto návrhu je odstranit řadu překážek, které v současné době stále omezují úspěšné vymáhání pohledávek výživného v celé Evropské unii.

Tento návrh umožní vytvořit takové právní prostředí, které bude reagovat na očekávání osob oprávněných k výživě, které musí mít možnost získat snadno, rychle a - což je nejdůležitější - bez nákladů exekuční titul, jenž se bude bez překážek pohybovat v rámci evropské soudní sítě, a především dosáhnout vyplácení pravidelných dávek dlužného výživného.

Nahoru

Tento nový evropský soudní řád vyžaduje opatření, které by se neomezovalo pouze na kosmetickou úpravu stávajících mechanismů. Ambiciózní opatření proto byla navržena ve všech významných oblastech v rámci soudní spolupráce, kam patří: mezinárodní příslušnost soudů, použitelné právo, uznávání a výkon rozhodnutí, spolupráce a odstraňování překážek snadného průběhu řízení. Tyto obecné reakce byly zapracovány do jediného nástroje.

• Návrh nařízení sleduje tři hlavní cíle:

1. Zjednodušit život občanů, protože sníží počet formalit nutných k tomu, aby bylo soudní rozhodnutí v jakémkoli členském státu přijato a vykonáno, a protože poskytne osobám oprávněným k výživnému konkrétní opatření pomoci. Je třeba především zmínit možnost využití všech nutných kroků v místě obvyklého pobytu, včetně samotného řízení o výkonu rozhodnutí, hlavně k tomu, aby bylo placení výživného zajištěno srážkami ze mzdy nebo trvalým příkazem z bankovního účtu; dále je třeba zmínit zavedení mechanismů spolupráce nebo přístupu k informacím, které umožní určit místo pobytu povinného a ocenit jeho majetek.
2. Prostřednictvím harmonizace kolizních norem posílit právní jistotu.
3. Zajistit účinné a trvalé vymáhání dlužného výživného tím, že osoba oprávněná k výživnému bude mít v rámci celého území Evropské unie k dispozici vykonatelné rozhodnutí a následně bude moci využít jednoduchý a harmonizovaný systém vykonávacího řízení.

• Nařízení bylo Radě předloženo podle postupu upraveného v čl. 67 odst. 2 (první odrážce) Smlouvy o založení Evropského společenství, na jehož základě Rada přijme po konzultaci s Evropským parlamentem jednomyslné rozhodnutí. Tento návrh se týká rodinného práva a nelze jej proto podle platných ustanovení Smlouvy přijmout na základě postupu spolurozhodování.

Tento výklad je s ohledem na úzkou souvislost mezi vyživovací povinností a rodinným právem právně závazný, ale má tři nevýhody:

• nedostatečně zohledňuje smíšenou povahu vyživovací povinnosti, která svou podstatou spadá do oblasti rodinného práva, ale při jejím uplatňování představuje pekuniární hodnotu jako jakákoli jiná pohledávka
• nezohledňuje skutečnost, že až doposud byl zákonodárce Společenství toho názoru, že se na vyživovací povinnost může vztahovat režim obecného práva (viz nařízení Brusel I, které se na rodinné právo nevztahuje, do rámce jeho rozsahu působnosti vyživovací povinnost spadá; stejně tak nařízení, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky bylo přijato postupem spolurozhodování);
• Evropskému parlamentu neumožňuje, aby zcela plnil svou úlohu.

Z tohoto důvodu vyzvala Komise ve svém sdělení Radu k tomu, aby se otázky vyživovací povinnosti neschvalovaly jednomyslně ale postupem spolurozhodování podle čl. 67 odst. 2 druhé odrážky Smlouvy.

Nahoru

• Spolu se všemi těmito opatřeními budou vydána účinná opatření ke spolupráci mezi příslušnými orgány členských států.

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že všechny členské státy - s výjimkou Lotyšska, Litvy a Malty - jsou smluvními stranami Úmluvy podepsané v New Yorku  dne 20. června 1956 o vymáhání výživného v cizině, která byla uzavřena v rámci OSN  -  -  a která stanoví postupy administrativní spolupráce mezi smluvními stranami.

Je třeba rovněž připomenout, že některé členské státy jsou smluvními stranami čtyř úmluv Haagské konference o mezinárodním právu soukromém, kterou jsou použitelné na vyživovací povinnost (k tomuto tématu viz „mezinárodní právo“).

Referenční dokumenty

• Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) (COM/2005/650)
• Sdělení Komise Radě, kterým žádá Radu, aby schválila použitelnost článku 251 Smlouvy o založení Evropského společenství na opatření přijímaná podle článku 65 Smlouvy o ES v oblasti vyživovací povinnosti (COM/2005/648)
• Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky
• Zelená kniha o pohledávkách výživného a odpovědi  -   (DOC File 94 KB) na tuto Zelenou knihu
• Program opatření pro provádění zásady vzájemného uznávání rozhodnutí v občanských a obchodních věcech
• Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech
• Závěry předsednictví, Evropská rada v Tampere (15. a 16. října 1999)
• Úmluva  -  ze dne 2. října 1973 o uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech vyživovací povinnosti (Haagská konference o mezinárodním právu soukromém)
• Úmluva  -  ze dne 2. října 1973 o právu použitelném na vyživovací povinnost (Haagská konference o mezinárodním právu soukromém)
• Bruselská úmluva z roku 1968 o pravomoci soudů a uznání a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních (konsolidované znění)
• Úmluva podepsaná v New Yorku  dne 20. června 1956 o vymáhání výživného v cizině (Organizace spojených národů)

« Vyživovací (alimentační) pohledávka - Obecné informace | Právo Společenství - Obecné informace »

Nahoru

Poslední aktualizace: 09-02-2007