Evropská komise > ESS > Právní řád > Portugalsko

Poslední aktualizace: 09-01-2007
Verze pro tisk Přidat do oblíbených

Právní řád - Portugalsko

 

OBSAH

1. Nástroje nebo prameny práva, které tvoří právní předpisy 1.
2. Další prameny práva 2.
3. Hierarchie mezi různými nástroji 3.
4. Postupy pro uvádění pravidel obsažených v nadnárodních nástrojích v platnost na vnitrostátním území 4.
5. Různé orgány, které mají pravomoc přijímat právní předpisy 5.
6. Proces přijímání těchto právních předpisů 6.
7. Postupy pro uvádění vnitrostátních pravidel v platnost 7.
8. Prostředky řešení možných rozporů mezi různými právními předpisy 8.

 

1. Nástroje nebo prameny práva, které tvoří právní předpisy

V souladu s tradičním přístupem jsou prameny práva v Portugalsku tyto:

  1. ústavní zákony, které zahrnují samotnou portugalskou Ústavu, různé ústavní zákony a zákony, kterými se mění Ústava;
  2. „pravidla a zásady obecného nebo zvykového mezinárodního práva“, „pravidla stanovená v řádně ratifikovaných nebo schválených mezinárodních dohodách“, „pravidla vydaná příslušnými orgány mezinárodních organizací, jejichž je Portugalsko členem...., za předpokladu, že je to stanoveno v příslušných zakládajících smlouvách“ a „ustanovení smluv, kterými se řídí Evropská unie, a pravidla, která vydávají instituce při výkonu svých příslušných pravomocí“ (článek 8 Ústavy);
  3. běžné zákony, mezi něž patří zákony schválené parlamentem (Republikovým shromážděním), vládní nařízení s mocí zákona vydaná vládou a regionální nařízení s mocí zákona přijatá legislativními shromážděními autonomních regionů Azory a Madeira;
  4. nástroje se stejným účinkem jako zákony, jako jsou akty, kterými se schvalují mezinárodní úmluvy, smlouvy nebo dohody, obecně závazná rozhodnutí Ústavního soudu, která prohlašují určitá opatření za neústavní nebo nezákonná, kolektivní pracovní smlouvy a další kolektivní nástroje upravující pracovní vztahy;
  5. nařízení nebo legislativní nástroje nižšího statusu než zákony, jejichž účelem je doplňovat zákony a dodávat podrobnosti, aby bylo možno zákony uplatňovat nebo provádět. Patří sem regulační vyhlášky, nařízení, vyhlášky, regionální regulační vyhlášky, rozhodnutí, pravidla, ministerské výnosy, výkonná usnesení, policejní předpisy vydávané civilními guvernéry a městské vyhlášky a předpisy.

2. Další prameny práva

Na přípustnost a význam dalších pramenů práva mimo oblast politické moci státu z hlediska vytváření písemných zákonů existují odlišné názory. Tyto rozdíly v názorech pramení zejména ze skutečnosti, že pro jedny jsou tyto prameny prostředkem ke stanovení právních předpisů, pro druhé jsou kanálem, jimž se pravidla projevují, a pro další jsou jak prostředkem ke stanovení předpisů, tak kanálem ke svému projevení. Někdy se rozlišuje mezi přímými a nepřímými prameny, čímž se vyhneme některým problémům vyplývajícím z rozdílů v zásadním přístupu.

NahoruNahoru

Za možné prameny práva se běžně považují:

