Evropská komise > ESS > Rozhodné právo > Švédsko

Poslední aktualizace: 22-04-2009
Verze pro tisk Přidat do oblíbených

Rozhodné právo - Švédsko

EJN logo

Informace na této stránce jsou zastaralé. Aktualizace stránky se právě připravuje. Stránka bude poté k dispozici na portálu evropské e-justice.


 

OBSAH

I. Prameny práva I.
I.1. Vnitrostátní právní předpisy I.1.
I.2. Mnohostranné úmluvy I.2.
I.3. Dvoustranné úmluvy I.3.
II. Používání kolizních norem II.
II.1. Musí soudy uplatnit kolizní normy z úřední povinnosti? II.1.
II.2. Zpětný a další odkaz (renvoi) II.2.
II.3. Změna kolizního kritéria II.3.
II.4. Veřejný pořádek a závazná mezinárodní pravidla II.4.
II.5. Důkaz cizího práva II.5.
III. Pravidla týkající se volby práva III.
III.1. Smlouvy III.1.
III.2. Mimosmluvní závazky III.2.
III.3. Osobní stav III.3.
III.4. Otcovství a osvojení III.4.
III.5. Manželství atd. a vyživovací povinnost III.5.
III.6. Majetkové poměry v manželství III.6.
III.7. Dědění, závěti III.7.
III.8. Majetkové právo III.8.
III.9. Úpadek III.9.

 

I. Prameny práva

I.1. Vnitrostátní právní předpisy

Mezinárodní právo soukromé je ve Švédsku kodifikováno pouze částečně a skládá se z kombinace zákonů a judikatury. Cílem zákonů je většinou uvést v platnost mezinárodní úmluvy, jejichž smluvní stranou Švédsko je. Hlavní právní předpisy jsou tyto:

Manželství a děti

  • Hlava 3 § 4 a 6 zákona o některých mezinárodněprávních vztazích týkajících se manželství a poručnictví (1904:26 s. 1).
  • Hlavy 9, 12 a 13 nařízení o některých mezinárodněprávních vztazích týkajících se manželství, osvojení a poručnictví (1931:429).
  • § 2 zákona o mezinárodně právních vztazích týkajících se osvojení (1971:796).
  • §§ 2, 3 a 6 zákona o mezinárodních otázkách určení otcovství (1985:367).
  • §§ 3-5 zákona o některých mezinárodních otázkách týkajících se majetku manželů (1990:272).

Dědictví

  • §§ 1-5, 7-19 a 21 zákona o majetku zesnulých dánských, finských, islandských nebo norských státních příslušníků, kteří měli své obvyklé bydliště ve Švédsku (1935:44)
  • Hlava 1 zákona o mezinárodněprávních vztazích týkajících se majetku zesnulých osob (1937:81).

Smlouvy a prodej

  • §§ 79-87 zákona o směnkách (1932:130).
  • §§ 58-65 zákona o šecích (1932:131).
  • Zákon o právu použitelném na prodej zboží (1964:528).
  • §§ 5a, 31a a 42 zákona o spolurozhodování v práci (1976:580).
  • Zákon o právu použitelném na některé pojistné smlouvy (1993:645).
  • Hlava 13 § 2 zákona o obchodních lodích (1994:1009).
  • § 13 zákona o smluvních podmínkách v spotřebitelských vztazích (1994:1512).
  • § 18 zákona o ochraně spotřebitelů s ohledem na práva na dělené užívání majetku (1997:218).
  • Zákon o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (1998:167).
  • Hlava 5 § 2 zákona o prodeji na dálku a podomním prodeji (2005:59).

Náhrada škody

NahoruNahoru

  • §§ 8, 14 a 38 zákona o škodách způsobených v důsledku silničního provozu (1975:1410).
  • § 1 zákona (1972:114) ve spojení s Úmluvou ze dne 9. února 1972 mezi Švédskem a Norskem o pasení sobů.
  • § 1 zákona (1974:268) ve spojení s Úmluvou o ochraně životního prostředí ze dne 19. února 1974 mezi Dánskem, Finskem, Norskem a Švédskem.

