Evropská komise > ESS > Opatřování a provádění důkazů > Slovinsko

Poslední aktualizace: 22-04-2009
Verze pro tisk Přidat do oblíbených

Opatřování a provádění důkazů - Slovinsko

 

OBSAH

I. Důkazní břemeno I.
1.
a) Jaká jsou pravidla týkající se důkazního břemena? a)
b) Existují pravidla, která vylučují některé skutečnosti z důkazního břemene? Ve kterých případech? Je možné vyvrátit určité domněnky předložením důkazu? b)
2. Do jaké míry musí být soud přesvědčen o pravdivosti faktu, aby na něm založil rozsudek? 2.
II. Dokazování II.
3. Vyžaduje dokazování vždy návrh strany řízení nebo může soud dokazovat i z vlastního podnětu? 3.
4.
a) Je-li schválen návrh strany na dokazování, jaké kroky následují? a)
b) Ve kterých případech může soud zamítnout návrh účastníka řízení o provedení dokazování? b)
5.
a) Jaké existují druhy důkazů? a)
b) Jaké jsou metody dokazování pomocí svědků a jak se liší od dokazování pomocí znalců? Jaká jsou pravidla týkající se předkládání písemných důkazů a znaleckých posudků? b)
c) Jsou některé metody dokazování průkaznější? c)
d) Jsou ve vztahu k některým skutečnostem povinné určité metody dokazování? d)
6.
a) Jsou svědci ze zákona povinni vypovídat? a)
b) Ve kterých případech mohou svědci odmítnout vypovídat? b)
c) Může osoba, která svědčit odmítne, být sankcionována nebo nucena podat svědectví? c)
d) Existují osoby, od nichž svědectví nelze vyžadovat? d)
7. Jaká je role soudce při vyslýchání svědka? Za jakých podmínek může svědek vypovídat za pomoci nových technologií, např. prostřednictvím videokonference? 7.
III. Hodnocení důkazů III.
8. Jestliže důkaz nebyl stranou získán zákonnou cestou, existují omezení přípustnosti takového důkazu? 8.
9. Jsem-li stranou sporu, bude má vlastní výpověď považována za důkaz? 9.

 

I. Důkazní břemeno

1.

a) Jaká jsou pravidla týkající se důkazního břemena?

Obecně platí, že každý účastník musí svá tvrzení a námitky doložit skutečnostmi a tyto skutečnosti podložit důkazy (články 7 a 212 občanského soudního řádu (Zakon o pravdnem postopku – ZPP)).

Navrhovatelé musejí prokázat, že jejich tvrzení se zakládají na skutečnostech, stejně jako odpůrci musejí dokázat své námitky. Hmotné právo stanoví, která strana má uplatnit a prokázat danou skutečnost. Jestliže daná skutečnost není prokázána, následky nese ta strana, která má podle ustanovení hmotného práva povinnost uplatnit a prokázat danou skutečnost (články 7 a 215 ZPP).

b) Existují pravidla, která vylučují některé skutečnosti z důkazního břemene? Ve kterých případech? Je možné vyvrátit určité domněnky předložením důkazu?

Dokázány musejí být skutečnosti, na kterých jsou tvrzení a námitky založeny, vědecká a profesní pravidla a pravidla založená na zkušenosti, nikoliv však právní předpisy. U nich platí zásada, že nimi je soud obeznámen ex officio (iura novit curia).

Není třeba dokazovat skutečnosti uznávané a obecně známé (první a čtvrtý odstavec článku 214 ZPP).

Jestliže se soud nedomnívá, že strana uznala skutečnost za účelem neoprávněného uplatnění určitého tvrzení, pak svůj rozsudek zakládá na uznané skutečnosti, aniž by ověřoval její pravdivost (první paragraf článku 214 ZPP).

NahoruNahoru

Co se týče důkazního břemene, v teorii i praxi stále vyvstávají otázky ohledně nesporných skutečností, tedy skutečností, které vyšly najevo během opatřování důkazů, ale nebyly použity žádnou stranou, a právních domněnek.

2. Do jaké míry musí být soud přesvědčen o pravdivosti faktu, aby na něm založil rozsudek?

Soud rozhodne o opodstatněnosti tvrzení navrhovatele, jestliže má dostatek důkazů a je i jinak přesvědčen, že skutečnosti jsou právně relevantní.

