Evropská komise > ESS > Rozhodné právo > Polsko

Poslední aktualizace: 06-03-2008
Verze pro tisk Přidat do oblíbených

Rozhodné právo - Polsko

EJN logo

Informace na této stránce jsou zastaralé. Aktualizace stránky se právě připravuje. Stránka bude poté k dispozici na portálu evropské e-justice.


 

OBSAH

I. Prameny práva I.
I.1. Vnitrostátní právo I.1.
I.2. Vícestranné mezinárodní dohody, které jsou v platnosti I.2.
I.3. Hlavní dvoustranné úmluvy, které jsou v platnosti I.3.
II. Používání kolizních norem II.
II.1. Povinnost soudu použít mezinárodní právo soukromé II.1.
II.2. Zpětný a další odkaz (renvoiII.2.
II.3. Změna kolizního kritéria (le conflit mobileII.3.
II.4. Mezinárodní doložka o veřejném pořádku (ordre public) a kogentní normy II.4.
II.5. Důkaz cizího práva II.5.
III. Kolizní normy III.
III.1. Smluvní závazky III.1.
III.2. Mimosmluvní závazky III.2.
III.3. Osobní status – fyzické a právnické osoby III.3.
III.4. Určení vztahu rodič – dítě, včetně adopce III.4.
III.5. Manželství, nesezdané páry, partnerství, rozvod, soudní odluka, vyživovací povinnosti III.5.
III.6. Majetkové poměry v manželství III.6.
III.7. Závěti a dědění III.7.
III.8. Vlastnická a jiná věcná práva III.8.
III.9. Insolvence III.9.

 

I. Prameny práva

I.1. Vnitrostátní právo

Pramenem pravidel, kterými se řídí mezinárodní vztahy mezi fyzickými a právnickými osobami, jsou vnitrostátní právní předpisy a mezinárodní dohody.

Nejdůležitějším pramenem polského mezinárodního práva soukromého je zákon o mezinárodním právu soukromém ze dne 12. listopadu 1965.

I.2. Vícestranné mezinárodní dohody, které jsou v platnosti

Polsko je stranou mnoha vícestranných úmluv obsahujících ustanovení o kolizi právních norem, zejména:

Úmluvy v oblasti rodiny a opatrovnictví:

Haagská úmluva ze dne 12. června 1902 o poručenství nad nezletilci, Haagská úmluva ze dne 5. října 1961 o pravomoci orgánů a použitelném právu při ochraně nezletilých, Haagská úmluva ze dne 17. července 1905 o odnětí občanských práv a podobných ochranných opatřeních, Haagská úmluva ze dne 2. října 1973 o právu použitelném na vyživovací povinnost.

Úmluvy v oblasti dědictví:

Haagská úmluva ze dne 5. října 1961 o právu použitelném na formu pořízení pro případ smrti.

Úmluvy o občanství:

Haagská úmluva o některých otázkách týkajících se kolize právních norem o státní příslušnosti a Protokol o některých případech bezdomovectví a Úmluva o státním občanství vdaných žen předložená k podpisu v New Yorku dne 20. února 1957.

I.3. Hlavní dvoustranné úmluvy, které jsou v platnosti

Dvoustranné úmluvy uzavřené Polskem se týkají právní pomoci a spolupráce v občanskoprávních, rodinných, pracovních a trestních věcech. Je třeba zmínit úmluvy uzavřené s těmito zeměmi: Rakouskem, Alžírskem, Francií, Běloruskem, Bulharskem, Českou republikou, Estonskem, Finskem, Korejskou lidově demokratickou republikou, Kubou, Libyí, Litvou, Lotyšskem, Makedonií, Ruskem, Rumunskem, Srbskem a Černou horou, Ukrajinou, Maďarskem, Vietnamskou socialistickou republikou.

NahoruNahoru

II. Používání kolizních norem

II.1. Povinnost soudu použít mezinárodní právo soukromé

Aby bylo možno posoudit právní skutečnosti a události prokázané nebo připuštěné účastníky a podstatné pro daný případ, použije soud rozhodné právo ex officio bez ohledu na to, zda na ně účastníci řízení poukážou.

