Evropská komise > ESS > Právní řád > Lucembursko

Poslední aktualizace: 09-11-2006
Verze pro tisk Přidat do oblíbených

Právní řád - Lucembursko

 

OBSAH

1. Jaké jsou právní nástroje nebo „právní prameny“, které stanoví právní normy ? 1.
1.1. Mezinárodní prameny práva 1.1.
1.1.1. Mezinárodní smlouvy 1.1.1.
1.1.2. Právo Společenství 1.1.2.
1.2. Vnitrostátní prameny práva 1.2.
1.2.1. Ústavní předpisy 1.2.1.
1.2.2. Zákonné normy 1.2.2.
1.2.3. Pravidla upravující nařízení 1.2.3.
2. Jaké jsou další právní prameny a jajká je jejich hodnota? 2.
2.1. Judikatura 2.1.
2.1.1. Mezinárodní judikatura 2.1.1.
2.1.2. Evropská judikatura 2.1.2.
2.1.3. Vnitrostátní judikatura 2.1.3.
2.2. Obecné právní zásady 2.2.
3. Jaká je hierarchie těchto různých nástrojů? 3.
4. Jaké jsou zvláštnosti vstupu v platnost pravidel obsažených v nadnárodních nástrojích na vlastním území? 4.
4.1. Mezinárodní smlouvy 4.1.
4.2. Právní prameny Společenství 4.2.
5. Jaké orgány jsou oprávněny přijímat právní normy? 5.
5.1. Mezinárodní prameny práva 5.1.
5.2. Vnitrostátní zdroje 5.2.
6. Jaký je proces přijímání těchto právních norem? 6.
6.1. Zákony 6.1.
6.2. Nařízení 6.2.
7. Jakým způsobem vstupují v platnost vnitrostátní normy? 7.
8. Jaké jsou způsoby řešení možných rozporů mezi jednotlivými právními prameny v rámci členského státu? 8.

 

1. Jaké jsou právní nástroje nebo „právní prameny“, které stanoví právní normy ?

1.1. Mezinárodní prameny práva

Lucemburské velkovévodství je vázáno mezinárodními, dvoustrannými nebo vícestrannými smlouvami. Vedle závazků uložených lucemburskému státu v jeho vztazích s jinými státy představují některé tyto smlouvy pramen práva pro veřejnost (např. občané Evropské unie mohou přímo vykonávat svobodu pohybu na základě smluv o Evropském společenství).

1.1.1. Mezinárodní smlouvy

Patří sem mezinárodní smlouvy a dohody uzavřené Lucemburským velkovévodstvím a cizími státy. Lze uvést například Evropskou úmluvu o lidských právech a základních svobodách, podepsanou v Římě dne 4. listopadu 1950, nebo dohodu o vytvoření Beneluxu podepsanou v Haagu dne 3. února 1958, kterou jsou vázány Belgie, Nizozemsko a Lucembursko.

1.1.2. Právo Společenství

Právo společenství zahrnuje samotné smlouvy o Evropských společenstvích (zejména Římskou smlouvu ze dne 25. března 1957, Maastrichtskou smlouvu ze dne 7. února 1992, Amsterodamskou smlouvu ze dne 2. října 1997 a Smlouvu z Nice ze dne 26. února 2001) a sekundární právní předpisy ve formě aktů přijatých institucemi Evropských společenství a Evropské unie: směrnice, rozhodnutí, nařízení, stanoviska a doporučení.

1.2. Vnitrostátní prameny práva
1.2.1. Ústavní předpisy

Ústava Lucemburského velkovévodství byla vyhlášena dne 17. října 1868. Ústavní systém vytvořený v roce 1868 je velmi podobný belgické ústavě z roku 1831. Přes řadu rozdílů v podrobnostech lze ve vztahu k obecným zásadám bez výjimky použít práce pojednávající o belgické ústavě. Přestože byla ústava po vyhlášení několikrát změněna, odpovídá stávající ústava ve velké míře textu z roku 1868.