  1. zvyky, jinými slovy opakované a obvyklé osvojení určitého jednání, které se obvykle považuje za povinné. To lze považovat za pramen práva pouze v určitých tematických oblastech. Pravidla vytvořená tímto způsobem lze například nalézt v oblasti mezinárodního práva veřejného (např. zásada imunity cizích států vůči trestnímu stíhání vychází ze zvyku), mezinárodního práva soukromého a správního práva;
  2. precedenční právo, tj. soubor zásad vyplývajících z rozsudků a rozhodnutí vydaných soudy se v některých oblastech nepovažuje za skutečný pramen práva, nýbrž za významný pouze z toho hlediska, že odkrývá smysl právních ustanovení tím, že nabízí řešení problémů interpretace, kterými se lze řídit v jiných případech podle váhy logických a technických argumentů, na nichž jsou založeny. Někteří autoři do této kategorie zahrnují nejen rozhodnutí soudů v konkrétních případech, ale i soudní nálezy, které mají sílu zákona (obecně závazná rozhodnutí Ústavního soudu), neboť jsou to podle jejich názoru všechno akty, které skutečně tvoří objektivní právo;
  3. právo ekvity, kdy jsou soudy v souvislosti s určitými konkrétními případy, které jim byly předloženy k hodnocení, oprávněny formulovat právní předpisy vhodné pro specifické rysy těchto případů a opírat se přitom o obecné zásady spravedlnosti a etické vědomí soudce. „Soudy mohou rozhodnout podle práva ekvity pouze v případě, že: (a) existuje právní ustanovení, které to umožňuje; (b) existuje dohoda mezi stranami řízení a je možné se odvolat k vyššímu soudu; nebo (c) strany řízení se předem dohodly, že se budou řídit právem ekvity“ (článek 4 občanského zákoníku);
  4. zvyklost, jinými slovy opakované společenské praktiky, které se nepovažují za povinné, nicméně se v právních záležitostech pokládají za důležité, zejména při formalizaci právních vztahů, a to zvláště v oblasti obchodu. Zvyklost mohou soudy vzít v úvahu tam, kde to stanoví zákon a kde to není „v rozporu se zásadou dobré víry“ (článek 3 občanského zákoníku). Právní předpisy tedy nelze vytvářet samostatně prostřednictvím zvyklosti, takže mnozí zvyklost nepovažují za skutečný pramen práva;
  5. právní teorie nebo stanoviska právních teoretiků nelze považovat za skutečný pramen práva, i když hrají důležitou úlohu ve vědeckém a technickém rozvoji právních znalostí a mají významné důsledky pro konečný výsledek práce těch, kteří jsou odpovědni za výklad a aplikaci právních předpisů.

3. Hierarchie mezi různými nástroji

Pokud se hovoří o hierarchii zákonů, myslí se tím relativní postavení jednotlivých nástrojů, jinými slovy jejich pozice v uspořádané stupnici.

NahoruNahoru

Někteří v této souvislosti tvrdí, že hierarchii lze nastolit pouze na základě tvůrčí metody. Podle tohoto názoru není hierarchie založena na relativním postavení právních předpisů, nýbrž se ustanovuje mezi prameny, jimiž byly předpisy vytvořeny.

Ať zaujmeme kterékoli stanovisko, lze sestavit pořadí priorit.

Hierarchické pořadí různých pramenů uvedených v odpovědi na první otázku je toto:

  1. Ústava a ústavní zákony;
  2. pravidla a zásady obecného nebo zvykového mezinárodního práva a mezinárodní dohody (tj. veškeré nástroje uvedené v odstavci 1(b));
  3. zákony a vládní nařízení s mocí zákona;
  4. regionální nařízení s mocí zákona;
  5. nástroje se stejným účinkem jako zákony;
  6. nařízení.

4. Postupy pro uvádění pravidel obsažených v nadnárodních nástrojích v platnost na vnitrostátním území

Mezinárodní právní nástroje se provádějí v portugalském právu v souladu s následujícími zásadami stanovenými v článku 8 portugalské Ústavy:

  1. „Pravidla a zásady obecného nebo zvykového mezinárodního práva tvoří nedílnou součást portugalského práva“;
  2. „Pravidla stanovená v řádně ratifikovaných nebo schválených mezinárodních dohodách vstoupí v platnost ve vnitřním právu Portugalska poté, co budou úředně zveřejněna, a v platnosti zůstanou tak dlouho, dokud budou pro portugalský stát mezinárodně závazná“
  3. „Pravidla vydaná příslušnými orgány mezinárodních organizací, jichž je Portugalsko členem, vstoupí okamžitě v platnost ve vnitřním právu Portugalska, pokud je to stanoveno v příslušných zakládajících smlouvách“;
  4. „Ustanovení smluv, kterými se řídí Evropská unie, a pravidla, která vydávají její orgány při výkonu svých příslušných pravomocí, budou platit ve vnitřním právu Portugalska v souladu s právem Unie a s úctou k základním zásadám demokratického státu založeného na právním řádu“.

