Evropská komise > ESS > Rozhodné právo > Francie

Poslední aktualizace: 26-03-2009
Verze pro tisk Přidat do oblíbených

Rozhodné právo - Francie

EJN logo

Informace na této stránce jsou zastaralé. Aktualizace stránky se právě připravuje. Stránka bude poté k dispozici na portálu evropské e-justice.


 

OBSAH

I. Zdroje platných norem I.
I.1. Vnitrostátní normy I.1.
I.2. Platné mnohostranné mezinárodní úmluvy I.2.
I.3. Hlavní dvojstranné úmluvy, které jsou v platnosti I.3.
II. Používání kolizních norem II.
II.1. Je soudce povinen použít kolizní normy z úřední povinnosti? II.1.
II.2. Zpětný a další odkaz (renvoi) II.2.
II.3. Změna kolizních kritérií II.3.
II.4. Výjimky z obvyklého použití kolizních norem II.4.
II.5. Důkaz cizího práva II.5.
III. Kolizní normy III.
III.1. Smluvní závazky a právní úkony III.1.
III.2. Mimosmluvní závazky III.2.
III.3. Určení vztahu rodič – dítě, včetně osvojení dítěte III.3.
III.3.1. Určení vztahu rodič – dítě III.3.1.
III.3.2. Osvojení dítěte III.3.2.
III.4. Manželství, nesezdané páry, partnerství, rozvod, soudní odluka, vyživovací povinnosti III.4.
III.4.1. Manželství III.4.1.
III.4.2. Nesezdané páry a partnerství III.4.2.
III.4.3. Rozvod a soudní odluka III.4.3.
III.4.4. Vyživovací povinnosti III.4.4.
III.5. Vlastnické vztahy v manželství III.5.
III.6. Závěti a dědění III.6.
III.7. Věcná práva III.7.
III.8. Platební neschopnost III.8.

 

I. Zdroje platných norem

I.1. Vnitrostátní normy

Jelikož francouzské mezinárodní právo soukromé nebylo dosud kodifikováno, je třeba kolizní normy hledat v různých zákonících (občanský zákoník, obchodní zákoník, spotřebitelský zákoník), v zásadě jsou však odvozeny z judikatury. Některé z nich se nacházejí v nástrojích sekundárního práva Společenství.

I.2. Platné mnohostranné mezinárodní úmluvy

Značný počet kolizních norem vychází z mnohostranných mezinárodních úmluv, jichž je Francie stranou. Většina těchto úmluv vznikla v rámci Haagské konference o mezinárodním právu soukromém.

I.3. Hlavní dvojstranné úmluvy, které jsou v platnosti

Dvojstranné úmluvy, které francouzské soudy využívají nejčastěji, se týkají osobního stavu. Jde zejména o:

  • dohodu mezi Francií a Marokem ze dne 10. srpna 1981 o stavu osob a rodiny a o soudní spolupráci.
  • dohodu mezi Francií a Polskem ze dne 5. dubna 1967 o rozhodném právu, příslušnosti a doložce vykonatelnosti v osobním a rodinném právu.

II. Používání kolizních norem

II.1. Je soudce povinen použít kolizní normy z úřední povinnosti?

Podle judikatury, musí soudce projednávající případ stanovit, zda je k dispozici právo, ke kterému se případ vztahuje. To musí soudci posoudit na základě svého vlastního práva.

NahoruNahoru

Soudci mají povinnost použít své vlastní kolizní normy, pouze pokud dotčené právo není k dispozici (zejména v případech týkajících se osobního stavu: způsobilost, hmotná platnost manželství, rozvod, atd.). Pokud jde o právo, které je k dispozici, musí strany žádat použití cizího práva, které se běžně používá.

II.2. Zpětný a další odkaz (renvoi)

Ve francouzském mezinárodním právu soukromém je renvoi definováno jako negativní konflikt kolizních kritérií: Francouzské kolizní normy označují za použitelné cizí právo, avšak zvolené právní normy země, k jejímuž právu se případ vztahuje, naopak označují za použitelné francouzské právo (renvoi prvního stupně) nebo právo jiného státu (renvoi druhého stupně).