I.2. Mnohostranné úmluvy

Švédsko je smluvní stranou níže uvedených mnohostranných mezinárodních úmluv, jež stanoví pravidla týkající se použitelného práva. Švédsko zaujímá k mezinárodním smlouvám dualistický přístup a tyto mnohostranné úmluvy byly uvedeny v platnost rovněž vnitrostátními právními předpisy: viz výše.

Společnost národů

  • Úmluva z roku 1930 o ustanoveních v oblasti mezinárodního práva směnečného.
  • Úmluva z roku 1931 o ustanoveních v oblasti mezinárodního práva šekového.

Haagská konference mezinárodního práva soukromého

  • Úmluva z roku 1955 o právu použitelném na mezinárodní prodej zboží.
  • Úmluva z roku 1961 o právu použitelném na formu pořízení pro případ smrti.

EU

  • Úmluva z roku 1980 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy.

Severské úmluvy

  • Úmluva z roku 1931 mezi Dánskem, Finskem, Islandem, Norskem a Švédskem, kterou se stanoví pravidla mezinárodního práva soukromého týkající se manželství, osvojení a poručnictví (naposledy pozměněná pozměňující úmluvou z roku 2001).
  • Úmluva z roku 1934 mezi Dánskem, Finskem, Islandem, Norskem a Švédskem o dědění, závětích a správě pozůstalosti (naposledy pozměněná pozměňující úmluvou z roku 1975).
  • Úmluva z roku 1974 o ochraně životního prostředí mezi Dánskem, Finskem, Norskem a Švédskem.

I.3. Dvoustranné úmluvy

  • Úmluva z roku 1972 mezi Švédskem a Norskem o pasení sobů.

II. Používání kolizních norem

II.1. Musí soudy uplatnit kolizní normy z úřední povinnosti?

Ve švédském právu neexistuje žádné pravidlo, které by vyžadovalo, aby soud uplatňoval cizí právo z úřední povinnosti. Tato otázka je řešena především v judikatuře a zdá se, že existuje rozdíl mezi tzv. nepovinným řízením (dispositiva mål), tj. řízením týkajícím se věcí, jež účastníci mohou vyřešit dohodou, a tzv. povinným řízením (indispositiva mål), tj. řízením týkajícím se věcí, o nichž může rozhodnout pouze soud. V řízeních nepovinného typu se zdá, že se jeden z účastníků řízení musí dovolat cizího práva, aby mohlo být použito. Existuje mnoho případů s jednoznačným zahraničním prvkem, v nichž bylo bez námitek uplatněno švédské právo, jelikož se žádný účastník nedovolal cizího práva. Na druhou stranu v řízeních povinného typu, která se týkají například určení otcovství, existují případy, kdy soudy uplatnily cizí právo z vlastního podnětu.

NahoruNahoru

II.2. Zpětný a další odkaz (renvoi)

Obecný přístup k zpětnému a dalšímu odkazu ve švédském mezinárodním právu soukromém je negativní. Existuje však výjimka v § 79 odst. 2 zákona o směnkách a § 58 odst. 2 zákona o šecích, co se týká způsobilosti cizích státních příslušníků uzavírat transakce týkající se směnek nebo šeků. Důvodem je to, že tato ustanovení vycházejí z mezinárodních úmluv. Existují další výjimky v § 9 odst. 2 zákona o účincích úpadku, k němuž došlo v jiné severské zemi, (1981:7) a §§ 5–7 zákona o právu použitelném na některé pojistné smlouvy (1993:645). Co se týká formální platnosti manželství, zpětný a další odkaz je uznán v § 1 odst. 7 zákona o některých mezinárodněprávních vztazích týkajících se manželství a poručnictví (1904:26 s. 1).

