Evropská komise > ESS > Právní řád > Německo

Poslední aktualizace: 02-08-2006
Verze pro tisk Přidat do oblíbených

Právní řád - Německo

Hlavními písemnými prameny vnitrostátního práva jsou ústava, zákony, právní nařízení a vyhlášky. Kromě toho existují nepsané prameny práva, kteými jsou obecné zásady vtělené do mezinárodního práva, obyčejové právo a precedenční právo.

V důsledku spolkového uspořádání Spolkové republiky Německo jsou tyto různé prameny práva do určité míry duplicitní jak na spolkové úrovni [dále jen „Bund“], tak i na úrovni jednotlivých zemí [dále jen „Länder“]. Vztah mezi těmito dvěma právními oblastmi je upraven článkem 31 ústavy [„Grundgesetz“ – dále jen „GG“], tj. ústavy na spolkové úrovni. Je-li spolkové a zemské právo vzájemně v rozporu, má podle tohoto článku přednost právo spolkové. Tato zásada se použije bez ohledu na hierarchický status kolidujících právních norem, takže například spolkový zákon má přednost před ústavou některé země (dále jen „Land“).

Nehledě na obecnou zásadu, že přednost má spolkové právo, odvozuje se příslušný hierarchický status právních norem vždy od jejich pramene, tj. status normy závisí na orgánu, který ji vydal.

To znamená, že Ústava (GG) je na špičce spolkového práva, a tím i hierarchie vnitrostátních právních norem, protože jako ústava Spolkové republiky Německo je nástrojem, na němž závisí všechny celostátní a právní systémy Německa a který může být změněn pouze dvoutřetinovou většinou členů Spolkového sněmu (dále jen „Bundestag“) a dvěma třetinami hlasů Spolkové rady (dále jen „Bundesrat“) (zákonodárná sněmovna zemí, Länder) (čl. 79 odst. 2 GG). Určité klíčové složky ústavy nesmějí být změněny vůbec (čl. 79 odst. 3 GG). Každý právní předpis musí být v souladu s ústavou co do formy i podstaty. Zákonodárná moc, výkonná moc a precedenční právo jsou vázány zejména základními lidskými právy, která jsou právně přímo použitelná (čl. 1 odst. 3 GG). Tuto zásadu základních práv mohou uplatnit dotčené osoby u soudu, nakonec podáním ústavní stížnosti u Spolkového ústavního soudu.

Obecná pravidla mezinárodního práva vyplňují prostor mezi ústavou a zákony. Ústava výslovně stanoví, že jsou součástí spolkového práva, že mají přednost před zákony a že přímo zakládají práva a povinnosti pro osoby pobývající na spolkovém území (článek 25 GG). Tato obecná pravidla mezinárodního práva s významem pro jednotlivce (tj. nejen pravidla relevantní pro stát) zahrnují například záruku vhodné formy právní ochrany pro cizince nebo zásadu specifikace, podle níž trestní řízení podléhají podmínkám rozhodnutí o extradici vydávajícího cizího státu.

NahoruNahoru

Zákony se řadí pod ústavu. Pravomoci Spolku (Bund) vydávat zákony jsou určeny a vyjmenovány ústavou (zejména články 73 až 75 GG). Zákony schvaluje Spolkový sněm (Bundestag) spolu se Spolkovou radou (Bundesrat). Návrhy zákonů může předkládat spolková vláda, Bundesrat nebo Bundestag (politická skupina nebo 5 % členů). Ústava výslovně stanoví specifické případy, kdy konečné schválení zákona Spolkovým sněmem (Bundestag) vyžaduje souhlas Spolkové rady (Bundesrat) (v současné době asi 60 % všech zákonů). Co se týče zbývajících zákonů, které schvaluje Bundestag, může Bundesrat pouze podat námitku, kterou může Bundestag zamítnout. Mají-li Bundestag a Bundesrat rozdílná stanoviska, může být jmenována smírčí komise složená z členů obou sněmoven (v současné době po 16 členech). Úkolem smírčí komise je předkládat návrhy, aby se dosáhlo jednomyslnosti, i když sama nemůže přijímat rozhodnutí za Bundestag a Bundesrat (pro více informací o legislativním procesu viz. články 76 až 78 GG).