Podle některých autorů pokrývá zásada stanovená v bodě (c) přímý účinek nařízení Společenství a směrnic a rozhodnutí určených členským státům.

NahoruNahoru

5. Různé orgány, které mají pravomoc přijímat právní předpisy

Orgány, které mají pravomoc přijímat právní předpisy, jsou parlament, vláda, regionální vlády a legislativní shromáždění autonomních regionů Azory a Madeira, místní orgány a některé správní orgány.

6. Proces přijímání těchto právních předpisů

Způsob, jakým se předpisy přijímají, se liší podle specifických postupů, které sleduje každý orgán odpovědný za jejich přijímání. Různé druhy legislativních nástrojů se tedy tvoří pomocí různých procesů. Dva nejformálnější a nejdůležitější postupy přijímání právních předpisů jsou popsány níže.

Nejsložitější postup, který se týká parlamentu, zahrnuje kroky, které lze shrnout takto:

  1. zákonodárná iniciativa: pravomoc iniciovat právní předpisy „mají členové parlamentu, parlamentní skupiny a vláda a za podmínek stanovených zákonem i skupiny registrovaných voličů. Pravomoc iniciovat právní předpisy týkající se autonomních regionů mají příslušná legislativní shromáždění“ (čl.167 odst. 1 Ústavy);
  2. počáteční přijetí, zveřejnění, registrace, očíslování a vyhodnocení: tato fáze zahrnuje zvážení přípustnosti návrhu, zveřejnění textu v Úředním věstníku parlamentu, administrativní zpracování a konečně hodnocení jeho obsahu;
  3. rozprava a schválení: to zahrnuje debatu o obecných otázkách, další debatu o konkrétních bodech, hlasování o návrhu jako celku, hlasování o konkrétních bodech a závěrečné celkové hlasování. K přijetí návrhu zákona je možno požadovat prostou většinu, absolutní většinu nebo kvalifikovanou většinu;
  4. přezkoumání prezidentem republiky v rámci zákonem stanoveném období, na jehož základě prezident buď navrhované znění zákona vyhlásí, nebo uplatní své právo veta. Ve druhém případě Parlament znovu otevře rozpravu nad uvedeným opatřením. Pokud je hlasování potvrzeno nebo jsou provedeny změny, zašle se text opět prezidentovi k vyhlášení, které je třeba rovněž provést v předem stanovené lhůtě. Prezident republiky je odpovědný za vyhlašování zákonů a „podepisování usnesení Republikového shromáždění, které schvaluje mezinárodní dohody“ (čl.134 písm. b Ústavy);
  5. zveřejnění: poté, co byl zákon vyhlášen, musí prezident nařídit, aby bylo znění nového právního předpisu zveřejněno v Úředním věstníku Portugalské republiky.

Postup, jímž vláda přijímá právní předpisy, zahrnuje následující hlavní kroky:

NahoruNahoru

  1. zákonodárná iniciativa: resorty ministerstev předkládají návrhy právních předpisů;
  2. šetření: během tohoto stádia musí ministr, který návrh předkládá, shromažďovat stanoviska a konzultovat orgány, které uvádí Ústava a zákony;
  3. předběžné a podrobné hodnocení: poté, co byly nejprve podpořeny, se návrhy zkoumají a hodnotí;
  4. schválení: i když některé typy právních předpisů nemusí vláda schvalovat, je nicméně obvykle odpovědná za schválení návrhu;
  5. přezkoumání: „do čtyřiceti dnů od přijetí vládní vyhlášky k vyhlášení... prezident republiky buď tuto vyhlášku vyhlásí, nebo uplatní své právo veta. Ve druhém případě informuje písemně vládu o důvodech svého jednání“ (čl. 136 odst. 4 Ústavy).
  6. zveřejnění konečného znění v Úředním věstníku Portugalské republiky.