Cizí právo se musí používat jako právo (ne jako skutečnost) a v souladu se zásadami přijatými ve své zemi původu, a to s přihlédnutím jak k cizím pramenům práva (včetně zvykového práva), tak k cizím pravidlům jeho výkladu. Dochází k tomu bez ohledu na to, zda je v jiné zemi v podobných případech používáno polské právo na základě ustanovení o kolizi právních norem.

II.2. Zpětný a další odkaz (renvoi)

Polsko přijímá koncept renvoi v mezinárodním právu soukromém, ačkoli podle polského práva je možné použití renvoi omezeno. Polská ustanovení o kolizi právních norem umožňují zpětný odkaz. Čl. 4 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém stanoví, že jestliže cizí právo určené zákonem jako rozhodné právo stanoví, že se právní vztah řídí polským právem, potom se použije polské právo.

Polské právo umožňuje také tzv. další odkaz. Stanoví-li cizí vnitrostátní právo stanovené v souladu s čl. 4 odst. 2 téhož zákona jako rozhodné právo, že se daný právní vztah musí řídit jiným cizím právem, použije se toto jiné cizí právo. Toto ustanovení omezuje odkaz pouze na právo země označené jako třetí následující právo, a to bez ohledu na to, zda ustanovení o kolizi právních norem třetí země označují jako rozhodné právo právo některé jiné země.

NahoruNahoru

II.3. Změna kolizního kritéria (le conflit mobile)

K situaci le conflit mobile dochází, jestliže účastníci prostřednictvím svých úkonů změní okolnosti případu tak, že kolizní norma označuje právo jiné, než bylo právo použitelné před změnou okolností. Např. v souladu s čl. 24 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém se vlastnická a jiná věcná práva řídí právem země, ve které se předmět těchto vlastnických a jiných věcných práv nachází. Avšak v případě přesunu movitého majetku z jedné země do jiné dojde ke změně statusu (rozhodného práva) v okamžiku, kdy movitý majetek překročí hranice země dodávky. Potom by nastal problém, který status by se měl použít pro posouzení příslušných prvků právního vztahu, v souvislosti s nímž došlo ke změně rozhodného práva. Tento problém se týká zejména místa movitého majetku v případě vlastnických práv k movitému majetku, ale také změn v občanství, bydlišti, trvalém pobytu nebo sídle právnické osoby.

Zákon o mezinárodním právu soukromém tento problém obecně neupravuje, ačkoli obsahuje některá zvláštní řešení. Například pokud jde o vlastnická práva k movitému majetku, čl. 24 odst. 2 zákona stanoví, že nabytí a ztráta vlastnického práva, jakož i nabytí a ztráta a změna obsahu nebo přednosti vlastnických práv se řídí právem země, ve kterém se předmět těchto práv nacházel v době vzniku události, která vedla k právním následkům popsaným výše.

V neupravených případech se obecně předpokládá, že vztahy zaznamenané podle předchozího zákona se změní pouze v rozsahu vyžadovaném novým zákonem.

NahoruNahoru

II.4. Mezinárodní doložka o veřejném pořádku (ordre public) a kogentní normy

Článek 6 polského zákona o mezinárodním právu soukromém stanoví doložku o veřejném pořádku, podle které nelze použít cizí právo, pokud by jeho použití vedlo k porušení základních zásad veřejného pořádku Polské republiky. Doložku o veřejném pořádku lze použít pouze ve výjimečných případech, jestliže cizí právo porušuje nejzákladnější zásady právního řádu platného v době soudního rozhodnutí. Kromě toho by před použitím této doložky bylo nutné zvážit nejen rozdíly mezi ustanoveními vnitrostátního a cizího práva, ale zejména následky použití těchto dvou právních řádů v určité situaci. Je koneckonců možné, že bez ohledu na zásadně odlišná ustanovení by použití právních norem různých právních řádů mohlo mít podobné důsledky, což vylučuje použití článku 6 zákona o mezinárodním právu soukromém.