II.3. Změna kolizního kritéria

Švédské mezinárodní právo soukromé neobsahuje žádné obecné pravidlo týkající se účinků změny kolizního kritéria: tato záležitost je upravena konkrétně v každém jednotlivém zákoně. V § 4 odst. 1 zákona o některých mezinárodních otázkách týkajících se majetku manželů (1990:272) se například uvádí, že „pokud nebylo rozhodné právo stanoveno dohodou, je rozhodným právem právo státu, v němž měli manželé obvyklé bydliště (hemvist) v době uzavření manželství“, a § 4 odst. 2 téhož zákona uvádí, že „pokud oba manželé následně zřídili své obvyklé bydliště v jiném členském státě a žili tam po dobu nejméně dvou let, použije se právo tohoto státu“.

NahoruNahoru

II.4. Veřejný pořádek a závazná mezinárodní pravidla

Za obecnou zásadu švédského mezinárodního práva soukromého se považuje to, že by se ustanovení cizího práva nemělo použít, je-li zjevně neslučitelné se základními zásadami právního řádu této země. Ustanovení za tímto účelem jsou obsažena v právních předpisech mezinárodního práva soukromého. Nelze však odvodit, že omezení s ohledem na veřejný pořádek vyžaduje základ v právních předpisech. Existuje několik málo rozsudků, v nichž bylo shledáno, že cizí právo nelze uplatnit z důvodů veřejného pořádku.

O tom, která pravidla švédského práva jsou mezinárodně závazná, obvykle rozhodují soudci.

II.5. Důkaz cizího práva

Není-li soud obeznámen s obsahem cizího práva, o němž se domnívá, že by mělo být použito, existují dva postupy, které má k dispozici. Buď provede šetření sám, nebo požádá účastníka řízení, aby poskytl nezbytné informace. To, který postup je zvolen, záleží na účelnosti. Pokud soud rozhodne, že záležitost prošetří sám, může si zajistit pomoc ministerstva spravedlnosti. Obecně bude soud hrát aktivnější úlohu v povinných řízeních než v nepovinných řízeních (viz výše); v nepovinných řízeních může ponechat šetření z velké části na účastnících řízení.

III. Pravidla týkající se volby práva

III.1. Smlouvy

Švédsko je smluvní stranou Římské úmluvy z roku 1980 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy. V některých oblastech platí jiné právní normy.

NahoruNahoru

Prodej zboží je upraven zákonem o právu použitelném na prodej zboží (1964:528), který do vnitrostátního práva začleňuje Haagskou úmluvu z roku 1955 o právu použitelném na mezinárodní prodej zboží. Zákon vychází z pravidel Římské úmluvy. Nevztahuje se však na spotřebitelské smlouvy. § 3 umožňuje, aby kupující a prodávající určili použitelné právo dohodou. V § 4 se uvádí, že pokud si strany nezvolí použitelné právo, je právem, které se použije, právo země, v němž má obvyklé bydliště prodávající. Výjimka z tohoto pravidla existuje v případě, že prodávající přijal objednávku v zemi obvyklého bydliště kupujícího, a u nákupů na burze nebo v aukci.

Další výjimka z pravidel Římské úmluvy existuje u některých spotřebitelských smluv. V § 13 zákona o smluvních podmínkách ve spotřebitelských vztazích (1994:1512), § 18 zákona o ochraně spotřebitelů s ohledem na užívání majetku po daný časový úsek (1997:218) a § 5 odst. 2 zákona o prodeji na dálku a podomním prodeji (2005:59) existují zvláštní pravidla zaměřená na ochranu spotřebitele s ohledem na ustanovení o volbě práva. Ta stanoví, že za určitých podmínek je nutno použít právo země EHP, jestliže to spotřebiteli poskytuje lepší ochranu.

Zvláštní pravidla pro směnky a šeky existují v §§ 79–87 zákona o směnkách (1932:130) a §§ 58–65 zákona o šecích (1932:131). Ta jsou založena na Ženevské úmluvě z roku 1930 o ustanoveních v oblasti mezinárodního práva směnečného a Ženevské úmluvě z roku 1931 o ustanoveních v oblasti mezinárodního práva šekového.

NahoruNahoru

Některé smlouvy o životním pojištění a jiném pojištění jsou upraveny zákonem o právu použitelném na některé pojistné smlouvy (1993:645).