NahoruNahoru

Lucemburská ústava je rigidní, což znamená, že k jejím změnám je vyžadován zvláštní postup, který je složitější než obvyklý legislativní proces. Změna ústavy musí být přijata ve dvou po sobě následujících hlasováních v Poslanecké sněmovně přinejmenším dvou třetinovou většinou poslanců. Hlasování prostřednictvím zástupců není přípustné. Mezi oběma hlasováními musí být odstup v délce nejméně tří měsíců.

Pokud do dvou měsíců po prvním hlasování předloží více než čtvrtina poslanců nebo 25 000 voličů petici, uspořádá se o textu přijatém Poslaneckou sněmovnou v prvním čtení referendum. V tomto případě se nekoná druhé hlasování a změna je přijata, pokud je podpořena většinou platných hlasů.

1.2.2. Zákonné normy

Zákony přijímá Poslanecká sněmovna a poté je schvaluje a vyhlašuje velkovévoda. Lucemburští zákonodárci jsou suverénní při určování orientace správního práva, s výjimkou případů, kdy je jejich volnost omezena ústavou nebo normou mezinárodního práva.

Podle lucemburské ústavy náleží zákonodárná moc společně velkovévodovi a Poslanecké sněmovně. Žádný zákon není platný bez společného souhlasu obou větví zákonodárné moci.

1.2.3. Pravidla upravující nařízení

Je zřejmé, že zákony nemohou upravovat veškeré záležitosti do nejmenších podrobností. Navíc není vždy vhodné používat poměrně složitý legislativní proces, pokud má být například upravena záležitost, u které příslušná norma podléhá častým změnám.

NahoruNahoru

V takových případech se jako prostředek k provádění zákonů uplatňují nařízení velkovévody. Lucemburská ústava svěřuje velkovévodovi pravomoc „(přijímat) nebytná nařízení a příkazy k provedení zákonů, přičemž v žádném případě není oprávněn pozastavovat platnost zákonů samotných ani rušit jejich provádění“.

2. Jaké jsou další právní prameny a jajká je jejich hodnota?

2.1. Judikatura

Použití judikatury jako pramene práva není prosto obtíží. Lucemburské právo neuznává precedentní právo použitelné v anglosaských právních systémech, a soudci nejsou obecně vázáni soudními rozhodnutími vydanými v jiných věcech, ani pokud jsou srovnatelné. Soudci nejsou oprávněni přijímat rozsudky obecné povahy a rozsudek se musí vždy týkat konkrétní věci, která jim byla předložena.

V praxi však musí být dřívější rozsudky vydané ve srovnatelných případech zohledněny. Navíc, pokud zákon umožňuje výklad, je pravomoc soudce jednoznačně větší, neboť vytváří právo tím, že zákon vykládá.  Někdy se stane, že neexistuje žádný právní předpis obsahující ustanovení použitelná na určitou věc. V takovém případě soudce, který nemůže odmítnou vydat rozhodnutí, formuluje obecné pravidlo, které mu umožní vynést rozsudek.

2.1.1. Mezinárodní judikatura

Velkovévodství lucemburské uznává přímou pravomoc řady mezinárodních soudů, včetně Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.

NahoruNahoru

2.1.2. Evropská judikatura

Na základě článku 234 Smlouvy o založení Evropského společenství se judikatura Soudního dvora dotýká vnitrostátních soudů prostřednictvím žádostí o předběžná rozhodnutí, které umožňují vnitrostátním soudům, aby před vynesením rozsudku předložily Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí nejasností vyplývajících z použití práva Společenství, na které se strany sporu mohou odkazovat.

2.1.3. Vnitrostátní judikatura

Obecně platí zásada, že rozsudky vydané v občanskoprávních a obchodních věcech jsou závazné pouze v dotčené věci: rozhodnutí jsou závazná pro strany sporu, avšak nemají žádný vliv na výklad práva.

Totéž platí pro většinu rozhodnutí vydaných správními soudy. Výjimku představují případy, kdy správní soud nebo Nejvyšší správní soud projednává odvolání proti správnímu aktu; rozsudek nebo příkaz pak budou mít obecný účinek a budou zveřejněny v úředním věstníku Lucemburského velkovévodství zvaném "Mémorial".

Rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž závazná a zveřejňují se v úředním věstníku „Mémorial .