Kogentní normy (lois de police) mají podobnou úlohu jako zásada veřejného pořádku. Jedná se o zvláštní právní normy, které, ačkoli se nepoužívají podle kolizních právních norem země, ve které byla podána žaloba, úzce souvisí s případem. Může se jednat o právní normy země, ve které byla podána žaloba, nebo třetí země. Tyto normy jsou bezpodmínečně závazné a jejich „záměrem“ je, aby byly použity na dané právní postavení.

Možnost, aby polský soud používal polské právní normy jako kogentní normy, jestliže je jako rozhodné právo v daném případě označeno cizí právo, není v kolizních právních normách stanovena. Na tuto možnost však poukazují jak akademičtí autoři, tak soudní rozhodnutí.

NahoruNahoru

II.5. Důkaz cizího práva

Důsledkem použití cizího práva v polském občanskoprávním řízení ex officio je povinnost soudu použít toto cizí právo v každém případě, kdy plyne z právních norem použitelných na posouzení okolností zásadních pro rozhodnutí o případu. Jedná se o povinnost soudu zjistit obsah cizího práva, zásady jeho výkladu a cizí soudní rozhodnutí.

III. Kolizní normy

III.1. Smluvní závazky

Prameny práva

V polském právu je otázka práva použitelného na smluvní závazky upravena v článcích 25 až 31 zákona o mezinárodním právu soukromém. Otázky vztahující se k právu použitelnému na smluvní závazky jsou nicméně upraveny také dvoustrannými a vícestrannými dohodami a ustanoveními vnitrostátního práva, kterými se provádí ustanovení odvětvových směrnic o kolizi právních norem. Tato úprava má při použití přednost před ustanoveními zákona o mezinárodním právu soukromém.

Rozhodné právo

Ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém zavádí jako obecnou zásadu svobodu volby práva stranami. V souladu s čl. 25 odst. 1 uvedeného zákona mohou strany své vzájemné vztahy s ohledem na své smluvní závazky podrobit právu, které si zvolily, pokud toto právo se závazkem souvisí. „Souvislost se závazkem“ znamená určitou objektivní souvislost právního vztahu se státem, jehož právo si strany zvolily (prostřednictvím místa uzavření nebo plnění dohody, místa bydliště nebo sídla smluvních stran, atd.). Volba práva se vztahuje pouze na závazky s mezinárodním prvkem a je vyloučena, jestliže se závazek týká nemovitosti (čl. 25 odst. 2 zákona o mezinárodním právu soukromém).

NahoruNahoru

Pokud k volbě práva nedošlo, stanoví zákon o mezinárodním právu soukromém několik objektivních kolizních kritérií. Použití těchto kolizních kritérií vyžaduje zachování určitého pořádku. Například podle článku 28 zákona o mezinárodním právu soukromém se závazky plynoucí ze smluv uzavřených s burzami cenných papírů řídí, pokud strany nezvolily jiné právo, právem platným v místě sídla burzy cenných papírů. Toto ustanovení se použije obdobně na závazky plynoucí ze smluv uzavřených na veletrzích. Jestliže se sídla nebo místa bydliště stran nacházejí ve stejné zemi, potom se podle článku 26 zákona o mezinárodním právu soukromém použije právo této země (toto ustanovení se nevztahuje na závazky týkající se nemovitostí). Podle článku 27 zákona o mezinárodním právu soukromém se závazky plynoucí z dohody o prodeji movitého majetku, dohody o dodávkách, smlouvy o dílo, dohody o doplňkových službách, jednatelské dohody, komisionářské dohody, expediční dohody, dohody o dopravě, dohody o úschově, dohody o skladování, pojistné smlouvy a dohody o převodu autorských práv řídí právem místa bydliště nebo sídla strany, která musí poskytnout typickou službu (za předpokladu, že pokud jde o závazek plynoucí z dohod uzavřených s podnikem, se namísto práva země, kde se nachází sídlo právnické osoby nebo bydliště fyzické osoby, použije právo země, kde se nachází sídlo podniku - čl. 27 odst. 3 zákona o mezinárodním právu soukromém).