Tento mechanismus, který lze stěží sladit se svobodnou volbou práva, byl vždy okrajový a vylučuje se zejména ve smluvních věcech a ve věcech manželství. Dokonce i v případech osobního stavu je v současné době na ústupu.

II.3. Změna kolizních kritérií

V případech, kdy se kolizní kritérium liší podle období a/nebo místa, rozhoduje se o rozhodném právu na základě dřívějšího nebo nového kolizního kritéria?

V některých případech poskytuje odpověď právo. V jiných případech ji lze nalézt v judikatuře, ve způsobu, kterým se liší podle dotčených kolizních norem, avšak s určitou tendencí přihlížet k mobilitě se kolizní kritérium často posuzuje v den podání žaloby.

NahoruNahoru

II.4. Výjimky z obvyklého použití kolizních norem

Kolizní normy, které se obvykle používají, se nepoužijí ve dvou situacích:

  • Mechanismus výjimky mezinárodního veřejného pořádku:

    Soudce vylučuje použití určeného cizího práva, pokud by vedlo k situaci, která by byla v rozporu s veřejným pořádkem, jímž se rozumí „zásady všeobecné spravedlnosti, jíž veřejnost přisuzuje absolutní hodnotu“. Soudce používá místo norem práva, které se rozhodl vyloučit, normy francouzského práva.

    Přihlédnutí k veřejnému pořádku, který hraje důležitou roli v případech, které by vedly k vytvoření nového práva na území Francie, může být flexibilnější, pokud se jedná pouze o to, uplatnit ve Francii práva, která byla zákonně získána v zahraničí.

  • Teorie kogentních norem:

    Kogentní normy lze definovat jako „zákony“, které je třeba dodržovat v zájmu ochrany politického, společenského nebo hospodářského pořádku v zemi“.

    Tyto zákony jsou přímo použitelné bez použití kolizních norem. V některých případech tak stanovuje samo právo. Pokud ne, soudce musí zjistit, které právo je bezprostředně použitelné: za takové se považuje zejména francouzské nebo evropské soutěžní právo, stejně jako ustanovení francouzských norem o pracovních smlouvách v souvislosti s bezpečností a ochranou zdraví při práci, pracovní dobou a pracovními metodami, pravidla ochrany nezletilých a pomoc nezletilým žijícím ve Francii, atd. Soudce má povinnost použít francouzské kogentní normy z úřední povinnosti. Použití cizích kogentních zákonů není povinné, pokud není stanoveno jinak v mezinárodní úmluvě (např. čl. 7 odst. 1 Římské úmluvy).

    NahoruNahoru

II.5. Důkaz cizího práva

Dříve za prokázání obsahu cizího práva a zejména toho, že by použití francouzského práva nevedlo ke stejnému výsledku, odpovídala strana žádající o použití cizího práva.

Podle relativně nedávného precedentu (1998) se nyní vychází z toho, že soudce musí zjistit obsah cizího práva, pokud ho prohlásí za použitelné – to je povinné tehdy, když se případ týká zákonů, které nejsou k dispozici.

Důkaz cizího práva lze poskytnout prostřednictvím postupů stanovených v novém občanském soudním řádu (znalecké posudky, strany předstupující před soud, žádost o důkaz třetí strany, atd.).

Běžnou praxí je také uchýlit se k certificat de coutume. Jedná se o dokument vyhotovený ve francouzštině buď konzulátem nebo velvyslanectvím cizího státu ve Francii nebo zahraničním nebo francouzským advokátem specializovaným na dotčenou oblast.

III. Kolizní normy

III.1. Smluvní závazky a právní úkony

Smlouva se může řídit právem zvoleným stranami. V případě, že toto právo není stranami výslovně uvedeno, musí soudce rozhodnout o rozhodném právu podle celkového smyslu dohody a okolností věci.