V některých případech stačí k vydání rozhodnutí pouhé prokázání pravděpodobnosti, zvláště u jistých přechodných procesních rozhodnutí, kterými se řízení nekončí a kterými soud stanoví pomocné procesní otázky. Aby mohl soudce uplatnit určité procesní pravidlo, musí být právně závažné skutečnosti pravděpodobné. O jejich existenci však soudce nemusí být přesvědčen. ZPP nestanoví, které skutečnosti lze považovat za pravděpodobné, takže nelze brát v úvahu určitou normu.

II. Dokazování

3. Vyžaduje dokazování vždy návrh strany řízení nebo může soud dokazovat i z vlastního podnětu?

O provedení důkazu žádají v souladu se zásadou kontradiktornosti především strany sporu. Soud může provádět dokazování také z vlastního podnětu (druhý odstavec článku 7 ZPP), pokud se domnívá, že strany chtějí použít svá tvrzení nedovoleným způsobem.

4.

a) Je-li schválen návrh strany na dokazování, jaké kroky následují?

Soud rozhoduje, který důkaz bude za účelem stanovení rozhodujících skutečností proveden (druhý odstavec článku 213 a článek 287 ZPP). Vydává rozhodnutí o důkazu, kterým přijímá nebo odmítá návrhy stran, a může také z vlastního podnětu nařídit provedení určitého důkazu.

NahoruNahoru

Jestliže je návrh strany ohledně dokazování schválen rozhodnutím soudu, je tento důkaz skutečně proveden. Soud svým rozhodnutím o důkazu není vázán. Během řízení může své rozhodnutí změnit a provést dokazování, na které se vztahoval původně zamítnutý návrh, nebo může také provést nové dokazování (čtvrtý odstavec článku 287 ZPP).

Dokazování je obvykle prováděno v průběhu řízení před soudcem, který vydá konečné rozhodnutí (první odstavec článku 217 ZPP). Existují-li k tomu oprávněné důvody, dokazování může být prováděno na požádání před určeným soudcem (první odstavec článku 217 ZPP). Ve výjimečných případech je možné provádět dokazování po skončení řízení (článek 291 ZPP).

b) Ve kterých případech může soud zamítnout návrh účastníka řízení o provedení dokazování?

ZPP výslovně stanoví, že provádění důkazů lze zamítnout jedině tehdy, je-li důkaz pro rozhodnutí nepodstatný, čili tehdy, pokud nevede ke zjištění právně závažné skutečnosti. ZPP však neobsahuje žádná specifická ustanovení ohledně možností zamítnutí nepřijatelných důkazů nebo důkazů, které nelze provést hospodárným nebo přijatelným způsobem.

Co se týče nepřijatelných důkazů a důkazů, které nelze provést přijatelným způsobem, je třeba dodržet ustanovení třetího odstavce článku 3 ZPP, který stanoví, že soud neuzná návrhy stran, které jsou v rozporu se závaznými nařízeními nebo s morálními pravidly a ustanoveními, která se týkají vyloučení důkazů.

NahoruNahoru

5.

a) Jaké existují druhy důkazů?

Podle ZPP mohou jako důkaz sloužit tyto prostředky: šetření, listiny, výslech svědka, znalce nebo účastníka.

b) Jaké jsou metody dokazování pomocí svědků a jak se liší od dokazování pomocí znalců? Jaká jsou pravidla týkající se předkládání písemných důkazů a znaleckých posudků?

Svědci. Každá fyzická osoba, kromě výjimek stanovených zákonem, je povinna dostavit se na předvolání k soudu a vypovídat jako svědek (první odstavec článku 229 ZPP). Svědek je předvolán na návrh účastníka řízení, který musí uvést, v jaké věci bude svědek vypovídat a předložit jeho osobní údaje (článek 236 ZPP). Svědek je předvolán na určené datum zvláštní obsílkou, ve které musí být poučen o své povinnosti svědčit, o následcích neodůvodněné nepřítomnosti a o právu na náhradu výdajů (článek 237 ZPP).

Svědek je vyslýchán před soudem. Pokud se kvůli pokročilému věku, nemoci nebo vážné fyzické neschopnosti nemůže k soudu dostavit, může být vyslýchán doma (druhý odstavec článku 237 ZPP). Každý svědek je vyslýchán zvlášť a odděleně od svědků, kteří budou vypovídat později (první odstavec článku 238 ZPP). Soud poučí svědka o jeho povinnosti vypovídat pravdivě a nic nezamlčovat. Dále ho upozorní na následky křivé výpovědi. Svědek nejprve vylíčí, co ví o předmětu výslechu. Předseda senátu, jeho členové, účastníci řízení a jejich zmocněnci a zástupci pak svědkovi kladou otázky, aby vyzkoušeli věrohodnost jeho výpovědi nebo aby ji doplnili nebo vyjasnili. Výpověď svědka může být konfrontována, pokud v ní dochází k rozporům (třetí odstavec článku 239 ZPP). ZPP již nepřipouští svědeckou přísahu.

