Lisabonskou smlouvu zavádějící nová pravidla pro fungování Evropské unie čeká za necelý měsíc zásadní zkouška – budou o ní v referendu rozhodovat Irové. O tom, co by znamenalo, kdyby Irsko smlouvu odmítlo, o globálních ambicích Evropy, o tom, v čem se ODS liší od britských konzervativců, a vyhlídkách na české předsednictví jsme mluvili s britským labouristickým ministrem pro Evropu Jimem Murphym (40), který minulý týden krátce navštívil Prahu.

Hlasy z bruselských kuloárů obvykle říkají, že obavy z výsledku schvalování Lisabonské smlouvy panují u dvou zemí – u České republiky a Irska.

A u Spojeného království ne?

Vzhledem k tomu, že už smlouva prošla dolní komorou parlamentu, zas tak moc ne. Nicméně: jsou obavy v případě Irska na místě?

Jsem si celkem jistý, že Irové řeknou v referendu Ano. Měníme pravidla evropské hry tak, aby odrážela moderní Evropu, nikoliv Evropu minulosti.

Na tom se možná shodneme my dva, ale myslí si to běžný irský občan?

Moje rodina pochází z Irska, jsem Murphy, a to je irské jméno, Irové jsou chytří, rozumní lidé. Rozhodnou se správně. Musíme doufat, že Irové ocení přínosy smlouvy. Nic víc stejně říci nemůžu, protože jim nechci způsobit problémy.

Co by se stalo, kdyby řekli Ne?

Oni neřeknou Ne.

Dobře. Ale kdyby se to náhodou stalo: jaký má Unie „plán B“?

Neexistuje plán B či plán C, Lisabonská smlouva je přece vlastně plán B k původní euroústavě. Plán C je paralýza Evropy. Pokud Lisabonská smlouva nezačne platit, pak je na místě otázka, jak vážně bere Unie sebe samu. Chceme, aby Evropa byla globální silou? Chceme, aby obstála? Evropa nikdy nebude supervelmocí, protože není jednolitým státem. Ale můžeme inspirovat zbytek světa svým chováním a hodnotami, přístupem k lidským právům, demokracii, životnímu prostředí. A pro to potřebujeme moderní pravidla hry. Se starými spory zůstaneme navždy zaseknutí v minulosti.

Plán C se nejmenuje jenom paralýza. Někdo mu třeba říká „vícerychlostní Evropa“.

Je jasné, že některé země se vždy budou chovat trochu jinak – platí to o Británii i o Česku. Pokud ale chceme mít globální vliv, musíme mluvit všemi sedmadvaceti hlasy. Pokud se neshodneme, Evropu oslabíme, a to si nemůžeme dovolit, zvlášť když tu máme silné ekonomiky Číny a Indie či obrozené Rusko.

Jak si to představujete v praxi? Použijme známou námitku: ve smlouvě se počítá s evropským ministrem zahraničí – jak bude 27 zemí hledat společný postoj, když se v řadě otázek – třeba válka v Iráku nebo Rusko – prostě neshodneme?

Samozřejmě, že budou otázky, na nichž se neshodneme. My nehledáme absolutní shodu, musíme spíše maximalizovat svůj vliv, a k tomu by měl společný ministr zahraničí přispět.

Dolní komora britského parlamentu už smlouvu schválila – jak vypadá debata u vás?

Smlouva je teď ve Sněmovně lordů. Je to zajímavé: britští konzervativci sami sebe uvrhli do naprosté izolace, do pozice, kdy jsou jedinou významnou politickou stranou v Evropě, která je proti Lisabonské smlouvě .