2.2. Obecné právní zásady

Mezi pravidly vyplývajícími z judikatury je třeba zmínit především obecné právní zásady, definované jako „právní zásady, které jsou závazné pro státní orgány a které jsou formálně uznány v soudních rozhodnutích“.

3. Jaká je hierarchie těchto různých nástrojů?

Ve vnitrostátním právu mají prameny práva hierarchickou strukturu. Ústava je nejvyšším právním pramenem, po němž následují zákony a nařízení.

NahoruNahoru

Vzhledem k tomu, že Ústava neobsahuje žádná ustanovení v této věci, řídí se vztah mezi mezinárodním právem a vnitrostátním právem v Lucembursku pravidly, která zcela vyplývají z judikatury.

Lucemburská judikatura v této oblasti se vyvíjí od roku 1950, kdy nejprve Kasační soud, a poté Státní rada změnily do té doby panující stanovisko, že z důvodu doktríny o rozdělení pravomocí nemůže soudce rozhodovat o souladu zákonů s mezinárodními smlouvami.

Podle příslušného rozhodnutí Státní rady z roku 1951, „mezinárodní smlouva začleněná do vnitrostátního práva prostřednictvím ratifikačního zákona je nejvyšším základním právním pramenem, neboť má vyšší původ než rozhodnutí vnitrostátního orgánu. Dále se uvádí, že v případě rozporu mezi ustanoveními mezinárodní smlouvy a ustanoveními později přijatého vnitrostátního zákona musí mít mezinárodní právo přednost před vnitrostátním zákonem“ (Rada státu, dne 28. července 1951, Pas. lux. t. XV, s. 263).

Změní tohoto rozhodnutí je zřejmě velmi široké, neboť potvrzuje bez jakéhokoli rozlišení, že předpisy mezinárodního práva mají přednost před rozhodnutím jakéhokoli vnitrostátního orgánu. Lucemburské soudy však nikdy nerozhodly, že by měly předpisy mezinárodního práva přednost před ustanoveními Ústavy.

Je však třeba připomenout, že ústavodárce v rámci ústavní reformy z roku 1956 výslovně odmítl vládní návrh zákona, který stanovil, že „Předpisy mezinárodního práva jsou součástí vnitrostátního právního systému. Mají přednost před vnitrostátními zákony a jinými právními předpisy.“ V důvodové zprávě bylo jasně uvedeno, že tato formulace měla zahrnovat ustanovení ústavy.

NahoruNahoru

Rada státu však implicitně potvrdila tuto nadřazenost ve svém stanovisku ze dne 26. května 1992 k zákonu o ratifikaci Smlouvy o EU. Došla k závěru, že „je vhodné mít na zřeteli skutečnost, že podle hierarchie právních norem má mezinárodní právo přednost před vnitrostátním právem, a že v případě nesouladu soudy použijí namísto vnitrostátního práva ustanovení Smlouvy. Vzhledem k tomu, že je vhodné zabránit rozporu mezi naším vnitrostátním právem a mezinárodním právem, požaduje Rada státu, aby byla včas provedena ústavní reforma, aby nedošlo k tomuto nesouladu“. Zdá se, že velkovévodství si jednoznačně zvolilo cestu internacionalismu.

Tato situace je nepochybně technickým důsledkem neexistence ústavní kontroly zákonů v Lucembursku. Ústavní soud založený v roce 1999, jehož úkolem je ověřovat soulad přijímaných zákonů s ústavou, nemůže projednávat otázku, zda je zákon o ratifikaci mezinárodní smlouvy v souladu s ústavou.

4. Jaké jsou zvláštnosti vstupu v platnost pravidel obsažených v nadnárodních nástrojích na vlastním území?

4.1. Mezinárodní smlouvy

Lucemburská ústava upravuje proces ratifikace mezinárodních smluv velmi stručně, neboť pouze stanoví, že „smlouvy nejsou účinné, dokud nejsou ratifikovány zákonem a zveřejněny způsobem předepsaným pro vyhlašování zákonů“.

Velkovévodství je zemí s monistickou tradicí. Jinými slovy, smlouva samotná je použitelná stejně jako vnitřní zákon velkovévodství, aniž by ji bylo jakýmkoli způsobem nutné provést do vnitrostátního práva.

