Evropská komise > ESS > Právní řád > Itálie

Poslední aktualizace: 14-02-2008
Verze pro tisk Přidat do oblíbených

Právní řád - Itálie

Italský právní řád se řídí ústavou Italské republiky, která byla vyhlášena v roce 1948. Tato ústava je rigidní, což znamená, že ji nelze měnit běžnými zákony. Lze ji pozměnit nebo doplnit pouze na základě zvláštního postupu, který je značně složitý a stanovený v ústavě samotné (článek 138).

Tato rigidnost je zajištěna kontrolou skutečnosti, zda zákony a právní akty s mocí zákona odpovídají ústavě. Tato kontrola přísluší výhradně zvláštnímu ústavnímu orgánu - ústavnímu soudu.

Některé články ústavy nelze za žádných okolností změnit. Předmětem úpravy ústavy např. nemůže být republikánské státní zřízení Itálie. Obecně lze říci, že za neměnné se považují také všechna ustanovení, které jsou základními prvky ústavního systému (např. zásady svobody a rovnosti, parlamentárního zřízení, zásada rigidní ústavy a ústavního soudnictví).

Ústava obsahuje obecné zásady, které se považují za základní hodnoty života státu. Ústava také nařizuje zásady, kterými se musí řídit právní předpisy vypracovávané parlamentem, regiony a jinými veřejnými orgány, jež mají pravomoc vydávat vyhlášky a nařízení obecné nebo zvláštní platnosti. Ústava stanovuje základ zahraniční politiky a vztahů s právním řádem Evropské unie.



 

OBSAH

1. Prameny italského soukromého práva 1.
1.1. Primární prameny 1.1.
1.2. Sekundární prameny 1.2.
1.3. Zvyklost nebo obyčej 1.3.
1.4. Právo spravedlnosti 1.4.
1.5. Obecné zásady právního systému 1.5.
1.6. Judikatura 1.6.
1.7. Právní oběžníky 1.7.
2. Zákonodárná moc parlamentu 2.
3. Zákonodárné a regulační pravomoci regionů, okresů, obcí a metropolitních měst 3.
4. Dočasná účinnost právních norem 4.
5. Postupy pro harmonizaci vnitrostátních právních předpisů s mezinárodním právem 5.
6. Právo Společenství a jeho převaha nad vnitrostátními ustanoveními 6.
7. Hierarchie pramenů práva a konflikty při jejich použití 7.

 

1. Prameny italského soukromého práva

Prameny italského soukromého práva jsou zákony, nařízení, (korporativní normy: fašistické korporativní zřízení však bylo zrušeno v roce 1943), obyčeje nebo zvyklosti (články 1 – 8 úvodních ustanovení občanského zákoníku).

Tyto prameny jsou hierarchicky uspořádány podle své právní síly a zásad, které z nich plynou.

1.1. Primární prameny

Kromě ústavních zákonů jsou primárními prameny práva:

  1. řádné zákony (článek 1 úvodních ustanovení); nadřazenost zákonů v právním řádu státu je patrná ze skutečnosti, že ustanovení stanovené zákonem lze zrušit nebo pozměnit pouze novým zákonem, zatímco obecný zákon může pozměnit nebo zrušit kterékoli ustanovení v právním řádu, s výjimkou ustanovení s ústavním statusem, která lze zrušit nebo pozměnit ústavními zákony.
  2. „delegované“ zákony, které vydává vláda na základě předchozího pověření parlamentem.
  3. zákonné vyhlášky vydávané ve zvláštních případech vládou; zákonné vyhlášky musí být předloženy tentýž den parlamentu pro převedení do zákonů. Nejsou-li vyhlášky převedeny do šedesáti dnů od svého vyhlášení, ztrácí zpětně svou účinnost. Parlament však může upravit prostřednictvím zákonů veškeré vztahy, které vznikly v důsledku nepřevedených vyhlášek.
  4. právní předpisy regionů přijaté podle zákonů republiky a zákony přijaté regionálními radami (regionální zákony) a okresními radami Tridentu a Bolzána (okresní zákony).

