Evropská komise > ESS > Rozhodné právo > Portugalsko

Poslední aktualizace: 28-02-2007
Verze pro tisk Přidat do oblíbených

Rozhodné právo - Portugalsko

EJN logo

Informace na této stránce jsou zastaralé. Aktualizace stránky se právě připravuje. Stránka bude poté k dispozici na portálu evropské e-justice.


 

OBSAH

I. PRAMENY PLATNÉHO PRÁVA I.
I.1. Vnitrostátní normy I.1.
I.2. Platné mnohostranné mezinárodní úmluvy I.2.
I.3. Hlavní platné dvoustranné úmluvy I.3.
II. POUŽÍVÁNÍ KOLIZNÍCH NOREM II.
II.1. Uplatňování kolizních norem soudem ex officio II.1.
II.2. Zpětný a další odkaz II.2.
II.3. Změna kolizního kritéria II.3.
II.4. Výjimky z běžné aplikace kolizních norem II.4.
II.5. Zjištění cizího práva II.5.
III. KOLIZNÍ NORMY III.
III.1. Smluvní závazky a právní úkony III.1.
III.2. Mimosmluvní závazky III.2.
III.3. Osobní status a aspekty občanského statusu (jméno, bydliště a způsobilost) III.3.
III.4. Založení vztahu rodič – dítě, včetně adopce III.4.
III.5. Sňatek, nesezdané soužití / partnerství, rozvod, právní rozluka, vyživovací povinnost III.5.
III.6. Úprava majetkových poměrů mezi manželi III.6.
III.7. Dědění a závěť III.7.
III.8. Věcná práva III.8.
III.9. Úpadek III.9.

 

I. PRAMENY PLATNÉHO PRÁVA

I.1. Vnitrostátní normy

Normy portugalského mezinárodního práva soukromého vycházejí z psaných právních textů vydávaných orgány, jež jsou k tomu oprávněny, jinými slovy tedy z kogentních norem, které mají stanovit obecná kritéria použitelná na konkrétní situace a které vydávají příslušné státní orgány. Tyto normy jsou obsaženy v psaných textech, které definují jejich oblast působnosti a hlavní rysy.

Obyčej (ustálená společenská praxe, na jejímž základě se má za to, že je příslušné pravidlo závazné) podle portugalského občanského zákoníku nesmí představovat přímý pramen práva. V některých oblastech, zejména v mezinárodním právu veřejném, je však pramenem stále významným.

Doktríny (výsledky činnosti studentů právní vědy) a judikatura (souhrn veškerých dosavadních soudních rozhodnutí) se v Portugalsku za pramen práva obecně nepovažují, i když se jejich vliv na tvorbu a používání právních předpisů uznává. Pramenem práva jsou však nálezy Ústavního soudu, které jsou obecně závazné.

I.2. Platné mnohostranné mezinárodní úmluvy

K tomuto bodu prosím viz seznam úmluv obsažený v úplné verzi tohoto informačního listu na portugalské kontaktní stránce Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci na http://www.redecivil.mj.pt/ português.

NahoruNahoru

I.3. Hlavní platné dvoustranné úmluvy

K tomuto bodu prosím viz seznam úmluv obsažený v úplné verzi tohoto informačního listu na portugalské kontaktní stránce Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci na http://www.redecivil.mj.pt/ português.

II. POUŽÍVÁNÍ KOLIZNÍCH NOREM

II.1. Uplatňování kolizních norem soudem ex officio

I když se žádná ze stran použitelnosti cizího práva nedovolává, vyžaduje se od soudce, aby zvážil použitelnost kolizních norem.

V určitých oblastech, zejména v oblasti smluvního práva, však mají strany volnost určit si rozhodné právo. To znamená, že se strany mohou rozhodnout, že se jejich konkrétní vztahy budou řídit cizím hmotným právem. Jakmile k takovému rozhodnutí dojde, kolizní normy se nepoužijí.

II.2. Zpětný a další odkaz

Existuje v portugalském mezinárodním právu soukromém zpětný či další odkaz, a pokud ano, do jaké míry umožňuje, aby rozhodné cizí právo odkazovalo na právo vnitrostátní nebo právo třetí země?