Spolkové právní předpisy jsou vyhlašovány spolkovým prezidentem – po kontrasignaci příslušnými členy spolkové vlády – a potom zveřejněny ve Spolkovém věstníku. Neexistuje-li opačné ustanovení týkající se dne nabytí účinnosti, vstoupí tyto právní předpisy v platnost 14. dnem po datu vydání Spolkového věstníku (článek 82 GG).

Soulad jakéhokoli konkrétního zákona s ústavou může být prošetřen řádnými soudy jako součást konkrétního případu. Avšak soudy samy nemohou prohlásit zákon za neústavní. Jestliže se soudní rozhodnutí v konkrétním případě odvozuje ze zákona, který soud považuje za neústavní, musí pak přerušit řízení a obstarat si rozhodnutí od Spolkového ústavního soudu (článek 100 GG). Tak může Spolkový ústavní soud s určitostí stanovit, zda Spolkový sněm, jako demokraticky zvolený zákonodárný orgán, jednal protiústavně.

Právní nařízení („Rechtsverordnungen“) se řadí pod právní předpisy. Vydává je exekutiva (spolková vláda, spolkoví ministři, zemská vláda a v případě potřeby také jiné správní orgány) na základě zákonné pravomoci, která musí být dostatečně vymezena z hlediska smyslu, účelu a rozsahu. Protože se řadí níže než zákony, nesmějí být s nimi v rozporu (přednost práva).

Závažná rozhodnutí s podstatným významem pro dotčené osoby nemohou být přijímána formou právního nařízení, nýbrž jen v rámci vlastního zákona (výhrada zákona).

NahoruNahoru

Právní nařízení vydaná na spolkové úrovni vyžadují schválení Spolkové rady (Bundesrat), je-li obsažena jedna ze souvisejících podmínek specifikovaných v ústavě nebo vyžaduje-li to zákonná autorita (čl. 80 odst. 2 a 3 GG).

Právní nařízení vyhlašuje vydávající orgán. Právní nařízení vydaná na spolkové úrovni se obvykle zveřejňují v jednom z úředních spolkových věstníků [„Bundesgesetzblatt“ nebo „Bundesanzeiger“]. Právní nařízení zveřejněná ve Spolkovém věstníku (Bundesanzeiger) jsou pro informační účely uvedeny ve spolkové sbírce zákonů (Bundesgesetzblatt) spolu s názvem vydávajícího orgánu a dnem nabytí účinnosti normy (čl. 82 odst. 1 GG spolu s oddílem 1 zákona o zveřejňování právních nařízení).

Osoby dotčené takovou normou mohou napadnout jeho zákonnost instanční cestou – alespoň nepřímo jako součást odvolání proti konkrétnímu rozhodnutí učiněnému z titulu pravomoci na základě této normy a do určité míry také přímo v případě norem týkajících se práva na úrovni zemí (Land) (oddíl 47 zákona o správním řízení).

Vyhlášky („Satzungen“ nebo „Ordnungen“) jsou právní ustanovení vydávaná právnickou osobou ustavenou na základě veřejného práva, jak je definováno státem (veřejnoprávní korporace, instituce nebo nadace). Hlavní oblasti použití jsou ve správách měst a obcí a v univerzitních, profesních orgánech a v orgánech sociálního zabezpečení (např. vyhlášky týkající se poplatků měst a obcí za čištění ulic a odvoz odpadu nebo poplatků univerzit).