Polské zákony neobsahují žádná všeobecná kolizní ustanovení, pokud jde o právo použitelné na spotřebitelské vztahy, která by odpovídala článku 5 Římské úmluvy. Pokud okolnosti případu nespadají do vnitrostátního práva, kterým se provádí kolizní ustanovení spotřebitelských směrnic, mělo by se na přeshraniční spory spotřebitelů použít právo použitelné v souladu s obecnými normami upravujícími závazky.

NahoruNahoru

Pokud jde o jednostranné právní úkony, potom se v souladu s článkem 30 zákona o mezinárodním právu soukromém použijí ustanovení o právu použitelném na smluvní závazky.

Rozsah použití rozhodného práva

Smluvní předpis (a předpis upravující jednostranné právní úkony) stanoví mimo jiné možnost provedení zvláštního právního úkonu a hlediska určující jeho platnost. Způsobilost, jakožto určující prvek právního úkonu, se však posuzuje podle osobního statusu, zatímco otázka práva použitelného na jeho formu je upravena zvlášť článkem 12 zákona o mezinárodním právu soukromém.

Kromě toho právo použitelné na právní úkony stanoví pravidla týkající se výkladu projevu vůle, smluvních podmínek a lhůt, obsahu smluvního vztahu, neplnění nebo nedostatečného plnění závazku, metody a rozsahu náhradního plnění, změny, zániku závazku a převodu závazku (např. postoupením).

III.2. Mimosmluvní závazky

Prameny práva a poměr mezi nimi

V polském právu je otázka práva, kterým se řídí mimosmluvní závazky, upravena v článku 31 zákona o mezinárodním právu soukromém. Podobně jako v případě smluvních závazků jsou i otázky vztahující se k právu použitelnému na mimosmluvní závazky upraveny také dvoustrannými a vícestrannými dohodami a ustanoveními, kterými se provádí kolizní ustanovení odvětvových směrnic. Tato úprava má při použití přednost před ustanoveními zákona o mezinárodním právu soukromém.

Pokud jde o právo použitelné na dopravní nehody, má přednost použití Haagská úmluva o právu použitelném na dopravní nehody z roku 1971 (jejíž je Polsko stranou).

NahoruNahoru

V rámci svého provádění mají před ustanoveními zákona o mezinárodním právu soukromém také přednost ustanovení, kterými se provádí kolizní ustanovení odvětvových směrnic (např. s ohledem na ochranu spotřebitelů).

Rozhodné právo

Čl. 31 odst. 1 a 2 zákona o mezinárodním právu soukromém stanoví, že mimosmluvní závazky se řídí právem země, ve které došlo k události, jež je příčinou vzniku závazku. Jestliže však jsou stranami občané stejné země, kteří v ní mají bydliště, použije se zákon této země.

III.3. Osobní status – fyzické a právnické osoby

Prameny práva

V polském právu je otázka práva použitelného na právní způsobilost fyzických a právnických osob upravena v článcích 9 až 11 zákona o mezinárodním právu soukromém.

Rozhodné právo

Obecné pravidlo je stanoveno v čl. 9 odst. 1 a 2 zákona o mezinárodním právu soukromém. V souladu s tímto ustanovením se způsobilost fyzické osoby k právům a její způsobilost k právním úkonů řídí vnitrostátním právem, zatímco způsobilost k právům právnické osoby se řídí právem země, ve které se nachází její sídlo. Sídlem právnické osoby rozumí právní nauka skutečné sídlo jejích hlavních řídicích orgánů (správní rady).

Kolizní kritéria státní příslušnosti a sídla pokud jde o osobní status fyzických a právnických osob podléhají jistým výjimkám. Za prvé, pokud jde o způsobilost k právům právnické osoby, mohou některé dvoustranné úmluvy stanovit použití práva země, ve které byla právnická osoba založena.

NahoruNahoru

Za druhé, vykonává-li právnická nebo fyzická osoba právní úkon v souvislosti s podnikem, potom se právní způsobilost této právnické nebo fyzické osoby řídí právem země, ve které se nachází sídlo podniku (čl. 9 odst. 3 zákona o mezinárodním právu soukromém).