Kromě toho určité kolizní normy plynou z různých mezinárodních dohod, jejichž stranou je Francie:

  • Římská úmluva ze dne 19. června 1980 o právu použitelném pro závazkové vztahy ze smluv, která stanoví (čl. 3 odst. 1), že smlouva se řídí právem zvoleným stranami. Volba práva musí být výslovná nebo musí s přirozenou jistotou vyplývat z ustanovení smlouvy nebo z okolností případu. Zvláštní ustanovení se vztahují na spotřebitelské smlouvy (článek 5) a pracovní smlouvy jednotlivců (článek 6) a jejich cílem je chránit stranu pokládanou za slabší. Výběr smluvního práva nesmí slabší stranu zbavovat ochrany, kterou jí poskytují kogentní normy práva, se kterým úzce souvisí. Budoucí nařízení Řím I, které se nyní projednává, by mělo tuto úmluvu aktualizovat a formalizovat v rámci Společenství.
  • Haagská úmluva ze dne 15. června 1955 o právu použitelném na mezinárodní prodej zboží: podle tohoto nástroje strany taktéž využívají možnosti svobodné volby rozhodného práva (článek 2). V případě, že právo, které strany prohlásily za rozhodné, není k dispozici, se prodej řídí vnitrostátním právem země, ve které měl prodejce v okamžiku příjmu objednávky obvyklé bydliště (článek 3).

Právo použitelné na smlouvy obvykle určuje:

NahoruNahoru

  • hmotné podmínky platnosti smlouvy (s výjimkou způsobilosti) a případně formální požadavky,
  • účinky smlouvy (výklad, plnění závazků, následky úplného nebo částečného neplnění, posouzení škod),
  • důvody pro zrušení závazků stran.

III.2. Mimosmluvní závazky

Velkou část této oblasti bude od nynějška pokrývat nařízení Společenství Řím II. V oblastech přesahujících věcný a zeměpisný rozsah tohoto nařízení francouzský systém splňuje obecné pravidlo, kdy je rozhodným právem právo místa, na kterém byl spáchán přestupek, avšak s množstvím specifických pravidel podle judikatury nebo mezinárodních dohod, jejichž stranou je Francie, a přizpůsobených podle určitých situací:

  • použití práva místa, na kterém došlo ke škodě pro náhradu škody způsobené nekalou hospodářskou soutěží,
  • použití práva místa, na kterém došlo ke škodě pro náhradu škody způsobené na životním prostředí,
  • pravidla Haagské úmluvy ze dne 4. května 1971 o právu použitelném na dopravní nehody,
  • pravidla Haagské úmluvy ze dne 2. října 1973 o právu použitelném pro odpovědnost za výrobky.

III.3. Určení vztahu rodič – dítě, včetně osvojení dítěte

III.3.1. Určení vztahu rodič – dítě

Vztah rodič – dítě se určuje podle práva matky v den narození dítěte nebo podle práva dítěte, pokud je matka neznáma.

Účinky vztahu rodič – dítě se řídí vnitrostátním právem dítěte nebo právem jeho rodičů v důsledku manželství.

NahoruNahoru

Tato pravidla jsou však nahrazena mezinárodními úmluvami v případech týkajících se států, které jsou stranami úmluv, jejichž věcný rozsah se týká níže uvedených případů: případy týkající se rodičovské zodpovědnosti, kdy dotčené dítě má své obvyklé bydliště ve Francii nebo v jiném státě, který je členem Haagské úmluvy z roku 1961; nezákonného přesunu dětí mezi státy, které jsou stranami Haagské úmluvy ze dne 25. října 1980; případů týkajících se vyživovací povinnosti podle Haagské úmluvy ze dne 2. října 1973.

III.3.2. Osvojení dítěte

Podmínky plynoucí z judikatury, jako jsou účinky osvojení, se řídí vnitrostátním právem osvojitele, zatímco podmínky souhlasu nebo zastupování osvojence se řídí vnitrostátním právem dítěte.