7. Postupy pro uvádění vnitrostátních pravidel v platnost

„Zákony jsou závazné až po svém zveřejnění v Úředním věstníku“. „Jakmile je zákon zveřejněn, vstoupí v platnost poté, co uplyne období stanovené v samotném zákoně, nebo pokud není takové období stanoveno, po období uvedeném ve zvláštních právních předpisech“ (článek 5 občanského zákoníku).

Podle článku 2 zákona č. 74/98 z 11. listopadu 1998 ve znění zákona č. 2/2005 z 24. ledna 2005:

  1. „Legislativní nástroje a další akty obecné povahy vstoupí v platnost v nich uvedeného dne; v žádném případě nemohou vstoupit v platnost v den zveřejnění“;
  2. „Pokud není uvedeno žádné datum, dotčená opatření ... vstoupí v platnost pátého dne po zveřejnění“;
  3. „Uvedená opatření vstoupí v platnost v autonomních regionech Azory a Madeira patnáctého dne po zveřejnění a mimo území Portugalska dne třicátého“
  4. Tato období „začnou běžet následujícího dne po dni zveřejnění dotčeného opatření nebo jeho skutečného šíření, pokud k němu dojde později“.

8. Prostředky řešení možných rozporů mezi různými právními předpisy

Nejdůležitější úlohu v této souvislosti hraje Ústavní soud, který musí za neústavní prohlásit veškeré předpisy, které jsou v rozporu s portugalskou Ústavou nebo se zásadami v ní zakotvenými.

Když soudy posuzují konkrétní případy, které jim byly předloženy, nemohou používat ustanovení, která porušují Ústavu nebo z ní vyplývající zásady.

Během výkladu prováděného s cílem zvážit skutečnosti předložené k posouzení musí soudy odstranit veškeré rozpory vzniklé mezi různými právními předpisy a vždy přihlížet k výše uvedené hierarchii právních pramenů. Při této činnosti musí posuzovat systém jako jednotný celek a neuznávat žádné mezery nebo nesrovnalosti, zvláště logické nebo sémantické povahy, zvažovat okolnosti přijetí předpisů a zvláštní podmínky převládající v době průběhu řízení, vždy vyžadovat minimální verbální soulad se zvoleným přístupem, a to i v případě, že nebude dokonale vyjádřený, a předpokládat, že legislativní orgány volily „nejrozumnější“ řešení a byly schopny „vyjádřit své záměry vhodnými pojmy“ (článek 9 občanského zákoníku).

Může být zahájeno „zvláštní správní řízení“, jehož hlavním cílem je požadovat prohlášení o „nezákonnosti opatření přijatého na základě ustanovení správního práva“ (čl. 46 odst. 2 písm. c jednacího řádu správních soudů).

 Co se týče rozporů mezi předpisy v oblasti mezinárodního práva soukromého, obraťte se prosím na Použitelné právo - Portugalsko.

« Právní řád - Obecné informace | Portugalsko - Obecné informace »

NahoruNahoru

Poslední aktualizace: 09-01-2007

 
  • Právo Společenství
  • Mezinárodní právo

  • Belgie
  • Bulharsko
  • Česká republika
  • Dánsko
  • Německo
  • Estonsko
  • Irsko
  • Řecko
  • Španělsko
  • Francie
  • Itálie
  • Kypr
  • Lotyšsko
  • Litva
  • Lucembursko
  • Mad'arsko
  • Malta
  • Nizozemí
  • Rakousko
  • Polsko
  • Portugalsko
  • Rumunsko
  • Slovinsko
  • Slovensko
  • Finsko
  • Švédsko
  • Spojené království