Evropská komise > ESS > Rozhodné právo > Španělsko

Poslední aktualizace: 07-12-2007
Verze pro tisk Přidat do oblíbených

Rozhodné právo - Španělsko

EJN logo

Informace na této stránce jsou zastaralé. Aktualizace stránky se právě připravuje. Stránka bude poté k dispozici na portálu evropské e-justice.


 

OBSAH

1. PRAMENY PLATNÉHO PRÁVA 1.
1.1. VNITROSTÁTNÍ NORMY 1.1.
1.2. MNOHOSTRANNÉ MEZINÁRODNÍ ÚMLUVY, KTERÉ JSOU V PLATNOSTI 1.2.
1.3. HLAVNÍ DVOUSTRANNÉ MEZINÁRODNÍ SMLOUVY, KTERÉ JSOU V PLATNOSTI 1.3.
2. PROVÁDĚNÍ KOLIZNÍCH NOREM 2.
2.1. Závazek soudce použít kolizní normy z úřední povinnosti 2.1.
2.2. Zpětný a další odkaz (Renvoi2.2.
2.3. Změna kolizních kritérií 2.3.
2.4. Výjimky z obvyklého použití kolizních norem 2.4.
2.5. Důkaz cizího práva 2.5.
3. KOLIZNÍ NORMY 3.
3.1. Smluvní závazky a právní úkony 3.1.
3.2. Jiné než smluvní závazky (občanskoprávní delikty, bezdůvodné obohacení, jednatelství bez příkazu atd.) 3.2.
3.3. Osobní stav, jeho ohledy ve vztahu k občanskému stavu (jméno, bydliště, způsobilost k právním úkonům) 3.3.
3.4. Založení vztahu rodič - dítě včetně adopce 3.4.
3.5. Manželství, nesezdané páry, partnerství, rozvod, soudní odluka, vyživovací povinnosti 3.5.
3.6. Vlastnické vztahy v manželství 3.6.
3.7. Závěti a dědění 3.7.
3.8. Věcná práva 3.8.
3.9. Platební neschopnost 3.9.

 

1. PRAMENY PLATNÉHO PRÁVA

1.1. VNITROSTÁTNÍ NORMY

Prameny španělského právního řádu jsou právo, obyčeje a obecné právní zásady. Ustanovení, která jsou v rozporu s právními prameny vyšší právní síly, se nepoužijí. Obyčeje se používají pouze v případech, kdy neexistuje žádné rozhodné právo, a za předpokladu, že nejsou v rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem a že jsou ustálené. V případě neexistence práva nebo obyčeje se použijí obecné právní zásady, a to aniž by byla dotčena jejich role při formování právního řádu. Právní řád doplňuje judikatura důsledně sestavovaná Nejvyšším soudem při výkladu a použití práva, obyčejů a obecných právních zásad.

1.2. MNOHOSTRANNÉ MEZINÁRODNÍ ÚMLUVY, KTERÉ JSOU V PLATNOSTI

  • Nařízení Rady (ES) č. 1348/00 English - español - franÂ?ais PDF File (PDF File 87 KB)
  • Nařízení Rady (ES) č. 1206/2001 English - español - français PDF File (PDF File 105 KB)
  • Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 English - español - français PDF File (PDF File 200 KB)
  • Nařízení Rady (ES) č. 2201/03 English - español - français PDF File (PDF File 227 KB)
  • Luganská úmluva ze dne 16. září 1988
  • Evropská úmluva o předávání žádostí o právní pomoc, Štrasburk, 27. ledna 1977
  • Haagská úmluva ze dne 15. listopadu 1965 (doručování písemností)
  • Haagská úmluva ze dne 18. března 1970 (provádění důkazů)
  • Haagská úmluva ze dne 25. října 1980 (přístup k soudům)
  • Haagská úmluva ze dne 24. října 1956 (výživné na dítě)
  • Haagská úmluva ze dne 15. dubna 1958 (vymáhání výživného na dítě)
  • Haagská úmluva ze dne 2. října 1973 (uznávání a vymáhání výživného)
  • Haagská úmluva ze dne 2. října 1973 (právo použitelné na vyživovací povinnost)
  • Haagská úmluva ze dne 1. března 1954 (občanskoprávní řízení)
  • Haagská úmluva ze dne 25. října 1980 (únos dítěte)
  • Lucemburská úmluva ze dne 20. května 1980 (výkon péče o děti)
  • Štrasburská úmluva ze dne 15. března 1978 (informace o cizím právu)
  • Panamská úmluva ze dne 30. ledna 1975 (žádost o právní pomoc)
  • Úmluva z Montevidea ze dne 8. května 1979 (informace o cizím právu)
  • Newyorská úmluva ze dne 20. června 1956 (vymáhání výživného v zahraničí)