NahoruNahoru

ZPP nerozlišuje mezi slyšením svědků a výslechem znalců a v této věci neukládá žádná zvláštní procesní ustanovení. Neexistuje žádný procesní rozdíl mezi slyšením laických svědků a výslechem znalců.

Listiny. Přestože ZPP mezi různými způsoby dokazování nerozlišuje, listiny patří k těm nejhodnověrnějším. Dělí se na veřejné a soukromé. Veřejnými listinami se rozumí takové listiny, jejichž podobu v rámci své působnosti vyhotovil příslušný státní orgán, nebo listiny, které v předepsané podobě vydávají orgány místní správy, sdružení nebo jiné organizace či fyzické osoby vykonávající veřejnou moc svěřenou jim ze zákona (první odstavec článku 224 ZPP). Soukromými listinami se rozumí všechny dokumenty, které nejsou veřejné. U soukromé listiny může být podpis ověřen pověřeným státním orgánem, právnickou či fyzickou osobou, která vykonává veřejnou moc (např. notářem). Takovéto ověřovací doložky soukromých listin mají veřejný význam, a proto se na tuto část listiny může pohlížet jako na veřejnou listinu. Důkazní hodnota veřejných listin je v ZPP pojednávána zvlášť. Veřejná listina dokazuje pravdivost skutečností v ní uvedených nebo popisovaných (první odstavec článku 224 ZPP). ZPP předpokládá, že obsah veřejné listiny je pravdivý. Je však přípustné dokázat, že skutečnosti obsažené ve veřejné listině jsou nesprávné, nebo že je listina nesprávně sestavena (třetí odstavec článku 224 ZPP). Mimoto se jedná o jediné pravidlo dokazování v našem občanském soudním řízení.

Zahraniční veřejné listiny, které byly ověřeny v souladu s příslušnými předpisy, mají stejnou důkazní hodnotu jako slovinské dokumenty. Pokud mezinárodní smlouva stanoví jinak, je třeba uplatňovat a zachovávat dohody o vzájemném uznávání.

NahoruNahoru

ZPP také stanoví pravidla, která se týkají povinnosti poskytovat listiny, a která závisí na tom, zda je listina v držení strany, která na ni odkazuje, protistrany, státního orgánu nebo organizace vykonávající veřejnou moc nebo zda ji má třetí osoba (fyzická nebo právnická).

Znalci. Ke znaleckým výpovědím se přistoupí tehdy, je-li ke stanovení nebo objasnění určité skutečnosti třeba odborných znalostí, a pokud tyto znalosti soud nemá (článek 243 ZPP). Zvláštním rozhodnutím soud ustanoví znalce (čl. 244 odst. 1 ZPP), nejprve si však v dané věci vyslechne mínění stran řízení (čl. 244 odst. 2 ZPP).

Pokud je předseda senátu nebo jiný soudce oprávněn k tomuto způsobu opatřování důkazů (čl. 244 odst. 3 ZPP), může znalce ustanovit sám. Znalci jsou většinou vybíráni ze zvláštního seznamu, který má soud k dispozici. Tato úloha může být také svěřena specializované instituci. Znalcem může být pouze fyzická osoba. Znalci musí přijmout povinnosti a musí předložit soudu své závěry a posudek (čl. 246 odst. 1 ZPP).

Znalci, který se na řádné vyzvání nedostaví, může soud uložit pokutu. Pokutu může být uložena také znalci, který bez náležitého zdůvodnění odmítne vykonat svůj úkol (čl. 248 odst. 1ZPP). Znalec může být na vlastní žádost zproštěn své povinnosti jedině z důvodů, které jsou stanoveny v čl. 231 a 233 ZPP a které může uvést, jestliže odmítá vypovídat nebo odpovědět na určitou otázku.

Soud může znalce zprostit jeho povinností také z jiných závažných důvodů (např. je-li znalec příliš pracovně vytížen). O výjimku z tohoto důvodu může také požádat pověřený pracovník instituce nebo organizace, pro kterou znalec pracuje (čl. 246 odst. 2 a 3 ZPP). Znalec může být také vyloučen stejným způsobem jako soudce. Jedinou výjimku tvoří případ, kdy osoba, vyslýchaná jako laický svědek, může být využita jako znalec (čl. 247 odst. 1 ZPP).