Za třetí, článek 10 zákona o mezinárodním právu soukromém stanoví, že jestliže cizinec, který nemá podle vlastního vnitrostátního práva způsobilost k právním úkonům, vykoná v Polsku právní úkon, který má být v Polsku platný, bude způsobilost k právním úkonům tohoto cizince v tomto rozsahu řídit polským právem, bude-li to nutné v zájmu ochrany osob jednajících v dobré víře. Cílem tohoto ustanovení, stejně jako článku 11 Římské úmluvy, je ochrana dobré víry smluvních stran osob, které jsou způsobilé vykonávat právní úkony podle práva země, ve které byl úkon proveden, avšak které nejsou způsobilé k právním úkonům podle svého vnitrostátního práva. Z tohoto důvodu se tato výjimka nevztahuje na právní úkony týkající se rodinného a opatrovnického práva a dědického práva.

Zvláštní nařízení se také vztahují na prohlášení za mrtvého a potvrzení úmrtí. Podle článku 11 zákona o mezinárodním právu soukromém by se mělo v případě prohlášení nezvěstné osoby za mrtvou a potvrzení úmrtí použít vnitrostátní právo této osoby (pokud ovšem o případě souvisejícím s prohlášením cizince za mrtvého nebo potvrzení úmrtí nerozhoduje polský soud; v tomto případě se použije polské právo).

III.4. Určení vztahu rodič – dítě, včetně adopce

Určení vztahu rodič - dítě - prameny právních norem a rozhodné právo

Otázky související se vztahem rodič - dítě jsou upraveny čl. 19 odst. 2 zákona o mezinárodním právu soukromém, podle kterého se určení nebo popření otcovství nebo mateřství řídí vnitrostátním právem dítěte platným v době jeho narození. Určení vztahu rodič-dítě se řídí právem země, jejímž občanem je dítě v době určení tohoto vztahu, zatímco určení vztahu rodič - dítě s ohledem na nenarozené dítě se řídí vnitrostátním právem matky.

NahoruNahoru

V případě dvojího nebo několikanásobného občanství dítěte nebo matky se použije zásada výlučnosti polského občanství stanovená v čl. 2 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém.

Většina dvoustranných dohod přijímá stejnou zásadu použití vnitrostátního práva dítěte v době jeho narození. Některé země však otázku původu dítěte podřizují vnitrostátnímu právu matky v době narození dítěte nebo vnitrostátnímu právu rodičů a dětí, a pokud žádné takové kolizní kritérium neexistuje, vnitrostátnímu právu dítěte.

Osvojení - prameny právních norem a rozhodné právo

V souladu s čl. 22 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém se osvojení řídí vnitrostátním právem osvojující strany, musí však splňovat ustanovení vnitrostátního práva dítěte s ohledem na souhlas dítěte, souhlas zákonného zástupce dítěte, povolení příslušného státního orgánu nebo omezení osvojení v souvislosti se změnou stávajícího bydliště na bydliště v jiné zemi.

Podle dvoustranných dohod uzavřených Polskem je možno odlišovat mezi těmito pravidly: a) osvojení se řídí právem státu, jehož je dítě občanem, b) osvojení se řídí právem obou států, jestliže manželé žádající o osvojení mají odlišná občanství, c) osvojení se řídí právem státu, na jehož území má osvojenec a osvojitel bydliště, nebo, pokud mají bydliště v jiných zemích, právem státu, jehož je osvojenec občanem.

Polsko je také stranou Evropské úmluvy o osvojení dětí uzavřené ve Štrasburku dne 24. dubna 1967 a Haagské úmluvy ze dne 29. května 1993 o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení.

NahoruNahoru

III.5. Manželství, nesezdané páry, partnerství, rozvod, soudní odluka, vyživovací povinnosti

Manželství

V polském právu je otázka práva, kterým se řídí manželství, upravena v článcích 14 až 16 zákona o mezinárodním právu soukromém.

Pravidlem je, že důvody pro uzavření manželství a zrušení manželství se posuzují podle vnitrostátního práva každého z manželů odděleně (článek 14). To znamená, že způsobilost uzavřít manželství se posuzuje u každého z manželů zvlášť v souladu s jejich vnitrostátním právem.