III.2. Mimosmluvní závazky

Otázka práva použitelného na mimosmluvní závazky není obecně v právních předpisech upravena. V rozsudku ve věci ref. NJA 1969 s. 163 bylo shledáno, že v mimosmluvních záležitostech je nutno povinnost k náhradě škody určit v souladu s právem země, v níž došlo k jednání, které škodu způsobilo (lex loci delicti). V tomto případě nebylo přihlédnuto ke skutečnosti, že osoba, která škodu způsobila, a osoba, která utrpěla škodu, měly stejné obvyklé bydliště. Neexistují žádné rozsudky, které by mohly zodpovědět otázku, právo které země je nutno použít v případě, jestliže k jednání, jež způsobilo újmu, došlo v jiné zemi, než je země, v níž vznikne přímá škoda.

III.3. Osobní stav

Ve švédském mezinárodním právu soukromém je tradičně rozhodujícím kolizním kritériem pro určení osobního stavu státní příslušnost. Nyní však existuje mnoho případů, v nichž státní příslušnost musela ustoupit obvyklému bydlišti jako hlavnímu koliznímu kritériu, takže je sporné, zda dosud můžeme hovořit o jediném hlavním kolizním kritériu pro osobní stav. Ve švédském mezinárodním právu soukromém se „osobním stavem“ rozumí řešení zejména otázek týkajících se způsobilosti k právním úkonům a jména.

NahoruNahoru

Podle hlavy 1 § 1 zákona o některých mezinárodněprávních vztazích týkajících se manželství a poručnictví (1904:26 s. 1) je v zásadě nutno stanovit způsobilost uzavřít manželství u švédského orgánu v souladu se švédským právem, je-li jedna ze stran švédským státním příslušníkem nebo má-li obvykle bydliště ve Švédsku. Obdobná pravidla platí v rámci severských zemí podle § 1 nařízení o některých mezinárodněprávních vztazích týkajících se manželství, osvojení a poručnictví (1931:429).

Zvláštní pravidla týkající se poručnictví a svěřenství existují v hlavách 4 a 5 zákona o některých mezinárodněprávních vztazích týkajících se manželství a poručnictví (1904:26 s. 1) a v §§ 14–21a nařízení o některých mezinárodněprávních vztazích týkajících se manželství, osvojení a poručnictví (1931:429).

Podle hlavy 1 § 3 zákona o mezinárodněprávních vztazích týkajících se majetku zesnulých osob (1937:81) je způsobilost pořídit nebo zrušit závěť upravena právem země, jejímž státním příslušníkem zůstavitel byl.

Co se týká otázky práva použitelného na způsobilost uzavírat smlouvy, částečná odpověď je uvedena v článku 11 Římské úmluvy. Schopnost uzavírat transakce zahrnující směnky nebo šeky je upravena zvláštními pravidly v § 79 zákona o směnkách a v § 58 zákona o šecích.

Zvláštní pravidlo týkající se aktivní a pasivní procesní způsobilosti existuje v hlavě 11 § 3 občanského soudního řádu, v němž se uvádí, že cizinec, který není ve své vlastní zemi způsobilý vést soudní řízení, tak může nicméně činit ve Švédsku, je-li k tomu způsobilý podle švédského práva.

NahoruNahoru

Švédské mezinárodní právo soukromé považuje otázky jména za otázky, které patří do práva týkajícího se osobního stavu. To například znamená, že se přijetí jména druhého manžela jedním z manželů nepovažuje za záležitost s právními účinky manželství v osobní sféře. Podle § 50 zákona o osobních jménech (1982:670) se zákon nevztahuje na švédské státní příslušníky, kteří mají obvyklé bydliště v Dánsku, Norsku nebo Finsku; a contrario lze odvodit, že se vztahuje na švédské státní příslušníky jinde. V § 51 se uvádí, že zákon platí rovněž pro cizí státní příslušníky, kteří mají obvyklé bydliště ve Švédsku.

III.4. Otcovství a osvojení

Švédské hmotné právo nerozlišuje mezi dětmi manželského a nemanželského původu a švédské mezinárodní právo soukromé neobsahuje zvláštní pravidla týkající se volby práva, pokud jde o určení, zda má být dítě považováno za narozené v manželství nebo za nemanželské, či zda může být nemanželské dítě posléze legitimováno.