1.3. HLAVNÍ DVOUSTRANNÉ MEZINÁRODNÍ SMLOUVY, KTERÉ JSOU V PLATNOSTI

  • Španělsko - Maroko:
    • Úmluva o soudní spolupráci ve věcech občanských, obchodních a správních (30. květen 1997)
    • Úmluva o soudní spolupráci, uznávání a výkonu rozhodnutí o péči o děti, právu na styk s dětmi a navrácení dětí (30. květen 1997)
  • Španělsko - Tunisko:
    • Úmluva o právní pomoci ve věcech občanských a obchodních a o uznávání a výkonu soudních rozhodnutí (24. září 2001)
  • Španělsko - Thajsko:
    • Úmluva o právní pomoci ve věcech občanských a obchodních (5. červen 1998)
  • Španělsko - Brazílie:
    • Úmluva o právní pomoci ve věcech občanských a obchodních (13. duben 1989)
  • Španělsko - Uruguay:
    • Úmluva o soudní spolupráci (4. listopad 1987)
    • Úmluva o kolizi právních norem týkajících se vyživovací povinnosti na dítě a výkonu rozsudků a soudních smírů týkajících se vyživovací povinnosti (4. listopadu 1987)
  • Španělsko - Dominikánská republika:
    • Úmluva o právní pomoci ve věcech občanských a obchodních (15. září 2003)
  • Španělsko - Bulharská republika:
    • Smlouva o právní pomoci ve věcech občanských a obchodních (23. květen 1993)
  • Španělsko - Ruská federace:
    • Úmluva o právní pomoci ve věcech občanských a obchodních (26. říjen 1990)
  • Španělsko - Čínská lidová republika:
    • Smlouva o právní pomoci ve věcech občanských a obchodních (2. květen 1992) español 
  • Španělsko - Švýcarsko:
    • Smlouva o výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních (10. listopad 1896)
  • Španělsko - Kolumbie:
    • Úmluva o výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských ze dne 30. května 1908 español
  • Španělsko - Mexiko:
    • Úmluva o uznávání a výkonu soudních rozhodnutí a rozhodčích nálezů ve věcech občanských a obchodních (17. duben 1989) español
  • Španělsko - Izrael:
    • Úmluva mezi Španělskem a Izraelem o vzájemném uznávání a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních (30. květen 1989) español
  • Španělsko - Rumunsko:
    • Úmluva o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních (17. listopad 1997)
  • Španělsko - Salvador:
    • Smlouva o jurisdikci a soudní příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních (7. listopad 2000)

2. PROVÁDĚNÍ KOLIZNÍCH NOREM

2.1. Závazek soudce použít kolizní normy z úřední povinnosti

Soudy a orgány používají španělské kolizní normy z úřední povinnosti.

NahoruNahoru

2.2. Zpětný a další odkaz (Renvoi)

Zpětný a další odkaz je na základě mezinárodních úmluv, jejichž stranou je Španělsko, vyloučen. Jediné dvě úmluvy, v souvislosti s nimiž panují pochybnosti, jsou Washingtonská úmluva ze dne 18. března 1965 o řešení sporů z investic mezi státy a občany druhých států a Haagská úmluva ze dne 25. října 1980 o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Jelikož však tyto úmluvy stanovují, které mezinárodní právo soukromé by se mělo použít a ne které právo by měl použít soudce, nejedná se o případ zpětného a dalšího odkazu.

Pokud jde o španělské vnitrostátní předpisy, považuje se podle občanského zákoníku, kterým se tato otázka řídí, odkaz na cizí právo za odkaz na jeho hmotné právo, a to bez ohledu na to, zda jeho kolizní normy dále odkazují na další právo, které není právem španělským. Z toho plyne, že možné je pouze renvoi prvního stupně. Toto renvoi prvního stupně, které španělské právo povoluje, však není povinné (ustanovení zní „bude k němu přihlédnuto“). Výklad judikatury je, že renvoi je možné pouze v případech, kdy je dosažené řešení uspokojivé, rozumné a spravedlivé.