Právní předpisy a regionální zákony (a okresní zákony) mají omezenou působnost z hlediska předmětu a území, jak je uvedeno v článcích 123 a 117 ústavy. V případě regionů se zvláštní územní samosprávou jsou hranice zákonodárné pravomoci obsaženy v právních předpisech přijatých podle ústavního práva.

NahoruNahoru

V rámci primárních pramenů se delegované zákony (legislativní vyhlášky) a regionální zákony označují jako vedlejší, a to v rozsahu v jakém jsou legislativní vyhlášky omezeny základními zásadami a kritérii stanovenými v pověřujícím zákoně, zatímco regionální a okresní zákony musí splňovat zásady, které stanovují státní právní předpisy v jednotlivých oblastech s „nevýhradní“ příslušností.

Vzhledem k vedlejší povaze těchto pramenů právních předpisů představuje potom překročení hranic, které jim byly určeny, nedostatek ústavní legitimity.

Hlavními nástroji italského soukromého práva jsou „zákoníky“, které jsou také zákony a nemají působnost větší než jednotlivý zákon, ačkoli jsou zvláště důležité ve smyslu většího rozsahu a vyšší koheze svých obsahů. Italské zákoníky, které se týkají oblasti soukromého práva, jsou občanský zákoník a zákoník námořního práva - avšak pouze ta část zákoníku námořního práva, která má soukromoprávní povahu.

1.2. Sekundární prameny
  1. Sekundární prameny s mocí zákona: veškerá nařízení (nebo jednotlivá ustanovení nařízení), která obsahují zásady obecné a abstraktní povahy a která se přijímají jako nařízení pozměňující starší normy, ačkoli zásady, které tato nařízení zavádějí, nelze pozměnit jinak než jinými normami s mocí zákona.

    Tato nařízení se obvykle označují jako „volná“ normativní ustanovení, která přijímají správní orgány, např. vládní, meziministerská, ministerská nebo prefekturní ustanovení stanovující povinné ceny a sazby za zboží a služby, obecní nařízení a regulační plány zavádějící stavební pravidla odchylně od systému stanoveného občanským zákoníkem.

    NahoruNahoru

  2. Sekundární prameny bez moci zákona: prováděcí nařízení (která jsou určena pro konkrétní a specifické provádění zásad stanovených zákony) a jiná normativní správní ustanovení vydaná orgány státní správy (ústřední nebo místní) nebo menšími veřejnosprávními orgány (obce a okresy), která se nemohou odchylovat od aktů s platností zákona.

    Tyto akty jsou platné a proto závazné, jen pokud odpovídají všem pramenům (primárním a sekundárním) s mocí zákona.

1.3. Zvyklost nebo obyčej

Zvyklost přijímanou právním řádem lze podle funkce, kterou plní, klasifikovat jako zvyklost secundum legem nebo jako zvyklost praeter legem.

Zvyklost secundum legem doplňuje obsah písemného pramene (zákona nebo nařízení), který byl zčásti zanechán neúplným. Zvyklost je tak začleněna do zákona. V tomto případě však zvyklost vyžaduje sílu rovnou síle pramene, který na zvyklost odkazuje, a proto se při zdánlivém konfliktu s hierarchií pramenů stanovenou v článku 1 úvodních ustanovení stává primárním nebo sekundárním pramenem.

Zvyklost praeter legem vyplňuje mezery ve psaných zákonech a funguje nezávisle na existenci zvláštních legislativních odkazů.

V tomto případě zvyklost představuje paralelní pramen, který je v určitém smyslu rovný zákonu; a to v tom smyslu, že takto vytvořená pravidla nesmí být změněna jinými sekundárními prameny, které nejsou akty s platností zákona.