Podle portugalského práva platí základní zásada, že v kolizních normách uvedený odkaz na jakékoliv cizí právo určuje použití daného práva pouze tehdy, neexistuje-li norma, která stanoví něco jiného; takto přiznaná působnost se vztahuje pouze na ty normy, které v sobě vzhledem k svému obsahu a právnímu účelu zahrnují normy orgánu uvedeného v kolizních normách.

NahoruNahoru

Navzdory této zásadě povoluje portugalské právo zpětný či další odkaz v případech, kdy se vnitrostátní kolizní normou stanovené cizí právo samo za použitelné nepovažuje a odkazuje na jiné právo, kterým může být právo portugalské nebo právo třetí země.

Pokud tedy v právním systému, na který odkazuje portugalská kolizní norma, používá mezinárodní právo zpětný či další odkaz na právo jiné země a pokud se samo toto právo považuje za příslušné k dané záležitosti, musí se toto uvedené právo použít.

Zpětný či další odkaz musí být také přijat, pokud nejsou ve hře tři, nýbrž čtyři právní systémy či více, a to jestliže se všechny strany dohodnou na tom, že pro úpravu věci spadající pod mezinárodní právo soukromé je dané konkrétní právo nejvhodnější.

Tento mechanismus se nepoužije, pokud portugalské mezinárodní právo soukromé odkazuje na právo osobní (v Portugalsku je osobním právem právo země, jíž je daná osoba státním příslušníkem) a dotyčná osoba má obvyklé bydliště na území Portugalska nebo v zemi, jejíž kolizní norma považuje za rozhodné právo země, jíž je daná osoba státním příslušníkem.

Výše uvedené pravidlo se však použije v případě poručnictví a opatrovnictví, finančních vztahů mezi manželi, rodičovské zodpovědnosti, vztahů mezi adoptivními rodiči a adoptovaným dítětem a dědictví zůstavitele, pokud vnitrostátní právo, které uvádí kolizní norma, odkazuje na právo místa, kde se nemovitost nachází, jestliže se toto právo samo považuje za použitelné.

NahoruNahoru

II.3. Změna kolizního kritéria

Co se stane, jestliže v kolizním kritériu nastane změna, například pokud se movité věci přemístí?

Kolizní kritérium představuje měřítko, které právo používá k nalezení nejvhodnějšího práva pro úpravu dané právní situace.

Svou povahou může být toto kritérium stabilní nebo nestabilní, podle toho, zda se může nebo nemůže měnit. K nestabilním kolizním kritériím patří třeba ta, která se týkají státní příslušnosti, bydliště, místa, kde se nachází movitá věc nebo sídlo právnické osoby. Příkladem stabilního kolizního kritéria je místo, kde se nachází nemovitost, nebo místo, kde se uskuteční právní transakce.

Pokud kolizní norma používá nestabilní kritérium, obvykle stanoví okamžik, k němuž musí být kolizní kritérium vztaženo.

Změna v příslušném kolizním kritériu však může vést k následnému použití různých práv, a zakládat takzvaný mobilní konflikt.

V takových případech platí, že použitím nové situace (například nového místa, kde se nachází movitá věc, nebo nového osobního statusu) nesmí být dotčena dříve nabytá práva.

U některých nestabilních kolizních kritérií může dojít ke změně obsahu rozhodnutím stran, které tak do určité míry získávají možnost rozhodné právo zvolit. Aby portugalské právo zabránilo zneužití prostřednictvím úmyslných přesunů, zavedlo institut porušení práva, jenž stanoví, že při používání kolizních norem se nebudou zohledňovat faktické nebo právní situace vyvolané podvodným úmyslem vyhnout se použití práva, které by se za jiných okolností použilo; jinými slovy, sankce za porušení práva spočívá v použití těch norem, kterým se podvodné jednání chtělo vyhnout.

NahoruNahoru

II.4. Výjimky z běžné aplikace kolizních norem

Mohou soudy rozhodné právo odmítnout, pokud by bylo v rozporu s mezinárodním veřejným zájmem?

Ano. K použití zahraničního práva uvedeného v kolizní normě nedojde, pokud by bylo spojeno s porušením základních zásad mezinárodního veřejného zájmu portugalského státu.

Tyto zásady se týkají právních, politických, etických, sociálních hospodářských nebo náboženských zájmů, které jsou pro společenství, jež je přijalo, nezbytné a které současně představují určitý rozlišovací znak daného společenství. Vzhledem ke svému zvláštnímu významu nesmějí být tyto aspekty opomenuty nebo porušeny použitím zahraničního práva, které je s nimi nepřijatelným způsobem v rozporu.