Co se týká práva použitelného na určení otcovství, existují různá pravidla pro domněnky otcovství a pro určení otcovství soudem. Domněnka otcovství je upravena v § 2 zákona o mezinárodních otázkách určení otcovství (1985:367). Ten stanoví, že muž, který je či byl ženatý s matkou dítěte, je považován za otce dítěte, je-li to důsledkem práva státu, v němž dítě získalo obvyklé bydliště narozením, nebo pokud toto právo nepokládá nikoho za otce, je-li to důsledkem práva státu, jehož státním příslušníkem se dítě stalo při narození. Pokud však bylo místo obvyklého bydliště dítěte při narození ve Švédsku, bude o této otázce rozhodnuto vždy podle švédského práva. Musí-li otcovství určit soud, použije právo země, v níž mělo dítě obvyklé bydliště v době vydání rozsudku soudu prvního stupně.

NahoruNahoru

Podle § 2 odst. 1 zákona o mezinárodně právních vztazích týkajících se osvojení (1971:796) musí švédský soud, který zkoumá návrh na osvojení, použít švédské právo. § 2 odst. 2 však stanoví, aby v případě, že se návrh týká dítěte mladšího 18 let, soud musel uvážit, zda jsou navrhovatel nebo dítě spojeni s cizím státem státní příslušností, obvyklým bydlištěm či jinak a zda lze očekávat, že to způsobí dítěti potíže, nebude-li osvojení v této zemi uznáno.

Co se týká právních účinků osvojení, je-li zahraniční rozhodnutí o osvojení platné ve Švédsku, považuje se pro účely péče o dítě, poručnictví a vyživovací povinnosti osvojené dítě za dítě osvojitele ve švédském manželství. V případě dědění však zákon vyžaduje rovné zacházení s osvojenými dětmi a vlastními dětmi osvojitele pouze tehdy, pokud k osvojení došlo ve Švédsku. Jestliže k osvojení došlo v zahraničí, právo osvojeného dítěte dědit bude posouzeno podle práva, které obvykle upravuje právo dědit, tj. práva země státní příslušnosti.

III.5. Manželství atd. a vyživovací povinnost

Co se týká způsobilosti uzavřít manželství, viz bod 3.3. Manželství se považuje za formálně platné, je-li platné v zemi, v níž bylo uzavřeno (hlava 1 § 7 zákona o některých mezinárodněprávních vztazích týkajících se manželství a poručnictví (1904:26 s. 1)).

Právní účinky manželství lze rozdělit do dvou hlavních kategorií, tj. účinky v osobní sféře a účinky týkající se majetku manželů. Hlavním účinkem manželství v osobní sféře je to, že manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost. Ve švédském mezinárodním právu soukromém se otázky týkající se práva manželů dědit, přijetí jména druhého manžela nebo jejich vyživovací povinnosti k dětem druhého manžela nepovažují za právní účinky manželství a použitelné právo je stanoveno pravidly týkajícími se volby práva, která upravují dědictví, osobní jména atd.

NahoruNahoru

Otázka práva použitelného pro placení výživného manželovi není právními předpisy upravena. V případech, kdy manželé měli rovněž společné obvyklé bydliště v této zemi během manželství, bylo používáno právo země obvyklého bydliště manžela, který má nárok na výživné. Nejvyšší soud dosud nerozhodl o otázce, které právo je použitelné v případě, kdy se osoba, která má nárok na výživné, přestěhuje do jiné země, existují však rozhodnutí odvolacích soudů, z nichž vyplývá ochota použít právo země, do níž se tato osoba přestěhovala. Dohoda o použitelném právu byla respektována v případech, byla-li takováto dohoda uzavřena poté, co spor vznikl.