Kolizní kritérium státní příslušnosti se používá také ve dvoustranných dohodách mezi Polskem a mimo jiné Maďarskem, Českou republikou, Slovenskem, Rumunskem, Rakouskem a Francií.

Jestliže mají manželé dvojí nebo dokonce několikanásobné občanství, potom polský občan podléhá polskému právu, a to bez ohledu na to, že ho jako občana uznává i právo jiné země.

Uzavře-li polský občan manželství s cizincem s dvojím nebo vícenásobným občanstvím, podléhá cizinec svému vnitrostátnímu právu, tj. právu země, se kterou je nejúžeji spojen.

Rozvod - rozhodné právo

Článek 18 polského zákona o mezinárodním právu soukromém stanoví, že právem použitelným na rozvod je společné vnitrostátní právo manželů použitelné v době podání návrhu na rozvod. Nemají-li manželé společné vnitrostátní právo, bude rozhodným právem právo země, ve které mají oba manželé bydliště. Vyjde-li najevo, že manželé nežijí ve stejné zemi, použije se polské právo.

NahoruNahoru

Odluka

Článek 18 polského zákona o mezinárodním právu soukromém stanoví, že právem použitelným na odluku je společné vnitrostátní právo manželů použitelné v době podání návrhu na rozvod. Nemají-li manželé společné vnitrostátní právo, bude rozhodným právem právo země, ve které mají oba manželé bydliště. Vyjde-li najevo, že manželé nežijí ve stejné zemi, použije se polské právo.

Platby výživného

V polském právu neexistuje zvláštní ustanovení o právu použitelném na vyživovací povinnost mezi manželi, a proto se používají normy upravující majetkové poměry v manželství. Vyživovací povinnosti mezi stranami se během manželství proto řídí finanční statutem manželů.

Jestliže jeden z manželů v průběhu manželství uplatní vyživovací pohledávku, použije se společné platné vnitrostátní právo manželů. Nemají-li manželé společné vnitrostátní právo, je rozhodným právem právo země, ve které mají oba manželé bydliště, a jestliže manželé nemají bydliště ve stejné zemi, použije se polské právo. Vyživovací pohledávka mezi rozvedenými manželi se řídí právem, které se používalo při rozvodovém řízení.

III.6. Majetkové poměry v manželství

Rozhodné právo

Finanční vztahy mezi stranami se řídí jejich společným platným vnitrostátním právem (čl. 17 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém). Nemají-li manželé společné vnitrostátní právo, je rozhodným právem právo země, ve které mají oba manželé trvalé bydliště, a jestliže manželé nemají trvalé bydliště ve stejné zemi, použije se polské právo.

NahoruNahoru

Společné vnitrostátní právo manželů platné v dané době také upravuje přípustnost uzavření, změny nebo ukončení manželské smlouvy. Finanční vztahy plynoucí z manželské smlouvy se však řídí společným vnitrostátním právem stran platným v době uzavření manželské smlouvy. Nemají-li manželé společné vnitrostátní právo, je rozhodným právem právo země, ve které mají oba manželé bydliště, a jestliže manželé nemají bydliště ve stejné zemi, použije se polské právo.

III.7. Závěti a dědění

Prameny práva

Otázky týkající se práva použitelného na případy ve věci dědictví jsou upraveny články 34 a 35 zákona o mezinárodním právu soukromém. Haagská úmluva z roku 1961 právu použitelném na formu pořízení pro případ smrti a příslušná kolizní ustanovení dvoustranných úmluv o právní pomoci, jejichž signatářem je Polsko, mají však přednost před ustanoveními zákona o mezinárodním právu soukromém.

Rozhodné právo

V souladu s článkem 34 zákona o mezinárodním právu soukromém se případy ve věci dědictví řídí vnitrostátním právem zůstavitele platným v době jeho úmrtí. Článek 35 zákona o mezinárodním právu soukromém umožňuje výjimku z tohoto pravidla v případě posouzení platnosti závěti a jiných zákonných povinností v případě úmrtí, která stanoví, že v tomto rozsahu stačí splnit formu stanovenou právem země, ve které se právní úkon vykoná.