Vyžaduje-li veřejný zájem, aby se zvláštní norma zahraničního práva nepoužila, musí se použít odpovídající obecná norma daného práva, přičemž právo soudu (tj. právo země, v níž se nachází soud projednávající žalobu) se použije pouze tehdy, pokud je použití zahraničního práva zcela neproveditelné.

II.5. Zjištění cizího práva

Jakou roli mají soudce a strany řízení?

Portugalský právní systém nakládá s cizím právem jako s právem, nikoliv jako se skutečností.

Portugalské právo stanoví, že existenci a obsah cizího práva musí prokázat strana, která se ho dovolává, i když se od soudců vyžaduje, aby se pokusili informace o tomto právu neoficiální cestou získat.

NahoruNahoru

Povinnost získávat informace neoficiální cestou se také na soudce vztahuje tehdy, pokud musí na základě cizího práva vydat rozsudek, přičemž žádná ze stran se tohoto práva nedovolávala nebo protistrana uznala jeho existenci a obsah či proti němu nevznesla námitky.

Jaké důkazy jsou přípustné?

Právo nevyžaduje žádný konkrétní typ důkazů, tudíž strana nebo soudce mohou k dokázání svého tvrzení použít jakýkoliv vhodný typ důkazů (například výpověď soudního znalce nebo listinný důkaz).

Jaké důsledky má neprokázání zahraničního práva?

Pokud není možné obsah rozhodného zahraničního práva stanovit, uplatní se místo něj právo použitelné akcesoricky; stejný postup se musí použít, kdykoliv není možné určit faktický nebo právní důvod, na jehož základě byla použitelnost daného práva stanovena.

Pokud nelze zjistit akcesorickou návaznost nebo nelze stanovit obsah práva plynoucího z této návaznosti, musí soud použít normy portugalského obecného práva.

III. KOLIZNÍ NORMY

III.1. Smluvní závazky a právní úkony

Od 1. září 1994 platí v Portugalsku Římská úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (1980). Používá se na závazky přijaté po jejím vstupu v platnost, jestliže dochází ke kolizi norem.

Tato úmluva zakotvila zásadu, že si strany mohou zvolit, které právo se na smlouvu nebo na její část použije, a mohou se dokonce kdykoliv dohodnout, že toto rozhodné právo změní. Volba cizího práva však nesmí bránit použití kogentních ustanovení právního systému země, v níž se v okamžiku volby nacházejí všechny ostatní prvky dané situace.

NahoruNahoru

Pokud není rozhodné právo zvoleno, řídí se smlouva právem země, s níž nejtěsněji souvisí.

K určení této souvislosti je nutné posoudit veškeré okolnosti dotyčného případu (bydliště nebo hlavní sídlo stran, ústředí, hlavní provozovna nebo provozovna odpovědná za dodávku, místo, kde se nachází nemovitost, sídlo dopravce, jazyk smlouvy, místo, kde se nachází předmět smlouvy nebo kde dojde k plnění, státní příslušnost smluvních stran atd.).

III.2. Mimosmluvní závazky

Mimosmluvní občanskoprávní odpovědnost

Portugalský občanský zákoník má obecně za to, že v případech mimosmluvní občanskoprávní odpovědnosti (tj. odpovědnosti vyplývající z úmyslného a nedovoleného porušení práva jiné osoby nebo norem, které mají chránit zájmy třetích stran, nebo z nebezpečného jednání nebo chování, které může být v souladu se zákonem, avšak způsobí třetím stranám škodu) je rozhodným právem právo státu, v němž došlo k jednání, které škodu prvotně způsobilo. V případě odpovědnosti vyplývající z opomenutí jednat řádným způsobem je rozhodným právem právo místa, kde měla odpovědná osoba jednat.

Právo uvedené kolizní normou stanoví příčiny a důsledky povinnosti zaplatit náhradu škody.

Bezdůvodné obohacení

Podle podmínek portugalského občanského zákoníku se bezdůvodné obohacení (k němuž dochází, pokud osoba obdrží finanční prospěch na úkor jiné osoby bez řádného důvodu) řídí tím právem, podle něhož se uskutečnil převod hodnoty straně, která se takto obohatila.