Renvoi druhého stupně (když právo, na které odkazuje španělské právo, odkazuje dále na právo třetí země) není povoleno, s výjimkou směnek, šeků a dlužních úpisů. V tomto případě může být renvoi povinné, pokud je stanoveno, že se řídí vnitrostátními právními předpisy výstavce, a ačkoli toto právo uvádí, že rozhodným právem je právo jiné země, použije se toto právo.

NahoruNahoru

2.3. Změna kolizních kritérií

Ve španělském právu neexistuje žádné obecné pravidlo pro případy změny okolností použitých kolizní normou jako kolizní kritérium. V případech, kdy kolizní norma stanovuje časový okamžik, ve kterém má být určeno kolizní kritérium, nenastávají obtíže. Pokud tomu tak není, nenachází se ve španělském právu žádné výslovné a obecné ustanovení. Zdá se však, že kritériem je považovat právo, které bylo rozhodné v době, kdy právní situace vznikla, i když se po té kolizní kritérium změnilo.

2.4. Výjimky z obvyklého použití kolizních norem

Ve španělském právu je obsažena výhrada veřejného pořádku v níž se uvádí, že v žádném případě nebude použito cizí právo, pokud je v rozporu s veřejným pořádkem. Použití cizího práva je tudíž vyloučeno, pokud je zřejmé, že porušuje základní zásady španělského práva. Tyto zásady nejsou vyjmenovány, ale v zásadě se jedná o zásady uvedené v ústavě, jako je rozlučitelnost manželství, rovnost dětí před zákonem, právo na jméno, úprava týkající se majetku a tržního hospodářství, ochrana spotřebitele, ochrana životního prostředí atd. Tato výhrada veřejného pořádku se používá restriktivně. Je-li použita a existuje-li jiné kolizní kritérium určené mezinárodním právem soukromým, znamená to, že se odkazuje na odpovídající právo. Pokud toto jiné kolizní kritérium neexistuje, použije se španělské právo.

NahoruNahoru

2.5. Důkaz cizího práva

Obsah a platnost cizího práva musí být dokázána, přičemž soud může využít jakýchkoli prostředků, které považuje za nezbytné pro toto ověření. Pokud jde o strany, řídí se důkaz cizího práva obecnými pravidly o důkazním břemenu v občanskoprávním řízení. Cizí právo může být prokázáno prostřednictvím jakéhokoli právně přípustného důkazního prostředku.

3. KOLIZNÍ NORMY

3.1. Smluvní závazky a právní úkony

Španělsko podepsalo Římskou úmluvu o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy z roku 1980. Jejím základním pravidlem je na svobodná volba práva stranami. Pokud smluvní strany nezvolí žádné právo (nebo pokud je jejich volba neplatná), používá se v zásadě právo země obvyklého bydliště účastníka smlouvy, který poskytuje charakteristické plnění, při uzavření smlouvy, nebo v případě společnosti právo země jejího správního ústředí. Pokud však je předmětem smlouvy nemovitost, použije se právo místa, kde se tato nemovitost nachází.

Vedle tohoto obecného pravidla stanovuje Římská úmluva určité záruky týkající se požadavků na strany, aby byly schopny určit v určitých případech rozhodné právo (spotřebitelské smlouvy a jednotlivé pracovní smlouvy), a v případě, kdy rozhodné právo nezvolí, mají před výše uvedenými domněnkami přednost zvláštní druhy soudní příslušnosti. Na příklad právo obvyklého bydliště spotřebitele, pokud v této zemi došlo k přijetí dodávky, k přijetí objednávky nebo pokud prodávající zorganizoval cestu pro uskutečnění koupě v zahraničí. Rozhodným právem pro jednotlivé pracovní smlouvy je právo místa výkonu práce a, pokud se nejedná o jedno určité místo, právo místa, kde se nachází pobočku, která pracovníka zaměstnala.

NahoruNahoru

V oblasti pojištění stanovuje zákon o pojistných smlouvách (zákon 50/1980) zvláštní režim, který se liší podle toho, zda se jedná o pojištění proti způsobené škodě nebo pojištění osob.