Dědická pravidla pro zemědělské usedlosti v Polsku.

Dědická pravidla vztahující se na zemědělské usedlosti v Polsku se řídí zvláštními nařízeními, která se značně liší od obecných ustanovení dědického práva. Jak právní nauka, tak právní literatura předpokládá, že dědický statut se týká také zemědělských usedlostí nacházejících se v Polsku, podléhá nicméně změnám plynoucím z podrobných polských ustanoveních o pravidlech použitelných na dědění zemědělských usedlostí.

NahoruNahoru

III.8. Vlastnická a jiná věcná práva

Rozhodné právo

Vlastnická a jiná věcná práva se řídí právem země, ve které se nachází předmět těchto vlastnických a jiných věcných práv. Rozhodným právem je právo platné v místě, kde se předmět (movitý nebo nemovitý majetek) nachází. Nabytí a ztráta vlastnictví a nabytí, ztráta, změna nebo přednost jiných věcných práv se nicméně řídí právem země, ve které se předmět těchto práv nachází v době, kdy došlo k události s výše uvedenými právními důsledky. Na letadla se vztahují jiná úprava, jelikož věcná práva na palubě letadla se posuzují podle práva země registrace letadla.

Podle námořního práva se vlastnická práva k lodi řídí právem státu, kde je loď registrována.

Nemovitý majetek

V souladu s čl. 25 odst. 2 zákona o mezinárodním právu soukromém se závazky související s nemovitým majetkem (např. smlouvy o prodeji, směna, darování, renta, různé druhy pronájmů) vždy řídí právem země, ve které se nemovitý majetek nachází. To znamená, že strany těchto závazkových vztahů nemají možnost zvolit rozhodné právo.

III.9. Insolvence

Rozhodné právo

Otázky týkající se práva použitelného na insolvenci jsou v polském právu upraveny jak zákonem ze dne 28. února 2003 - zákon o konkurzu a sanaci, tak zákonem o mezinárodním právu soukromém, avšak za předpokladu, že zákon o mezinárodním právu soukromém neobsahuje žádná ustanovení o kolizi právních norem, která by přímo upravovala otázku konkurzu nebo následky vyhlášení konkurzu.

Ustanovení článků 460 až 470 zákona o konkurzním právu vylučuje použití zákona o mezinárodním právu soukromém na konkurzní řízení, která byla zahájena na území Polské republiky pouze v souvislosti se subjekty uvedenými v konkurzním právu, tj. zahraničními bankami a úvěrovými ústavy a jejich pobočkami. S ohledem na konkurzní řízení v souvislosti s jinými subjekty, např. podniky, která mohou zahrnovat fyzické osoby, právnické osoby a organizační jednotky bez právní subjektivity, se použijí ustanovení o kolizi právních norem stanovená v zákoně o mezinárodním právu soukromém.

Článek 460 zákona o konkurzním právu zavádí pravidlo, podle kterého se na všechna konkurzní řízení zahájená v Polské republice použije polské právo. Tento zákon však také stanovuje několik výjimek z tohoto pravidla, které zohledňují povahu daného právního vztahu, jeho užší propojení s jinou zemí nebo místo předmětu (movitého).

« Rozhodné právo - Obecné informace | Polsko - Obecné informace »

NahoruNahoru

Poslední aktualizace: 06-03-2008

 
  • Právo Společenství
  • Mezinárodní právo

  • Belgie
  • Bulharsko
  • Česká republika
  • Dánsko
  • Německo
  • Estonsko
  • Irsko
  • Řecko
  • Španělsko
  • Francie
  • Itálie
  • Kypr
  • Lotyšsko
  • Litva
  • Lucembursko
  • Mad'arsko
  • Malta
  • Nizozemí
  • Rakousko
  • Polsko
  • Portugalsko
  • Rumunsko
  • Slovinsko
  • Slovensko
  • Finsko
  • Švédsko
  • Spojené království