NahoruNahoru

Právo uvedené kolizní normou upravuje příčiny, obsah a následné povinnosti plynoucí z tohoto bezdůvodného obohacení.

Jednatelství bez příkazu

Jednatelství bez příkazu (situace osoby, která řídí podnik jiné osoby v zájmu a jménem vlastníka, aniž je k těmto účelům zplnomocněna) se v případě vyřizování právních záležitostí řídí Haagskou úmluvou ze dne 14. května 1978 o právu použitelném na smlouvy uzavřené zprostředkovateli.

III.3. Osobní status a aspekty občanského statusu (jméno, bydliště a způsobilost)

Osobní status se obecně řídí osobnímprávem dotčených osob, jak uvádí kolizní ustanovení v portugalském občanském zákoníku.

Osobnímprávem je právo země, jíž je daná osoba státním příslušníkem, nebo v případě osoby bez státní příslušnosti právo místa jejího obvyklého bydliště (u osoby zletilé) nebo úředního bydliště (u osoby nezletilé nebo nezpůsobilé k právním úkonům). U osoby bez obvyklého bydliště je osobním právem právo místa občasného bydliště, nebo pokud toto nelze určit, právo místa, kde se v daný okamžik osoba nachází.

U právnických osob je osobním právem právo státu, v němž se nachází jejich hlavní a skutečné sídlo. Přemístění sídla z jednoho státu do druhého přitom nemá za následek ztrátu právní subjektivity, pokud v právu obou zemí existuje v této věci shoda. Spojení subjektů s odlišným osobním právem se řídí oběma dotčenými osobními právy.

Osobním právem mezinárodních právnických osob je právo uvedené v jejich zakládacích smlouvách nebo v jejich stanovách. Pokud není uvedeno žádné právo, použije se právo země, v níž se nachází hlavní sídlo této osoby.

NahoruNahoru

III.4. Založení vztahu rodič – dítě, včetně adopce

Tato oblast se řídí portugalským občanským zákoníkem.

Obvykle se v této oblasti používá osobní právo zúčastněných stran.

Založení vztahu rodič –dítě se řídí osobním právem rodiče v okamžiku, kdy je vztah vytvořen. V případě dítěte vdané ženy se založení tohoto vztahu vůči otci řídí obecným vnitrostátním právem matky a manžela; pokud to není možné, použije se právo místa obvyklého společného bydliště manželů; pokud ani to není možné, použije se osobní právo dítěte. Pro tento účel je klíčovým okamžik narození dítěte nebo okamžik zrušení manželství, pokud tento nastane dříve.

Vztahy mezi rodiči a dětmi se řídí obecným vnitrostátním právem rodičů; pokud to není možné, podléhají právu místa obvyklého společného bydliště rodičů; pokud mají rodiče obvyklé bydliště v různých zemích, použije se osobní právo dítěte. Pokud se má za to, že rodičovství bylo stanoveno pouze ve vztahu k jednomu z rodičů, použije se osobní právo tohoto rodiče; pokud jeden z rodičů zemřel, použije se osobní právo pozůstalého.

Stanovení adoptivního vztahu podléhá osobnímu právu adoptivního rodiče. Pokud však adopci uskuteční manžel a manželka nebo je adoptované dítě dítětem manžela či manželky adoptivního rodiče, použije se obecné vnitrostátní právo rodičů; pokud to není možné, použije se právo jejich obvyklého společného bydliště. Jestliže obvyklé společné bydliště neexistuje, použije se právo země, s níž je podle všeho rodinný život adoptivních rodičů spojen nejtěsněji. Vztahy mezi adoptivním rodičem a adoptovaným dítětem a mezi adoptovaným dítětem a jeho původní rodinou se řídí osobním právem adoptivního rodiče.

NahoruNahoru

Pokud právo upravující vztah mezi adoptovaným dítětem a jeho rodiči institut adopce nezná nebo jej osobám nacházejícím se v rodinné situaci dítěte, které má být adoptováno, nedovoluje, adopce se nepovolí.

Pokud osobní právo osoby, vůči níž má být vztah rodič – dítě vytvořen nebo jež má být adoptována, vyžaduje jako nezbytnou podmínku pro vytvoření tohoto vztahu či adopci souhlas této osoby, musí být tento požadavek dodržen. Musí být rovněž dodržen jakýkoliv požadavek na souhlas třetí strany, s níž je dotčená osoba spojena jakýmkoliv rodinným či poručnickým vztahem, jestliže je to ve shodě s právem, kterému daná strana podléhá.