V případě pojištění proti způsobené škodě jsou základní pravidla, která určují použití španělského práva, následující:

  1. nacházejí-li se rizika na území Španělska pojistník, je-li fyzickou osobou, má své obvyklé bydliště ve Španělsku, nebo jedná-li se o právnickou osobu, je její sídlo, ústředí a vedení ve Španělsku,
  2. je-li smlouva uzavřena  na základě pojistné povinnosti uložené španělským právem.

V pojistných smlouvách týkajících se „hlavních rizik“ mohou strany volit jakékoli právo.

V případě životního pojištění se španělské právo použije v následujících případech:

  1. Je-li pojistník fyzickou osobou, která má své trvalé nebo obvyklé bydliště na území Španělska. Je-li však touto osobou státní příslušník jiného členského státu Evropského hospodářského prostoru, může se dohodnout s pojistitelem o použití práva své státní příslušnosti.
  2. Je-li pojistník právnickou osobou, která má své bydliště, vlastní správu a vedení nebo hlavní zařízení nebo podnik na území Španělska.
  3. Je-li pojistník fyzickou osobou španělské státní příslušnosti s obvyklým bydlištěm v jiné zemi a dohodne se tak s pojistitelem.
  4. Je-li skupinová pojistná smlouva uzavřena v souladu s pracovní smlouvou nebo z důvodu pracovní smlouvy řídící se španělským právem.

Účinné od 21. listopadu 1990 do 9. listopadu 1995

NahoruNahoru

Článek 108

Ustanovení výše uvedeného článku se použijí na pojištění osob s výjimkou životního pojištění.

Dodatečná ustanovení článku 3 zákona 21/1990 ze dne 19. prosince.

V případech, jež nespadají do výše uvedených režimů, se použijí obecná ustanovení občanského zákoníku. Tato ustanovení stanovují, že rozhodným právem pro smluvní závazky je právo, na které strany výslovně odkazují, za předpokladu, že existuje určitá souvislost s danou transakcí. Pokud tato souvislost neexistuje, použijí se vnitrostátní právní předpisy společné pro strany. V opačném případě se použije právo obvyklého bydliště a jako poslední možnost právo místa, kde byla smlouva uzavřena. Pokud však chybí výslovný odkaz, potom je v případě smluv týkajících se nemovitého majetku rozhodným právem právo místa, kde se nemovitost nachází, a v případě prodeje hmotného movitého majetku v obchodních zařízeních je rozhodným právem právo místa, kde se tato zařízení nacházejí. Je však třeba poznamenat, že existuje zvláštní pravidlo, podle kterého jsou nerovné smlouvy uzavřené ve Španělsku cizincem nezpůsobilým k právním úkonům podle svého vnitrostátního práva platné pro účely španělského právního systému, pokud španělská legislativa příčinu této nezpůsobilosti neuznává. Toto pravidlo se nevztahuje na smlouvy týkající se nemovitého majetku, který se nachází v zahraničí.

Pokud jde o pracovní smlouvy, pokud se strany výslovně neodvolávají na žádné právo, je rozhodným právem právo místa, kde vykonávají své pracovní povinnosti. Rozhodným právem v případě zákonného zastupování je právo, kterým se řídí právní vztah, ze kterého jsou odvozeny pravomoci zástupce, a v případě dobrovolného zastupování, kdy neexistuje výslovný odkaz na právo, je rozhodným právem právo země, ve které se svěřené pravomoci vykonávají. Darování se řídí ve vždy vnitrostátním právem dárce.

NahoruNahoru

Obecné zásady a formality smluv se řídí právem země, ve které jsou uděleny. Nicméně smlouvy, které jsou uzavřeny s obecnými zásadami a formalitami vyžadovanými právem použitelným na jejich obsah, jsou také platné, stejně jako smlouvy uzavřené v souladu s osobním stavem příjemce nebo společným osobním statusem poskytujících stran. Listiny a smlouvy týkající se nemovitého majetku, které jsou uzavřeny v souladu s obecnými zásadami a formalitami místa, kde se nemovitý majetek nachází, jsou také platné. Pokud právo, kterým se řídí obsah listin a smluv, vyžaduje pro nabytí platnosti zvláštní obecné zásady nebo formality, uplatní se toto právo pokaždé, včetně případů listin nebo smluv uzavřených v zahraničí.