NahoruNahoru

Úkolem znalce je vypravovat znalecké závěry a posudky. Soud také rozhodne, zda má znalec předložit své závěry a posudky pouze ústně před soudem, nebo zda je také musí vypracovat písemně ještě před soudním jednáním. Pokud je ustanoveno více znalců, kteří se na svých závěrech a posudcích shodnou, mohou své zprávy předložit společně. V opačném případě dodá každý znalec své závěry zvlášť (článek 254 ZPP).

Pokud jsou mezi závěry znalců zásadní rozdíly nebo pokud jsou shledání jednoho či více znalců nejasná, neúplná, či pokud si znalec ve svém závěru sám protiřečí nebo skutečnosti, které již byly prošetřovány a při dalším slyšení nedojde k vyjasnění těchto odchylek, proběhne nové opatřování důkazů prostřednictvím téhož nebo jiného znalce (čl. 254 odst. 2 ZPP). Pokud si však posudky jednoho nebo více znalců protiřečí, obsahují odchylky nebo vzbuzují důvodné pochybnosti ohledně jejich správnosti, soud si vyžádá posudky od jiných znalců (čl. 354 odst. 3 ZPP). Znalci mají právo na náhradu výdajů a na odměnu za odvedenou práci (čl. 249 odst. 1 ZPP).

c) Jsou některé metody dokazování průkaznější?

Při posuzování důkazů platí, že jsou hodnoceny volně. O tom, které skutečnosti považuje za prokázané, rozhodne soud dle vlastního přesvědčení a na základě zevrubného a pečlivého posouzení každého jednotlivého důkazu i všech důkazů ve vzájemné souvislosti a vzhledem k průběhu řízení v jeho celku (článek 8 ZPP). Naše občanské řízení tedy nezná „pravidla o dokazování“, ve kterých zákonodárce abstraktním způsobem předem stanoví hodnotu různých typů důkazů. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je pravidlo hodnocení veřejných listin.

NahoruNahoru

V praxi však toto pravidlo vypadá tak, že např. důkaz v podobě listiny je věrohodnějším, avšak nikoliv průkaznějším důkazem, než např. svědecká výpověď nebo výslech účastníků řízení.

d) Jsou ve vztahu k některým skutečnostem povinné určité metody dokazování?

Ustanovení ZPP neobsahují žádná nařízení ohledně povinného užití určitých metod za účelem stanovení existence určitých skutečností.

6.

a) Jsou svědci ze zákona povinni vypovídat?

Ano. Každá osoba, která byla předvolána jako svědek, se musí dostavit a kromě výjimek stanovených zákonem musí také vypovídat (čl. 229 odst. 1 ZPP).

b) Ve kterých případech mohou svědci odmítnout vypovídat?

Svědecká výpověď nesmí být vyžadována po osobách, jejichž svědectvím by byla porušena povinnost zachování úředního nebo vojenského tajemství, ledaže by této povinnosti byly zproštěny příslušným orgánem (článek 230 ZPP).

Svědek může odmítnout vypovídat (článek 231 ZPP):

  • o věcech, které mu byly svěřeny účastníkem řízení a o kterých jako jeho pověřený zástupce musí zachovávat mlčení;
  • o věcech, které mu byly svěřeny účastníkem řízení nebo jinou osobou a o kterých jako jeho zpovědník musí zachovávat mlčení;
  • o věcech, které zjistil při vykonávání své právnické, lékařské nebo jiné profese, na kterou se váže zákonná povinnost mlčenlivosti.

Svědek může z dobrých důvodů odmítnout odpovědět na otázku, zvláště pokud by svojí odpovědí způsobil újmu na cti, vážnou finanční škodu nebo vystavil nebezpečí trestního stíhání sebe nebo jakéhokoliv příbuzného v pokolení přímém nebo příbuzného do třetího stupně v pokolení pobočném nebo pokud by způsobil újmu na cti, vážnou finanční škodu nebo vystavil nebezpečí trestního stíhání svého manžela / svoji manželku nebo příbuzného prvního a druhého stupně získaného sňatkem (i v případech již ukončeného manželství), svého poručíka, svěřence, své osvojitele nebo osvojence (čl. 233 odst. 1 ZPP).