Oblast působnosti práva upravujícího vztahy mezi rodiči a dětmi se primárně vztahuje na rodičovskou zodpovědnost. Podle Haagské úmluvy o pravomoci orgánů a použitelném právu při ochraně nezletilých (ze dne 5. října 1961), která se použije, kdykoliv se obvyklé bydliště nezletilé osoby nachází ve státě, který je signatářem úmluvy, podléhá rodičovská odpovědnost právu země, jíž je nezletilá osoba státním příslušníkem. V případě použití úmluvy tak má občanský zákoník použití jen velmi omezené (například se použije pro účely stanovení úředního bydliště nezletilého dítěte).

Podobně podle Mnichovské úmluvy o právu použitelném pro příjmení a jména podléhají účinky vztahu rodič – dítě na jméno dítěte právu země, jíž je dítě státním příslušníkem.

Povinnost poskytnout na dítě výživné se naproti tomu řídí Haagskou úmluvou o právu použitelném na vyživovací povinnost vůči dětem (ze dne 24. října 1956) a Haagskou úmluvou o právu použitelném na vyživovací povinnost (ze dne 2. října 1973), přičemž tato druhá úmluva nahradila prvně uvedenou úmluvu v souvislosti se vztahy mezi státy, které jsou uvedenou úmluvou vázány.

NahoruNahoru

III.5. Sňatek, nesezdané soužití / partnerství, rozvod, právní rozluka, vyživovací povinnost

Formální platnost sňatku se v Portugalsku řídí Haagskou úmluvou o řešení kolize práva týkajícího se sňatku (ze dne 12. června 1902). Tato mezinárodní úmluva však má vzhledem k nízkému počtu států, které zavazuje, stále menší význam.

Ve větší míře se proto používají kolizní normy vyplývající z portugalského občanského zákoníku.

Rozvod a rozluka se řídí Haagskou úmluvou o řešení kolize práva a soudní příslušnosti v souvislosti s rozvodem a rozlukou (ze dne 12. června 1902). Tato úmluva opět zavazuje jen velmi nízký počet států, a proto je její praktický význam omezený.

Ve větší míře se tudíž opět používají pravidla pro řešení kolizí obsažená v portugalském občanském zákoníku.

V souladu s občanským zákoníkem se vztahy mezi manželi řídí jejich obecným vnitrostátním právem. Pokud nemají oba manželé stejnou státní příslušnost, použije se právo místa jejich obvyklého společného bydliště; pokud to není možné, použije se právo země, s níž je podle všeho jejich rodinný život spojen nejtěsněji.

Vyživovací povinnost vyplývající z rodinných vztahů (pokrevní vztahy, sňatek, adopce a švagrovství) se v zásadě řídí Haagskou úmluvou o právu použitelném na vyživovací povinnost (ze dne 2. října 1973).

III.6. Úprava majetkových poměrů mezi manželi

Pokud jde o (osobní a finanční) účinky sňatku, platí v Portugalsku Haagská úmluva o kolizi norem týkající se účinků sňatku na práva a povinnosti manželů v jejich osobním vztahu s ohledem na jejich majetek (ze dne 17. července 1905). Tato úmluva však má vzhledem k nízkému počtu států, které zavazuje, malý význam. Je také třeba podotknout, že mezi jejími pravidly je i volba práva země, jejímž státním příslušníkem je manžel, v důsledku čehož je tato mezinárodní úmluva v rozporu s ústavní zásadou rovnosti manželů, a není možné ji tudíž v portugalském právu plně použít.

NahoruNahoru

Účinky sňatku se proto obvykle řídí právem určeným podle kolizních ustanovení portugalského občanského zákoníku.

III.7. Dědění a závěť

Portugalský občanský zákoník vymezuje právo použitelné na dědění v případě smrti.

Obecně se dědění řídí osobním právem zemřelého. To také upravuje dědění následkem smrti a pravomoci správce pozůstalosti a vykonavatele. Toto osobní právo je v zásadě právem země státní příslušnosti.

V Portugalsku sice platí Haagská úmluva o mezinárodní správě dědictví (ze dne 2. října 1973). Vzhledem k velmi malému počtu signatářů této úmluvy je však její použití velmi omezené.