Na závěr je potřeba poznamenat, že Španělsko je stranou Haagské úmluvy ze dne 15. června 1955 o právu použitelném na mezinárodní prodej zboží.

3.2. Jiné než smluvní závazky (občanskoprávní delikty, bezdůvodné obohacení, jednatelství bez příkazu atd.)

V případě neexistence příslušné úmluvy se použijí ustanovení občanského zákoníku. Španělsko je stranou dvou úmluv v této oblasti.

První z nich je Haagská úmluva ze dne 4. května 1971 o právu použitelném pro dopravní nehody, podle které je rozhodným právem právo místa, kde k nehodě došlo, ačkoli existují výjimky pro vnitrostátní právo státu, ve kterém je vozidlo registrováno.

Druhou úmluvou je Haagská úmluva ze dne 2. října 1973 o právu použitelném pro odpovědnost za výrobky. Tato úmluva stanovuje možnost použít právo státu obvyklého bydliště osoby, která utrpěla přímou újmu (pokud tento stát je také místem sídla odpovědné osoby), nebo státu, ve kterém osoba, která utrpěla přímou újmu, výrobek pořídila, nebo právo státu místa újmy).

NahoruNahoru

V případě neexistence výše uvedených ustanovení se použije španělský občanský zákoník, podle kterého se řídí případy mimosmluvní odpovědnosti právem místa, na kterém došlo ke skutečnosti, která zakládá odpovědnost. Jednatelství bez příkazu se řídí právem místa, na kterém jednatel vykonává hlavní činnost, a bezdůvodné obohacení se řídí právem, podle kterého došlo k převodu částky na obohacující se stranu.

3.3. Osobní stav, jeho ohledy ve vztahu k občanskému stavu (jméno, bydliště, způsobilost k právním úkonům)

Příjmení a křestní jména se řídí Mnichovskou úmluvou ze dne 5. září 1980, podle které se příjmení určuje podle vnitrostátního práva.

V souvislosti s výše uvedeným článek 9 občanského zákoníku uvádí, že rozhodné právo je určeno státní příslušností fyzických osob, přičemž tímto rozhodným právem se řídí způsobilost k právním úkonům a občanský stav, rodinná práva a povinnosti a dědění. Dvojí státní příslušnost umožněná španělským právem se řídí ustanoveními mezinárodních smluv. Pokud tyto smlouvy nic nestanovují, má přednost státní příslušnost odpovídající poslednímu obvyklému bydlišti a pokud toto není možné, poslední získaná státní příslušnost, pokud jedna z nich není španělská, která by měla přednost před ostatními. Pro osoby s neurčitou státní příslušností (osoby, které státní příslušnost nemohou dokázat, a tudíž nejsou bez státní příslušnosti) se použije pro osobní stav právo místa obvyklého bydliště. Na osoby bez státní příslušnosti se vztahuje článek 12 Newyorské úmluvy ze dne 28. září 1954, podle níž je rozhodným právem právo země trvalého bydliště osoby bez státní příslušnosti, nebo pokud nemá bydliště, právo země jejího pobytu.

NahoruNahoru

Osobní stav právnických osob je určen jejich státní příslušností a řídí se jím vše, co souvisí se způsobilostí k právům, založením, zastoupením, provozem, přeměnou, likvidací a uzavřením, ačkoli v případě fúzí společností různých státních příslušností se přihlíží k příslušnému vnitrostátnímu právu. Společnosti, které mají sídlo na území Španělska, mají španělskou státní příslušnost bez ohledu na místo, kde byly založeny, i když společnosti, jejichž hlavní provozovna nebo podnik se nachází na tomto území, musí mít sídlo ve Španělsku.

3.4. Založení vztahu rodič - dítě včetně adopce

Pokud jde o založení vztahu rodič-dítě, prostřednictvím zákona 1/1996 Španělsko umožnilo přímé provádění Úmluvy o právech dítěte (New York, 20. listopad 1989) s ohledem na vztahy mezi jednotlivci. Podle občanského zákoníku se charakter a obsah vztahu rodič - dítě, včetně adopce, řídí osobním stavem dítěte (obvykle právo jeho státní příslušnosti, jak je uvedeno výše) a pokud není možno tento osobní stav stanovit, právem obvyklého bydliště dítěte.