V otázkách rozvodu hlava 3 § 4 odst. 1 o některých mezinárodněprávních vztazích týkajících se manželství a poručnictví (1904:26 s. 1) nařizuje, že švédské soudy musí používat švédské právo. § 4 odst. 2 stanoví výjimku v případě, že oba manželé jsou cizími státními příslušníky a žádný z nich neměl ve Švédsku obvyklé bydliště po dobu nejméně jednoho roku.

Švédské hmotné právo neupravuje právní instituty rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné a neexistují žádná obecně použitelná pravidla týkající se volby práva, která by se mohla použít v těchto případech. Co se týká severských zemí, § 9 nařízení o některých mezinárodněprávních vztazích týkajících se manželství, osvojení a poručnictví (1931:429) uvádí, že v případech rozluky musí soud uplatnit vlastní právo.

Podle hlavy 3 § 1 zákona o registrovaném partnerství (1994:1117) má partnerství dvou osob stejného pohlaví stejné právní účinky jako manželství. Hlava 3 § 4 však stanoví výjimku v případě použití již zmíněného nařízení, tj. nařízení o některých mezinárodněprávních vztazích týkajících se manželství, osvojení a poručnictví (1931:429).

NahoruNahoru

III.6. Majetkové poměry v manželství

Právo použitelné na majetek manželů je upraveno v zákoně o některých mezinárodních otázkách týkajících se majetku manželů (1990:272). § 3 zákona umožňuje manželům nebo párům uvažujícím o uzavření manželství uzavřít písemnou dohodu, která stanoví, že majetkové poměry v manželství budou upraveny právem země, v níž má jeden z nich obvyklé bydliště nebo jejímž státním příslušníkem v době uzavření dohody je.

Pokud manželé neuzavřeli platnou dohodu o volbě práva, v § 4 zákona se uvádí, že použitelným právem je právo země, v níž si zřídili obvyklé bydliště po uzavření manželství. Jestliže si oba manželé následně zřídí obvyklé bydliště v jiné zemi a žijí zde po dobu nejméně dvou let, použije se místo toho právo této země. Pokud však oba manželé již měli obvyklé bydliště v této zemi během manželství nebo jsou-li oba státními příslušníky tohoto státu, právo tohoto státu se použije od okamžiku, kdy si zde zřídí obvyklé bydliště.

§ 5 zákona uvádí, že dohoda o volbě práva je platná, je-li v souladu s právem použitelným na majetek manželů v době, kdy se uskuteční transakce. Je-li dohoda o volbě práva uzavřena před svatbou, je platná, je-li v souladu s právem, které se stalo rozhodným při uzavření manželství. Dohoda o volbě práva je z hlediska formy platná, splňuje-li formální požadavky práva státu, v němž byla uzavřena nebo v němž mají manželé obvyklé bydliště.

NahoruNahoru

V případech týkajících se severských států existují zvláštní pravidla stanovená v nařízení o některých mezinárodněprávních vztazích týkajících se manželství, osvojení a poručnictví (1931:429).

III.7. Dědění, závěti

Hlava 1 § 1 odst. 1 zákona o mezinárodněprávních vztazích týkajících se majetku zesnulých osob (1937:81) uvádí, že právo dědit je nutno posoudit pouze podle práva země, jejímž státním příslušníkem byl zůstavitel v okamžiku smrti. To je právo, které upravuje takové věci jako otázku, kdo je oprávněn dědit, jaký může být dědický podíl na pozůstalosti a zda existují zákonem stanovené dědické podíly. Právo dědice na výživné mimo jeho dědický podíl rovněž podléhá právu upravujícímu dědění.

Podle hlavy 1 § 8 zákona o mezinárodněprávních vztazích týkajících se majetku zesnulých osob (1937:81) je nutno o otázce, zda má být dar považován za předem vyplacené dědictví, rozhodnout v souladu s právem země, jejímž státním příslušníkem byl zůstavitel v okamžiku poskytnutí daru. Stejně tak hlava 7 zákona stanoví, že o otázce závazného charakteru dohod se zůstavitelem týkajících se budoucího dědění a darů poskytnutých v očekávání smrti je nutno rozhodnout podle práva země, jejímž státním příslušníkem byl zůstavitel v okamžiku, kdy došlo k transakci.