NahoruNahoru

Ratifikační zákon je proto velmi krátký a obecně sestává z jediného článku, který stanoví, že smlouva se „tímto schvaluje“. Daný zákon nemá žádný právní obsah. Ratifikačním zákonem se smlouva schvaluje, nikoli však provádí; jeho jediným účelem je oprávnit vládu, aby přistoupila k ratifikaci smlouvy.

Zákon přijímá Parlament běžným postupem. Schvaluje se obvykle absolutní většinou, pokud smlouva nezahrnuje delegaci pravomocí (viz níže). Na základě dodatku z roku 1956 obsahuje lucemburská ústava výslovné ustanovení umožňující delegovat smlouvou pravomoci na mezinárodní organizace. Článek 49a ústavy stanoví, že „výkon pravomocí vyhrazených ústavou moci zákonodárné, výkonné a soudní může být smlouvou dočasně přenesen na instituce mezinárodního práva". Čl. 37 odst. 2 ústavy stanoví, že smlouvy tohoto druhu musí být ratifikovány Poslaneckou sněmovnou podstatně výraznější většinou.

Není-li výslovně stanoveno jinak, hlasování, kterým se schvaluje ratifikační zákon, nemá za účinek uvedení smlouvy v platnost jako součást lucemburského vnitrostátního práva. Ratifikační zákon je podmínku nutnou, avšak smlouva vstupuje v platnost až po vlastní ratifikaci. V Lucembursku panuje názor, že i po schválení Poslaneckou sněmovnou přísluší moci výkonné nadále právo ratifikovat dotčenou smlouvu, a že tato pravomoc nepodléhá soudnímu přezkumu.

Aby mohla smlouva vstoupit v platnost jako součást vnitrostátního práva, musí být splněny tři podmínky: (1) velkovévodství musí smlouvu ratifikovat, (2) smlouva musí být platná na mezinárodní úrovni a (3) text smlouvy musí být vyhlášen v úředním věstníku "Mémorial" stejným způsobem jako zákon.

NahoruNahoru

Je třeba připomenout, že zveřejnění smlouvy (požadované článkem 37 ústavy) je zvláštním požadavkem odděleným od povinnosti zveřejnit zákon o její ratifikaci. Je pravdou, že ve většině případů jsou oba požadavky splněny najednou, tj. text smlouvy je zveřejněn ve věstníku „Mémorial“ bezprostředně po příslušném zákoně. Tyto dva zákony by však neměly být zaměňovány a mohou být vyhlášeny zvlášť, neboť smlouva není nedílnou součástí ratifikačního zákona.

4.2. Právní prameny Společenství

Lucemburská ústava neobsahuje žádné ustanovení týkající se provádění evropských předpisů do lucemburského vnitrostátního práva.

Obvyklým nástrojem, kterým se provádí směrnice Evropského společenství, je zákon přijatý prostou většinou v Parlamentu.

Přestože evropské směrnice musí být zásadně provedeny do lucemburského práva prostřednictvím zákona, není nutné použít formální zákon, pokud se směrnice týká záležitosti, kterou již upravuje slučitelný lucemburský zákon. V takovém případě je možné směrnici provést formou nařízení velkovévody vycházejícího z obecné pravomoci provádět zákony, která je vládě svěřena na základě článků 33 a 36 ústavy. Velkovévoda tedy formálně provádí lucemburské právo, přestože obsah nařízení ve skutečnosti vychází z evropské směrnice.

Zákon není nutné přijímat ani v případě, že záležitost harmonizovaná směrnicí již spadá do působnosti zmocňovacího zákona, kterým Parlament opravňuje vládu, aby přijímala jednoduchá nařízení v záležitostech obvykle upravovaných zákonem.

NahoruNahoru

Zmocňovací zákon přijímá Poslanecká sněmovna každoročně od roku 1915 a vláda má rovněž rozsáhlé regulační pravomoci ve finanční a ekonomické oblasti, které by jí, i v případě neexistence zvláštního odkazu na Evropské společenství, bezpochyby umožňovaly provádět řadu evropských směrnic.