III.4. Manželství, nesezdané páry, partnerství, rozvod, soudní odluka, vyživovací povinnosti

III.4.1. Manželství

Hmotné podmínky manželství (způsobilost, souhlas, atd.) spadají pod osobní právo manželů (článek 3 občanského zákoníku). Francouzští státní občané, kteří uzavřou sňatek v zahraničí, musí splňovat hmotné podmínky francouzského práva (článek 170 občanského zákoníku). V případě, kdy mají budoucí manželé rozdílnou státní příslušnost, použijí se odděleně obě příslušná osobní práva, přičemž pokud jde o překážky manželství, použije se přísnější právo.

NahoruNahoru

Formální požadavky (formality, jež je nutné splnit, světské nebo církevní uzavření manželství, atd.) podléhají v zásadě právu místa uzavření manželství.

Na účinky uzavření manželství se použije osobní právo manželů. Pokud mají manželé rozdílnou státní příslušnost, je rozhodným právem právo jejich společného bydliště. Pokud manželé nemají společné bydliště, použijí francouzské soudy francouzské právo jakožto právo soudu, který se věc projednává.

Toto právo se týká zejména osobních povinností plynoucích z manželství (věrnost, pomoc, soužití) a ze smluv uzavřených mezi manželi, s výjimkou odkazování budoucího majetku mezi manželi, které se řídí dědickým právem.

III.4.2. Nesezdané páry a partnerství

V případě nesezdaných párů, jejichž vztah není právně formalizován, posuzuje hmotné právo různé právní vztahy partnerů jako mnoho odlišných vztahů, z nichž každý podléhá právu, které odpovídá povaze vztahu (Pařížský regionální soud, 21. 11. 1983).

Neexistuje jednotný názor znalců na právo rozhodné pro organizovaná partnerství, jako je občanská smlouva solidarity (PACS), jelikož nelze vycházet ze žádné určité judikatury. Podle některých znalců tento typ partnerství spadá pod právo rozhodného pro právní úkony. Podle jiných spadá pod právo rozhodné pro osobní stav dotčených stran. Někteří stále upřednostňují vytvoření kategorie kolizního kritéria sui generis – práva instituce. Někteří znalci mají za to, že alespoň s ohledem na občanskou smlouvu solidarity by mělo francouzské právo uplatňovat kogentní normy.

NahoruNahoru

III.4.3. Rozvod a soudní odluka

Podle článku 310 občanského zákoníku: „Rozvod a soudní odluka se řídí francouzským právem:

  • v případech, kdy oba manželé mají francouzskou státní příslušnost,
  • v případech, kdy oba manželé mají bydliště na francouzském území,
  • v případech, kdy si žádné cizí právo nestanoví svoji příslušnost, zatímco ve věci rozvodu nebo soudní odluky mají příslušnost francouzské soudy.“

Kasační soud má za to, že kritérium francouzské státní příslušnosti nebo bydliště ve Francii musí být splněno v den, kdy je podána žaloba.

Právo použitelné na rozvod nebo soudní odluku určuje jejich důvody (vina, neslučitelnost povah, nenapravitelný rozvrat manželství, vzájemná shoda, atd.) a finanční následky rozvodu nebo soudní odluky (poskytnutí náhrady škod, vyrovnávací platby nebo vyživovací příspěvky mezi manželi).

III.4.4. Vyživovací povinnosti

V současnosti platné kolizní normy ve Francii jsou převzaty ze článků 4, 5 a 6 Haagské úmluvy ze dne 2. října 1973 o právu použitelném na vyživovací povinnost, která stanovuje vnitrostátní právo obvyklého bydliště osoby oprávněné k výživnému. Pokud však osoba oprávněná k výživnému nemůže podle tohoto práva výživné získat, použije se právo společné státní příslušnosti osoby oprávněné k výživnému a osoby povinné (článek 5) a, případně, právo soudu rozhodujícího ve věci.

Určené právo se použije na finanční vztahy mezi manželi (příspěvek na náklady v manželství) a na vyživovací povinnosti vůči dětem manželského páru. Tomuto právu však může konkurovat právo použitelné na rozvod a soudní odluku podle článku 8 výše uvedené Haagské úmluvy z roku 1973.