Požadavky na adopci prováděné španělským soudcem se řídí ustanoveními španělského práva. Je nicméně nutné dodržet vnitrostátní právo adoptované osoby s ohledem na její způsobilost k právním úkonům a nezbytná schválení: 1) pokud je její obvyklé bydliště mimo Španělsko, 2) ačkoliv pobývá ve Španělsku, nezíská prostřednictvím adopce španělskou státní příslušnost. Na žádost adoptivního rodiče nebo státního zástupce je také možno žádat v zájmu adoptované osoby o schválení, slyšení nebo oprávnění požadovaná vnitrostátním právem nebo právem země obvyklého bydliště adoptované osoby nebo adoptivních rodičů.

NahoruNahoru

Poručenství a další formy ochrany osob nezpůsobilých k právním úkonům se řídí jejich vnitrostátním právem. Prozatímní nebo nouzová opatření na ochranu se nicméně řídí právem jejich obvyklého bydliště. Formality pro ustanovení poručenství a dalších forem ochrany zahrnující španělské soudní nebo správní orgány musí odpovídat španělskému právu.

V případě opatření na ochranu nebo výchovu opuštěných nezletilých dětí nebo osob nezpůsobilých k právním úkonům nacházejících se na území Španělska se použije španělské právo.

3.5. Manželství, nesezdané páry, partnerství, rozvod, soudní odluka, vyživovací povinnosti

Pravidla týkající se formy uzavření manželství jsou různá podle toho, zda jsou strany španělskými občany nebo ne. Pokud jsou španělskými občany, stanoví občanský zákoník, že mohou být oddáni ve Španělsku nebo mimo Španělsko: 1) soudcem, starostou nebo úředníkem stanoveným občanským zákoníkem, 2) podle náboženského obřadu přípustného podle zákona (katolický, židovský, evangelický nebo muslimský). Občanský zákoník také stanovuje, že Španělé mohou být oddáni mimo Španělsko v souladu s právem místa, kde se manželství uzavírá. Pokud jsou obě strany cizinci, mohou být oddány ve Španělsku v souladu se stejnými ustanoveními, která platí pro Španěly, nebo v souladu s ustanoveními práva, kterým jedna z nich podléhá.

Důsledky sňatku se řídí společným osobním stavem manželů v době uzavření manželství. Pokud manželé nemají žádný společný osobní stav, potom se řídí osobním stavem nebo právem země, ve které má jeden z manželů obvyklé bydliště a který si oba manželé zvolí prostřednictvím veřejnoprávního aktu vykonaného před uzavřením manželství. Pokud k této volbě nedošlo, použije se právo země, ve které oba manželé bydlí bezprostředně po uzavření manželství, a pokud takové místo neexistuje právo místa, kde bylo manželství uzavřeno.

NahoruNahoru

Prohlášení manželství za neplatné se řídí právem země, kde bylo manželství uzavřeno.

Rozluka a rozvod se řídí společným vnitrostátním právem manželů v době podání žádosti. V případě, že manželé nemají stejnou státní příslušnost, podléhají právu země, ve které má pár obvyklý pobyt v dané době, a pokud toto neexistuje, právem země, ve které měli manželé poslední obvyklé bydliště, pokud zde stále bydlí jeden z nich. Španělské právo se vždy použije, pokud je jedním z manželů Španěl nebo pokud má jeden z manželů obvyklé bydliště ve Španělsku: a) jestliže není použitelné žádné z uvedených právních řádů, b) jestliže v žádosti podané u španělského soudu oba manželé nebo jeden manžel se souhlasem druhého manžela žádají o rozluku nebo rozvod, c) jestliže právo, které je použitelné podle výše uvedených kritérií, neuznává rozluku nebo rozvod, nebo je uznává diskriminačně nebo v rozporu s veřejným pořádkem.

Ve španělském mezinárodním právu soukromém neexistují žádná ustanovení pro nesezdané páry (což v zásadě znamená uchýlení se k analogii).