NahoruNahoru

Riziko finančního poškození však svědek nemůže udávat jako důvod pro odmítnutí svědčit o právních jednáních, kterých se účastnil jako svědek nebo o jednáních, kde působil jako právní předchůdce nebo zástupce některé ze stran sporu, o majetkových poměrech v rodině nebo manželství, o skutečnostech týkajících se narození, sňatku, smrti nebo kdekoliv je třeba v souladu se zvláštními nařízeními podat návrh nebo učinit výpověď (článek 234 ZPP).

c) Může osoba, která svědčit odmítne, být sankcionována nebo nucena podat svědectví?

Ano. Pokud se svědek, který byl řádně předvolán, nedostaví a svoji nepřítomnost nezdůvodní, nebo jestliže svévolně opustí místo slyšení, může být na vlastní náklady předveden nebo mu soud může udělit pokutu.

Soud může také udělit pokutu svědkovi, který se dostaví, je upozorněn na následky, avšak odmítne svědčit nebo odpovídat na otázky z důvodů, které soud nepovažuje za opodstatněné. Trvá-li svědek na tom, že nebude vypovídat, může na něj soud uvalit vazbu až do doby, kdy bude ochoten svědčit nebo kdy už jeho svědectví nebude třeba. Doba vazby však nesmí přesáhnout jeden měsíc (čl. 241 odst. 2 a 3 ZPP).

d) Existují osoby, od nichž svědectví nelze vyžadovat?

Svědkem může být jakákoliv osoba, která je schopna poskytnout informace ohledně skutečností, které mají být prokázány (čl. 229 odst. 2 ZPP). Svědecká způsobilost závisí na způsobilosti k právním úkonům. Dítě nebo osoba, která byla prohlášena za částečně nebo zcela právně nezpůsobilou, může svědčit, jestliže je schopna poskytnout informace o právně závažných skutečnostech. Způsobilost osoby ke svědeckému výslechu soud posuzuje podle konkrétního případu.

NahoruNahoru

Účastník řízení nebo jeho právní zástupce nemohou svědčit. K výslechu však může být předvolán jakýkoliv jiný zástupce (pooblaščenec) nebo vedlejší účastník (stranski intervenient).

7. Jaká je role soudce při vyslýchání svědka? Za jakých podmínek může svědek vypovídat za pomoci nových technologií, např. prostřednictvím videokonference?

K otázce vyslýchání svědka viz odpověď pod bodem 5(b).

Nové technologie, jako např. televize nebo televizní přenosy, nejsou v současné slovinské praxi výslechů používány, přestože ZPP obsahuje ustanovení ohledně zaznamenávání soudního řízení pomocí příslušné moderní technologie (např. na magnetofonové pásky) nebo stenograficky (článek 125 ZPP).

III. Hodnocení důkazů

8. Jestliže důkaz nebyl stranou získán zákonnou cestou, existují omezení přípustnosti takového důkazu?

Ve slovinské právní teorii, soudcovském právu a legislativě se problém důkazu získaného

nezákonnou cestou doposud objevoval pouze ve spojení s trestním řízením. ZPP neobsahuje žádná zvláštní ustanovení ohledně nepřípustného důkazu.

9. Jsem-li stranou sporu, bude má vlastní výpověď považována za důkaz?

Jestliže je výpověď součástí žaloby nebo nějakého návrhu, nemůže být použita jako důkaz. Má však platnost tvrzení, které musí strana řízení podložit příslušnými důkazy. Jestliže je výpověď součástí listiny předložené jako důkaz tvrzení, tato výpověď bude mít platnost listiny.

Výpověď, kterou strana řízení poskytne během slyšení, je také důkazem, neboť ZPP považuje slyšení stran řízení za důkaz (článek 257 ZPP).

« Opatřování a provádění důkazů - Obecné informace | Slovinsko - Obecné informace »

NahoruNahoru

Poslední aktualizace: 22-04-2009

 
  • Právo Společenství
  • Mezinárodní právo

  • Belgie
  • Bulharsko
  • Česká republika
  • Dánsko
  • Německo
  • Estonsko
  • Irsko
  • Řecko
  • Španělsko
  • Francie
  • Itálie
  • Kypr
  • Lotyšsko
  • Litva
  • Lucembursko
  • Mad'arsko
  • Malta
  • Nizozemí
  • Rakousko
  • Polsko
  • Portugalsko
  • Rumunsko
  • Slovinsko
  • Slovensko
  • Finsko
  • Švédsko
  • Spojené království