V souvislosti s formálními aspekty je v Portugalsku platná Úmluva o formě mezinárodní závěti (ze dne 26. října 1973).

III.8. Věcná práva

Pokud jde o držbu, vlastnictví a další věcná práva (požívání, užívání a bydlení, práva sdílet majetek po určitou dobu, stavební práva, věcná břemena), použije se právo státu, v němž se věc nachází. Toto pravidlo se použije na věci movité i nemovité.

V zásadě se skutečnosti, které věcná práva zakládají, převádějí, mění nebo ruší, řídí věcným právem použitelným v okamžiku, kdy k těmto skutečnostem dojde.

Pokud se postupně použije několik norem, je třeba dodržovat nabytá práva.

III.9. Úpadek

V Portugalsku se soudní řízení z důvodu úpadku nebo ozdravění podniku v případě dlužníka, který má bydliště nebo sídlo v Portugalsku, snaží obsáhnout majetek nacházející se v Portugalsku i v zahraničí. V takových případech jsou portugalské soudy oprávněny použít a použijí portugalské právo procesní nebo hmotné.

V případech zahrnujících věcná práva k majetku, který je součástí majetku úpadce nebo společnosti procházející procesem ozdravění, je zřejmě rozhodným právem právo uvedené v normách týkajících se věcných práv, zejména právo místa, na němž se majetek nachází.

Úpadková řízení a jejich účinky se v zásadě řídí právem členského státu, na jehož území byl podán návrh. Některé účinky se však řídí právem použitelným na příslušná práva (například u věcných práv nebo výhrady vlastnictví).

Bližší informace

Další informace lze získat na těchto internetových stránkách

  • http://www.gddc.pt/siii/tratados.html English - français - português - Úřad pro dokumentaci a srovnávací právo;
  • http://www.stj.pt English - français - português - Nejvyšší soudní dvůr;
  • http://www.tribunalconstitucional.pt/ português - Ústavní soud;
  • http://www.mj.gov.pt/ English - português - Ministerstvo spravedlnosti;
  • http://trl.pt/ português - Odvolací soud Lisabon;
  •  http://www.trc.pt/ português -Odvolací soud Coimbra;
  • http://www.tre.pt English - français - português - Odvolací soud Évora;
  •  http://www.trp.pt português - Odvolací soud Porto;
  • http://www.pgr.pt/ português - Státní zastupitelství;
  • http://www.itij.mj.pt português - Právní databáze;
  • http://www.cej.pt/ English - français - português -Středisko právnických studií (orgán odpovědný za odbornou přípravu portugalských soudců);
  • http://www.dgsj.pt português - Generální ředitelství soudní správy (které poskytuje mimo jiné i kontaktní údaje o soudech a jejich územní příslušnosti a dále přístup na stránku soudních pracovníků);
  • http://www.gplp.mj.pt/ English - português -Úřad pro legislativní politiku a plánování při ministerstvu spravedlnosti;
  • http://www.dgrn.mj.pt português - Generální ředitelství pro rejstříky a notářské služby;
  • http://www.asjp.pt/ português - Sdružení portugalských soudců;
  • http://www.smmp.pt/ português - Sdružení státních zástupců;
  • http://www.oa.pt/ português - Portugalská advokátní komora;
  • http://www.dr.incm.pt/dr/ português - On-line databáze právních předpisů (obsahující zákony a právní nástroje zveřejněné v 1. řadě portugalské Sbírky zákonů po 1. lednu 1970; zdarma jsou také zpřístupněny právní předpisy zveřejněné v 1. řadě od 1. ledna 2000);
  • http://www.solicitador.net/ português - Sdružení právních zástupců;

« Rozhodné právo - Obecné informace | Portugalsko - Obecné informace »

NahoruNahoru

Poslední aktualizace: 28-02-2007

 
  • Právo Společenství
  • Mezinárodní právo

  • Belgie
  • Bulharsko
  • Česká republika
  • Dánsko
  • Německo
  • Estonsko
  • Irsko
  • Řecko
  • Španělsko
  • Francie
  • Itálie
  • Kypr
  • Lotyšsko
  • Litva
  • Lucembursko
  • Mad'arsko
  • Malta
  • Nizozemí
  • Rakousko
  • Polsko
  • Portugalsko
  • Rumunsko
  • Slovinsko
  • Slovensko
  • Finsko
  • Švédsko
  • Spojené království