Provádění evropských směrnic se v současnosti řídí zvláštním zmocňovacím zákonem ze dne 9. srpna 1971, pozměněným dne 8. prosince 1980, který pouze umožňuje vládě provádět a schvalovat směrnice Evropských společenství v záležitostech týkajících se hospodářství, technologií, zemědělství, lesnictví, sociálních věcí a dopravy. Odchylně od standardního legislativního procesu musí dotčená nařízení schválit pracovní výbor Poslanecké sněmovny.

V procesu přijímání nařízení velkovévody, stejně jako v legislativním procesu, je vláda povinna předložit příslušný návrh Státní radě a komorám zastupujícím profesní skupiny. Narozdíl od legislativního procesu umožňuje proces přijímání nařízení vládě vyloučit tyto konzultace tím, že dotčené opatření označí za naléhavé. Tuto možnost vláda nemá, pokud hodlá prostřednictvím nařízení provést evropskou směrnici. Zákon ze dne 9. srpna 1971 doplňuje standardní proces přijímání nařízení tím, že vyžaduje povinné konzultace Státní rady a souhlas pracovního výboru Poslanecké sněmovny.

V každém případě schvaluje návrh nařízení velkovévody Rada ministrů a poté jej podepisuje příslušný ministr, který jej předkládá velkovévodovi. Nařízení vstupuje v platnost jeho vyhlášením ve věstníku „Mémorial“.

NahoruNahoru

5. Jaké orgány jsou oprávněny přijímat právní normy?

5.1. Mezinárodní prameny práva

Článek 37 lucemburské ústavy stanoví, že „Velkovévoda uzavírá smlouvy“. Rovněž však doplňuje, že „smlouvy nenabudou platnosti, dokud nejsou ratifikovány zákonem a vyhlášeny způsobem předepsaným pro vyhlašování zákonů".

Je třeba připomenout, že ratifikace je vyžadována u všech mezinárodních smluv, bez ohledu na jejich účel, a že ratifikace musí být provedena zákonem. Toto poslední upřesnění bylo doplněno v roce 1956 na zvláštní žádost Státní rady, která měla za to, že „souhlas je vázán na přípravu zákona, neboť ústava uznává pouze jediný proces použitelný na veškerá vyjádření vůle Poslanecké sněmovny, bez ohledu na konkrétní záležitost".

5.2. Vnitrostátní zdroje

Podle lucemburské ústavy přísluší zákonodárná moc společně velkovévodovi a Poslanecké sněmovně, a žádný zákon není platný bez společného souhlasu obou větví zákonodárné moci (článek 46 ústavy).

Každá z těchto dvou větví je oprávněna předložit návrh zákona. Pokud vychází iniciativa od velkovévody, nazývá se tento návrh “projet de loi” (vládní návrh); pokud jej předkládá Poslanecká sněmovna, hovoří se o “proposition de loi” (poslanecký návrh).

6. Jaký je proces přijímání těchto právních norem?

6.1. Zákony

Lucemburský Parlament je jednokomorový.

NahoruNahoru

Aby bylo sníženo riziko nedostatečné kontroly spojené s jednokomorovým systémem, vyžaduje lucemburský systém, aby veškeré návrhy zákonu podléhaly dvojímu hlasování v rozmezí nejméně tří měsíců.

Článek 59 ústavy stanoví, že druhé hlasování (označovaní jako „druhé ústavní hlasování“) může být zrušeno, „pokud Sněmovna se souhlasem Státní rady rozhodne na veřejné schůzi jinak“.

Státní rada zde zastává zcela ojedinělou roli, obdobnou postavení druhých komor Parlamentu v jiných zemích (a zejména úlohu, kterou plní Sněmovna lordů v Anglii).  Nejprve zasahuje před parlamentními debatami, neboť článek 83a ústavy požaduje, aby bylo vyslechnuto stanovisko Státní rady ke každému vládnímu nebo poslaneckému návrhu zákona. Podruhé zasahuje Státní rada po prvním hlasování Poslanecké sněmovny, aby na veřejném jednání rozhodla, zda souhlasí se zrušením druhého hlasování.