Pokud jde o nároky na výživné mezi příbuznými, Španělsko je stranou Haagské úmluvy ze dne 2. října 1973 o právu použitelném na vyživovací povinnost. Tato úmluva stanovuje formy soudní příslušnosti, čímž činí neúčinným odpovídající ustanovení, které je stále obsaženo v občanském zákoníku. V zásadě je touto formou příslušnosti vnitrostátní právo místa, ve kterém má bydliště osoba oprávněná k výživnému. Změní-li se obvyklé bydliště osoby oprávněné, použije se okamžitě po změně vnitřní právo nového obvyklého bydliště. Pokud osoba oprávněná nemůže získat výživné podle výše uvedeného práva, použije se právo společné státní příslušnosti osoby oprávněné a osoby povinné. Pokud osoba oprávněná nemůže výživné získat podle žádného z těchto práv, použije se vnitrostátní právo orgánu vyřizujícího žádost.

NahoruNahoru

3.6. Vlastnické vztahy v manželství

Pravidlo popsané výše, kterým se řídí důsledky manželství, zahrnuje jak osobní důsledky, tak důsledky týkající se majetku. Smlouvy nebo ujednání, které stanovují, doplňují nebo nahrazují vlastnické vztahy v manželství, jsou platná, pokud jsou v souladu buď s právem, kterým se řídí důsledky manželství, nebo právem státní příslušnosti nebo obvyklého bydliště jedné ze stran v době uzavření.

3.7. Závěti a dědění

Podle občanského zákoníku se dědictví řídí vnitrostátním právem zesnulého v době úmrtí, a to bez ohledu na povahu majetku a zemi, ve které se nachází. Ustanovení v závětech a dědických smlouvách vyhotovených v souladu s vnitrostátním právem pořizovatele závěti nebo příjemce v době jejich uzavření zůstávají platná, i když se dědictví řídí jiným právem a ačkoli následují jiné zákonné části. Práva, která jsou působením zákona připsána přeživšímu manželovi, se řídí stejným právem, které se používá na důsledky manželství, s výjimkou zákonných částí potomků. Španělsko není stranou Haagské úmluvy ze dne 1. srpna 1989 o právu použitelném na dědění majetku zesnulých osob.

Pro formu závětí platí pravidlo, že se řídí právem země, ve které byly vyhotoveny, ačkoli za platné se prohlašují také závěti sepsané na základě obecných zásad a náležitostí vyžadovaných právem použitelným na jejich obsah, jako například závěti sepsané v souladu s osobním stavem dědice. Jsou-li závěti vyhotoveny na palubách lodí nebo letadel během cesty, považují se za vyhotovené ve státě vlajky nebo v zemi registrace. Španělské právo se použije na závěti schválené v zahraničí španělskými diplomaty nebo konzuly.

3.8. Věcná práva

Vlastnictví, majetek a další práva k nemovitému majetku a jeho zveřejnění se řídí právem země, ve které se nacházejí. Totéž se týká movitých věcí.

Pro účely založení nebo převodu práv ke tranzitního zboží se má za to, že se zboží nachází v místě, ze kterého bylo odesláno, pokud se ovšem odesílatel a příjemce výslovně nebo mlčky nedohodli na tom, že se bude mít za to, že se zboží nachází v místě určení.

Lodě, letadla a železniční vozidla a veškerá práva vážící se k nim podléhají právu státu vlajky nebo země registrace. Automobily a další prostředky silniční dopravy podléhají právu místa, kde se nacházejí. Vydávání cenných papírů se řídí právem místa, kde jsou vydány.

3.9. Platební neschopnost

V této otázce odráží zákon o platební neschopnosti č. 22/2003 ze dne 9. července 2003 ustanovení nařízení Rady (ES) č. 1346 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení, takže na ně není nutno odkazovat.

« Rozhodné právo - Obecné informace | Španělsko - Obecné informace »

NahoruNahoru

Poslední aktualizace: 07-12-2007

 
  • Právo Společenství
  • Mezinárodní právo

  • Belgie
  • Bulharsko
  • Česká republika
  • Dánsko
  • Německo
  • Estonsko
  • Irsko
  • Řecko
  • Španělsko
  • Francie
  • Itálie
  • Kypr
  • Lotyšsko
  • Litva
  • Lucembursko
  • Mad'arsko
  • Malta
  • Nizozemí
  • Rakousko
  • Polsko
  • Portugalsko
  • Rumunsko
  • Slovinsko
  • Slovensko
  • Finsko
  • Švédsko
  • Spojené království