Hlava 1 § 9 zákona nařizuje, aby o otázce, nakolik má určitá osoba způsobilost dědit, bylo rozhodnuto podle práva země, jejímž státním příslušníkem tato osoba je.

NahoruNahoru

Podle hlavy 1 § 3 zákona musí být způsobilost pořídit nebo zrušit závěť posouzena podle práva země, jejímž státním příslušníkem zůstavitel byl v době uskutečnění transakce.

V hlavě 1 § 4 se uvádí, že se závěti považují za platné z hlediska formy, pokud splňují formální požadavky práva země, v níž byla závěť pořízena, nebo země, jejímž státním příslušníkem zůstavitel byl při pořizování závěti nebo v okamžiku smrti. Jestliže se závěť týká nemovitého majetku, je nutno ji považovat rovněž za platnou z hlediska formy, pokud splňuje formální požadavky práva místa, v němž se nemovitý majetek nachází. Totéž platí pro zrušení závěti. Toto ustanovení provádí Haagskou úmluvu z roku 1961 o právu použitelném na formu pořízení pro případ smrti.

V hlavě 1 § 5 zákona se uvádí, že platnost podstaty závěti je nutno posoudit podle práva země, jejímž státním příslušníkem zůstavitel byl v okamžiku smrti. Podle hlavy 1 § 6 zákona totéž platí pro otázku, zda je vůle neplatná z důvodu duševní choroby, podvodu, chyby, donucení nebo nepatřičného ovlivňování.

Zvláštní pravidla upravující případy zahrnující severské země jsou obsažena v zákoně o majetku zesnulých dánských, finských, islandských nebo norských státních příslušníků, kteří měli své obvyklé bydliště ve Švédsku (1935:44).

III.8. Majetkové právo

V majetkovém právu existují psaná pravidla pro volbu práva pouze u některých případů týkajících se lodí a letadel, finančních nástrojů a protiprávně přemístěných kulturních statků a pro určité situace upravené severskou úmluvou o úpadku a nařízením ES o úpadku.

Účinky například pořízení nebo zastavení movitého či nemovitého majetku v majetkovém právu je nutno určit v souladu s právem země, v níž se majetek nachází v době pořízení nebo zastavení. Toto právo určí povahu případných vlastnických práv, jak vlastnická práva vznikají a zanikají a jaké formální požadavky mohou existovat a jaká práva vlastnické právo přiznává s ohledem na třetí strany.

Co se týká zahraničních práv na zajištění, v judikatuře je stanoveno, že pokud v okamžiku vzniku práva na zajištění prodávající věděl, že majetek má být odvezen do Švédska a právo na zajištění není ve Švédsku platné, prodávající musí místo toho získat zajištění, které splňuje požadavky švédského práva. Zahraniční právo na zajištění mimoto po uplynutí lhůty nenabude právního účinku, jelikož majetek by odvezen do Švédska. Má se za to, že zahraniční věřitel měl čas buď získat nové zajištění, nebo vymoci pohledávku.

III.9. Úpadek

V případě úpadku ve Švédsku je švédské právo použitelné na samotné řízení i na další otázky úpadku, například podmínky pro zahájení řízení.

Zvláštní pravidla pro záležitosti zahrnující ostatní členské státy EU jsou obsažena v nařízení č. 1346/2000 o úpadkovém řízení.

« Rozhodné právo - Obecné informace | Švédsko - Obecné informace »

NahoruNahoru

Poslední aktualizace: 22-04-2009

 
  • Právo Společenství
  • Mezinárodní právo

  • Belgie
  • Bulharsko
  • Česká republika
  • Dánsko
  • Německo
  • Estonsko
  • Irsko
  • Řecko
  • Španělsko
  • Francie
  • Itálie
  • Kypr
  • Lotyšsko
  • Litva
  • Lucembursko
  • Mad'arsko
  • Malta
  • Nizozemí
  • Rakousko
  • Polsko
  • Portugalsko
  • Rumunsko
  • Slovinsko
  • Slovensko
  • Finsko
  • Švédsko
  • Spojené království