V  skutečnosti je většina zákonů přijímána bez druhého hlasování. Poslanecká sněmovna běžně souhlasí s vypuštěním druhého hlasování poté, co zákon schválila. Státní rada přijala politiku, kdy uděluje dispens téměř vždy, a odmítá jej pouze v nejzávažnějších případech. Možné překážky udělení dispensu jsou nejčastěji řešeny v přípravném řízení.

Je třeba rovněž zdůraznit, že pravomoc udělená Státní radě není skutečné právo veta, které by bylo obtížně slučitelné se skutečností, že Státní rada není demokratickým orgánem (členy Státní rady jmenuje velkovévoda. V případě uvolnění funkce jsou jmenováni náhradníci; prvního jmenuje přímo velkovévoda, druhý se vybírá ze seznamu tří kandidátů předloženého Sněmovnou a třetí se vybírá ze seznamu tří kandidátů předloženého Státní radou). Státní rada může pouze odložit hlasování o zákonu o dva měsíce, aby poskytla delší dobu na jeho posouzení.

NahoruNahoru

Velkovévoda zasahuje nejen na začátku legislativního procesu (u návrhu zákona), ale rovněž při konečném hlasování o zákonu v Poslanecké sněmovně. Článek 34 lucemburské ústavy stanoví, že „Velkovévoda schvaluje a vyhlašuje zákony. Své rozhodnutí oznamuje do tří měsíců po hlasování ve Sněmovně".

6.2. Nařízení

Jedinou podmínkou požadovanou k formální platnosti nařízení velkovévody je kontrasignace příslušného ministra.

Ústavu však doplňují další dokumenty, zejména institucionální předpisy Státní rady, které požadují, pokud daná záležitost není prohlášena za naléhavou, aby velkovévoda předkládal texty nařízení Státní radě za účelem vydání stanoviska.

Navíc, nařízení velkovévody o organizaci vlády, vyhlášené dne 9. července 1857, stanoví, že jakékoli opatření předložené velkovévodovi musí být projednáno na zasedání Rady ministrů. Pokud není tento požadavek splněn, je nařízení neplatné.

7. Jakým způsobem vstupují v platnost vnitrostátní normy?

V Lucemburském velkovévodství vstupují zákony a nařízení v platnost až po jejich vyhlášení v úředním věstníku „Mémorial, Journal officiel du Grand Duché de Luxembourg”.

8. Jaké jsou způsoby řešení možných rozporů mezi jednotlivými právními prameny v rámci členského státu?

V lucemburském právním systému může Ustavní soud rozhodnout, že zákony, které jsou v rozporu s ústavou, jsou neústavní. Na tento soud se může obrátit kterýkoli řádný nebo správní soud v Lucembursku, pokud je v řízení, které je před ním vedeno, vznesena otázka ústavnosti. Soudu nemůže být žádost předložena přímo.

Žaloba na zrušení je možná rovněž ve vztahu k protiprávním správním aktům projednávaným před správním soudem s právem odvolaní k Nejvyššímu správnímu soudu. Tuto možnost lze využít pouze ve lhůtě tří měsíců po zveřejnění příslušného předpisu. Pokud uplynula lhůta tří měsíců a zákonnost nařízení je napadena u řádného nebo správního soudu, je dotčený soud oprávněn řídit se zákonem namísto tímto nařízením, avšak narozdíl od přímé žaloby, kterou je možné podat v průběhu tří měsíců po vyhlášení, nemá toto rozhodnutí obecnou platnost.

« Právní řád - Obecné informace | Lucembursko - Obecné informace »

NahoruNahoru

Poslední aktualizace: 09-11-2006

 
  • Právo Společenství
  • Mezinárodní právo

  • Belgie
  • Bulharsko
  • Česká republika
  • Dánsko
  • Německo
  • Estonsko
  • Irsko
  • Řecko
  • Španělsko
  • Francie
  • Itálie
  • Kypr
  • Lotyšsko
  • Litva
  • Lucembursko
  • Mad'arsko
  • Malta
  • Nizozemí
  • Rakousko
  • Polsko
  • Portugalsko
  • Rumunsko
  • Slovinsko
  • Slovensko
  • Finsko
  • Švédsko
  • Spojené království