1.4. Právo spravedlnosti

Právo spravedlnosti je pramenem práva jen ve výjimečných případech, a to konkrétně tehdy, kdy je za absence dříve stanovených norem stanoveno, že se soud může uchýlit k právu rovnosti proto, aby nalezl zásadu, která bude použita.

NahoruNahoru

Nicméně v případech, kdy se práva rovnosti použije jakožto pomůcky výkladu s cílem oslabit strnulost psaného práva, potom není pramenem práva.

1.5. Obecné zásady právního systému

Někteří autoři zahrnují mezi nepsané prameny „obecné zásady právního řádu“, na které se odkazuje v článku 12 úvodních ustanovení v souvislosti s řešením sporu, který nelze urovnat s využitím výkladu na základě analogie nebo rozšíření.

Na druhou stranu bylo zjištěno, že nepsané zásady (které mohou být zásadami utvářejícími určitou oblast nebo obecnými zásadami právního systému) nepředstavují (nezávislé) prameny norem, nýbrž jsou normami samy o sobě, protože se vyvozují z jednoho nebo několika normativních aktů, které odhalují existenci této zásady.

1.6. Judikatura

Judikatura nevytváří právní pravidla, jelikož působí v rámci stanoveném zákonodárcem.

Tato „pravidla“ vytvořená judikaturou se týkají určitého případu. Jedná se o křehká pravidla, která lze měnit kdykoli, kdy se rozhoduje o novém případě.

Judikatura proto není vázána pravidly, která vytváří, ani je nesmí použít pro zdůvodnění rozhodnutí, které hodlá přijmout.Judikatura může vždy přijmout nový přístup, jelikož neplatí precedenční pravidlo.

Nedávná reforma (legislativní vyhláška 2006, č. 40) řízení u kasačního soudu stanovila, že - pokud jediný senát soudu nesouhlasí se právním názorem vysloveným všemi společně zasedajícími senáty - musí rozhodnutí o odvolání být na základě odůvodněného příkazu předloženo spojeným senátům. Jedná se však o zásah, jehož smyslem je podpořit a zaručit funkci nejvyššího soudu zajistit jednotnost práva, zatímco stále existuje možnost, aby judikatura přijala nový a odlišný přístup.

NahoruNahoru

1.7. Právní oběžníky

Oběžníky nejsou pramenem práva, ale obsahují pokyny udělené vyšším správním orgánem nižšímu správnímu orgánu, a proto předpokládají hierarchický vztah mezi dvěma orgány.

2. Zákonodárná moc parlamentu

Ústava svěřuje parlamentu, který se skládá ze senátu a poslanecké sněmovny, úkol vytvářet zákony, které jsou primárními prameny právního řádu státu.

Právo státu se vzniká tak, že dvě sněmovny přijmou text neodporující ústavě. Zákony vyhlašuje prezident republiky do měsíce od přijetí. Po vyhlášení je zákon zveřejněn v úředním věstníku Italské republiky a je začleněn do úřední sbírky zákonů a vyhlášek. Prezident republiky smí prostřednictvím zaslání memoranda sněmovnám požádat o nové projednávání, avšak pokud byl zákon jednou sněmovnami přijat, musí být vyhlášen.

Ve zvláštních případech je zákonodárná funkce svěřena vládě, která má oprávnění vydávat legislativní vyhlášky v případě, že byly dříve stanoveny základní zásady a kritéria, avšak pouze na určitou dobu a ve věcech, které byly určeny dříve (v pověřujícím zákoně).

Jestliže legislativní vyhlášky překročí hranice svěřených pravomocí, může vzniknout problém protiústavnosti.

3. Zákonodárné a regulační pravomoci regionů, okresů, obcí a metropolitních měst

V souladu s článkem 117 ústavy vykonává dvacet italských regionů zákonodárnou moc v oblastech, které se neřídí výhradně státními právními předpisy, a to ve shodě s ústavou a s povinnostmi plynoucími z práva Společenství a mezinárodních úmluv.