Pravomoc vydávat vyhlášky je do určité míry vtělena v ústavě (zejména v souvislosti s řízením místní samosprávy, čl. 28 odst. 2 první věta GG). Kromě toho se tato pravomoc odvozuje od zákonně stanovené pravomoci podobné pravomoci vztahující se na právní nařízení. Na rozdíl od pravomoci vydávat normy zákon neopravňuje (pouze) k vydávání jednotlivých ustanovení s předem definovaným smyslem, nýbrž spíše propůjčuje širokou pravomoc koncipovat vyhlášky v mezích působnosti příslušné autonomní správy (regulační nezávislost). Obdobně se „vyhláškou“ rozumí právní předpis, který odvozuje svou moc od státu. Avšak moc, kterou má, je na úrovni nezávislé správy a nikoli na úrovni státu, i když musí být v souladu se zákony státu. Co se týče obsahu vyhlášky, je omezen na konkrétní činnost jednotlivé instituce a zavazuje jen její členy a osoby jí podléhající.

NahoruNahoru

Vyhlášky tvoří a schvaluje řídicí (a demokraticky zmocněný) orgán oprávněné právnické osoby. Často se stává, že odpovědný dozorčí orgán je musí schválit formou právního dohledu, aby zajistil, že bude moci působit pouze v rámci autonomní správy instituce a bude v souladu se státními zákony. Konkrétní státní zákon upravuje vyhlášení a zveřejnění vyhlášky.

Osoby dotčené vyhláškou mohou napadnout jeho zákonnost instanční cestou – nepřímo jako součást odvolání proti konkrétnímu rozhodnutí učiněnému z titulu pravomoci na základě vyhlášky a do určité míry také cestou soudního řízení za účelem soudního přezkoumání podle oddílu 47 zákona o správním řízení.

Co se týče typu a pořadí přednosti právních nástrojů, odpovídá právo na úrovni zemí (Land) spolkovému právu, takže odpovídajícím způsobem platí výše uvedené poznámky. Pouze spolková pravidla upravující status obecných ustanovení mezinárodního práva nemají ekvivalenci na úrovni zemí.

Udržování zahraničních vztahů, a tedy i pravomoc uzavírat smlouvy podle mezinárodního práva, jsou pouze oblastí působnosti spolkových orgánů. Mezinárodní smlouvy proto uzavírá spolková vláda.

Mezinárodní smlouvy, které upravují politické vztahy Spolku (Bund) nebo se vztahují na subjekty spadající pod spolkové právní předpisy, vyžadují schválení nebo účast orgánu odpovědného za spolkové právní předpisy ve formě spolkového zákona. Obecná pravidla stanoví, že Bundesrat musí být zúčastněn na legislativním procesu, tj. je nutný jeho souhlas v určité formě.

Co se týče spolkových smluv vztahujících se na jiné než na výše uvedené záležitosti, není nutný zákon Spolkového sněmu (Bundestag) – místo toho jsou schvalovány na základě prostředků, které má exekutiva k dispozici (právní nařízení, správní ustanovení, správní akty).

Za předpokladu, že země (Länder) mají výlučnou zákonodárnou moc, mohou se schválením spolkové vlády uzavírat také smlouvy s cizími státy. Má-li smlouva nějaký vliv na aspekty právních předpisů dané země (Land), vede souhlas parlamentu příslušné země, v závislosti na ústavě konkrétní země (Land), k jeho převzetí do zemského (Land) práva. Země (Länder) mohou uzavírat smlouvy také v oblastech, v kterých jsou zemské vlády oprávněny vydávat právní nařízení.

« Právní řád - Obecné informace | Německo - Obecné informace »

NahoruNahoru

Poslední aktualizace: 02-08-2006

 
  • Právo Společenství
  • Mezinárodní právo

  • Belgie
  • Bulharsko
  • Česká republika
  • Dánsko
  • Německo
  • Estonsko
  • Irsko
  • Řecko
  • Španělsko
  • Francie
  • Itálie
  • Kypr
  • Lotyšsko
  • Litva
  • Lucembursko
  • Mad'arsko
  • Malta
  • Nizozemí
  • Rakousko
  • Polsko
  • Portugalsko
  • Rumunsko
  • Slovinsko
  • Slovensko
  • Finsko
  • Švédsko
  • Spojené království