NahoruNahoru

III.5. Vlastnické vztahy v manželství

Rozhodným právem je právo zvolené manželi, pokud uzavřou manželskou smlouvu.

V případě, že si manželé toto právo výslovně nezvolí, je třeba zjistit, jaká je jejich tichá volba. V tomto případě existuje domněnka ve prospěch práva prvního společného bydliště páru, jímž se rozumí místo, na kterém se poprvé společně usadili na delší dobu.

Tento systém lze nalézt také v Haagské úmluvě ze dne 14. května 1978, jejíž stranou je Francie. Tato úmluva doplňuje dvě dodatečná kolizní kritéria podle volby stran nebo podle jejich prvního společného bydliště: společná státní příslušnost manželů nebo právo, které nejvíce souvisí s jejich situací.

Rozhodné právo určuje nestálost nebo stálost režimu, kategorie majetku a nakládání s ním manželi a podmínky řízení a zrušení režimu.

III.6. Závěti a dědění

Dědění nemovitostí se řídí právem místa, na kterém se majetek nachází. Dědění movitostí se řídí právem posledního bydliště zesnulé osoby.

Dědickým právem se řídí všechny otázky týkající se nápadu dědictví, převodu a zrušení dědictví.

V případech dědění ze zákona určuje dědické právo dědice oprávněné dědit. Prokázání vztahu, které je potřeba učinit, pokud má být dědictví získáno, se řídí osobním stavem a ne dědickým právem.

Ve věcech dědění ze zákona se uplatňují dva mezinárodní nástroje. Jde o Haagskou úmluvu ze dne 5. října 1961 o právu použitelném na formu pořízení pro případ smrti a Washingtonskou úmluvu ze dne 28. října 1973 o jednotném právu pro formu mezinárodní závěti.

NahoruNahoru

III.7. Věcná práva

Rozhodným právem je právo místa, kde se majetek, ať movitý nebo nemovitý, nachází. Situace může být složitější v případech, kdy jde o přesun majetku z jednoho státu do jiného. V zájmu řešení tohoto konfliktu judikatura uvádí, že je třeba přihlížet k právu místa, na kterém se majetek nachází v okamžiku podání žaloby.

Pokud je movitým majetkem dopravní prostředek (loď, letadlo, atd.), mezinárodní smluvní právo přiznává příslušnost státu registrace dopravního prostředku.

Rozhodné právo definuje hlavní nebo náhodná majetková práva k majetku a stanovuje výhradní práva majitele. Řídí se jím také prostředky nabývání majetkových práv. V této souvislosti je lze kombinovat s právem, kterým se řídí převodní listina, jež tato práva vytváří, a to zejména listina převodu vlastnických práv.

III.8. Platební neschopnost

Obecně je rozhodným právem v případě úpadkového řízení právo soudu, u kterého je řízení zahájeno. Rozhodné právo by tedy mělo být určeno na základě problematiky konfliktů příslušnosti. Nařízení č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 stanoví kolizní normy. V tomto případě je rozhodným právem právo členského státu, na jehož území bylo řízení zahájeno (články 4 a 28).

Právu použitelnému na úpadkové řízení může konkurovat právo místa, kde se majetek nachází, zejména s ohledem na smluvní jistiny, výhradní práva a zákonné hypotéky vztahující se na majetek v zahraničí.

« Rozhodné právo - Obecné informace | Francie - Obecné informace »

NahoruNahoru

Poslední aktualizace: 26-03-2009

 
  • Právo Společenství
  • Mezinárodní právo

  • Belgie
  • Bulharsko
  • Česká republika
  • Dánsko
  • Německo
  • Estonsko
  • Irsko
  • Řecko
  • Španělsko
  • Francie
  • Itálie
  • Kypr
  • Lotyšsko
  • Litva
  • Lucembursko
  • Mad'arsko
  • Malta
  • Nizozemí
  • Rakousko
  • Polsko
  • Portugalsko
  • Rumunsko
  • Slovinsko
  • Slovensko
  • Finsko
  • Švédsko
  • Spojené království