NahoruNahoru

V oblastech svých příslušností se regiony a autonomní okresy Trident a Bolzáno účastní přijímání rozhodnutí, jejichž cílem je vytvářet právní akty Společenství a používat a provádět mezinárodní dohody a právní předpisy Evropské unie, které zároveň dodržují pravidla stanovená státními zákony, jež upravují také právo na nahrazení v případě nedodržení.

Regiony se zvláštním postavením (Friuli Venezia Giulia, Sardinie, Sicílie, Tridentsko Jižní Tyrolsko a Valle d'Aosta) mají zvlášť rozsáhlou zákonodárnou pravomoc.

Obce, okresy a metropolitní města mají v souladu se systémem organizace a způsobu fungování, který jim byl udělen, regulační pravomoci.

4. Dočasná účinnost právních norem

Aby legislativní ustanovení (právní předpisy a nařízení) mohla vstoupit v účinnost, musí být splněno následující:

  1. zveřejnění v úředním věstníku,
  2. uplynutí lhůty známé jako vacatio legis, která běží od zveřejnění až do vstoupení v účinnost. Není-li stanoveno jinak, ustanovení vstupuje v platnost patnáctý den od zveřejnění. Po uplynutí lhůty vacatio legis se zákon nebo nařízení stává závazným, i když ti, kteří ho musí dodržovat, o něm skutečně nevědí nebo o něm vědět nemohli.

Právní norma ztrácí účinnost zrušením, a to výslovným nebo předpokládaným (v případě neslučitelnosti s novým pravidlem nebo z důvodu toho, že zákonodárce přijal nové právní předpisy, které upravují celou danou oblast).

NahoruNahoru

5. Postupy pro harmonizaci vnitrostátních právních předpisů s mezinárodním právem

Harmonizace vnitrostátních právních předpisů s mezinárodním právem je dosaženo buď automatickým použitím mezinárodního ustanovení, jako v případě zvykových norem podle článku 10 ústavy, nebo prostřednictvím běžného postupu, který stanovuje vydání ustanovení provádějícího mezinárodní ustanovení.

Důležitost pořadí přisuzovaná mezinárodnímu ustanovení odpovídá důležitosti ustanovení, které umožňuje jeho zavedení. Proto v prvním případě získávají v pořadí ústavní důležitost i zvykové normy. Ve druhém případě má mezinárodní úmluva stejnou důležitost jako vnitřní ustanovení. Má se však všeobecně za to, že vnitřní zvláštní povaha mezinárodního ustanovení tvoří požadavek upřednostnit ty možnosti výkladu, jejichž smysl se nejvíce blíží smyslu mezinárodního ustanovení.

6. Právo Společenství a jeho převaha nad vnitrostátními ustanoveními

Nařízení jsou akty Společenství, které jsou přímo použitelné ve vnitrostátním právním řádu; má se však za to, že všechna ustanovení Společenství, která mohou mít právní účinek na dotčené jednotlivce, mají přímý právní účinek.

Směrnice vyžadují provedení vnitrostátními orgány.Pokud jsou však směrnice úplné a soběstačné, mohou mít také přímý účinek (i když pouze) vertikální. To znamená, že ustanovení směrnice, která nebyla provedena, se lze dovolávat proti státu, který je neprovedl (ve směru shora dolů), avšak ne proti jiným soukromým osobám (v horizontálním směru).

NahoruNahoru

Rozhodnutí jsou akty účinné výslovně uvedeným nebo přesně zjistitelným adresátům (členské státy nebo fyzické nebo právnické osoby).

Doporučení a stanoviska nejsou závazná.

Vztah mezi právním řádem Společenství a vnitrostátním právním řádem je určen systematickou předností práva Společenství nad vnitrostátními právními předpisy, tj. vnitrostátní předpisy (předchozích a následných), která jsou v konfliktu s ustanovením Společenství s přímým účinkem, jsou nepoužitelné.

Po dlouhém procesu vývoje ústavní soud uznal koncepci nepoužitelnosti vnitrostátních ustanovení jako způsob řešení konfliktů s neslučitelnými ustanoveními Společenství, čímž zrušil potřebu prozatímního sledování ústavnosti neslučitelných vnitrostátních ustanovení, pokud ovšem nejsou vyjádřením úmyslu odmítnout Smlouvu.

Základní zásady stanovené ústavou také představují nepřekonatelnou hranici nedotknutelnosti ustanovení Společenství. V tomto případě však předmětem sledování není ustanovení Společenství, nýbrž vnitřní zákon o přistoupení ke Smlouvě podle zásady oddělení dvou právních systémů přijatých ústavním soudem.

Ústavní soud také uznal možnost vyvozovat konflikt mezi regionálními vnitřními ustanoveními a ustanoveními Společenství prostřednictvím hlavního použití.

Nedávné vložení závazku provádění práva Společenství do ústavy (změnou článku 117 ústavy) však nemělo žádný dopad na mechanismus nepoužitelnosti neslučitelných vnitřních ustanovení, což odhalilo nezvratnou tendenci přeměny vnitrostátního právního systému na dílčí systém jediného právního systému (právního systému Společenství).

NahoruNahoru

7. Hierarchie pramenů práva a konflikty při jejich použití

Ustanovení ústavy převažují nad všemi ostatními ustanoveními, jelikož stanovují základní zásady veřejného života a organizace státu.

V souladu s hierarchií uvedenou výše následují primární a sekundární prameny práva, jakož i zvyklosti.

Právní ustanovení nejsou retroaktivní, tzn., že se vztahují pouze na budoucnost, pokud ovšem retroaktivita nevyplývá ze samotného normativního ustanovení. Konflikt mezi zákony schválenými v různých obdobích se řeší pomocí zásady, že následné právo nahrazuje právo platné dříve (lex posterior derogat priori).

Hierarchie pramenů znamená, že primární prameny mají přednost před sekundárními prameny a, samozřejmě, podřízenými prameny.

Konflikty mezi akty s mocí zákona a ústavou lze řešit u ústavního soudu prostřednictvím předložení věci ústavnímu soudu osloveným soudem, má-li tento soud za to, že problém není zjevně nepodložený a že má dopad na jeho rozhodnutí. Na rozdíl od zrušení činí prohlášení napadnutého ustanovení za protiústavní toto ustanovení od začátku neplatným, s výjimkou právních vztahů již urovnaných rozsudkem vydaným v soudním řízení.

Konflikt mezi státním zákonem a normativním aktem regionu způsobený vzájemným zasažením do svých příslušností znamená porušení rozdělení pravomocí stanovených ústavou pro výkon veřejných pravomocí a z toho plynoucí odpovědnost za kompetenční konflikt, který může být předložen ústavnímu soudu.

Konfliktům mezi vnitrostátním právem a právem Společenství je věnován odstavec 6.

Aktualizováno 30.4.2007

« Právní řád - Obecné informace | Itálie - Obecné informace »

NahoruNahoru

Poslední aktualizace: 14-02-2008

 
  • Právo Společenství
  • Mezinárodní právo

  • Belgie
  • Bulharsko
  • Česká republika
  • Dánsko
  • Německo
  • Estonsko
  • Irsko
  • Řecko
  • Španělsko
  • Francie
  • Itálie
  • Kypr
  • Lotyšsko
  • Litva
  • Lucembursko
  • Mad'arsko
  • Malta
  • Nizozemí
  • Rakousko
  • Polsko
  • Portugalsko
  • Rumunsko
  • Slovinsko
  • Slovensko
  • Finsko
  • Švédsko
  • Spojené království