Cesta


EVROPSKÝ DŮM:

RSS - Novinky

RSS - Novinky

Najdete nás na Facebooku

Najdete nás na Facebooku

Najdete nás na Twitteru

Najdete nás na Twitteru

Zastoupení EK v ČR na Youtube

Zastoupení EK v ČR na Youtube

Magický večer s Petrou Hůlovou v Kodani
Poslat tuto stránku e-mailemPoslat tuto stránku e-mailemTiskTisk

23/03/2009

Pro to, aby tam ožily mongolské stepi a Rudé hory, je ten šedivý dům na Gothersgade 15 v Kodani dost nepravděpodobné místo. A přece se tak stalo. Ze stránek knížky Petry Hůlově Paměť mojí babičce tam 19. března vystoupila a v představách přítomných se „zhmotnila“ Dzaja z baškganskýho somonu, její nevlastní otec, který si tolik přál syna, její máma, která Dzaju měla s „člověkem, co nebyl Mongol“, babička, která nadávala mámě ve svém nářečí, aby jí děti nerozuměly, a která věděla o „tajnostech máminýho srdce“.

Stalo se tak především díky autorce samé, která na literárním večeru uspořádaném Generálním ředitelstvím Evropské komise pro překlady a českým velvyslanectvím v Dánsku četla úryvky ze svého díla.

    Spisovatelka Petra Hůlová čte úryvek ze své knihy

    Evropský dům v Gothersgade 15 je vším možným jen ne „pupkem“ Kodaně, ačkoli leží v širším centru města. Budova nestojí na hlavní třídě, kolem neproudí davy lidí a dostat se k ní od stanice metra není pro cizince úplně jednoduché. Z oken je vidět strohý královský zámek Rosenborg ze 17. století. To není nejvýstavnější královský zámek Kodaně a královská rodina v něm bydlela jen do počátku 18. století. Dnes je to muzeum, v jehož podzemí jsou uloženy korunovační klenoty.

    Ve sluncem zalité královské zahradě před kasárnami 19. března jako každý den slavnostně pochodovala rota královské stráže v teatrálních červeno-modrých uniformách s vysokými černými čepicemi. Za pár desítek minut titíž mladíci, tentokrát ale v džínách a se sportovními taškami přes rameno, pospíchali zahradou domů či na schůzku do skutečného světa. Hlouček zvědavců, které obřad přilákal, se už mezitím rozešel, avšak ve vzduchu jako by zůstalo něco viset. I auta jedoucí po silnici podél zahrady se pohybovala jako by vznešeněji, bez prudkého zrychlování a zpomalování, a zdálo se, že i početní cyklisté šlapou do pedálů vláčněji.

    Venku se trochu setmělo a na pódiu v Evropském domě se objevila autorka. Přečetla pasáž z Paměti mojí babičce stejně prostě a nestrojeně, jako žijí či žili obyvatelé Mongolska, o nichž psala. Naslouchalo jí přibližně 60 lidí, hlavně z místní české komunity, ale i Dánů zajímajících se o českou literaturu.

    Literární večer byl také trochu večerem překladatelským: promluvil na něm i bohemista Peter Bugge, který přeložil úryvky z díly Hůlové do dánštiny, a český velvyslanec v Dánsku Zdeněk Lyčka, který je mimo jiné překladatelem z dánštiny.

    Bugge se svěřil s potížemi, jež měl, když se při překladu úryvku snažil najít dánskou obdobu pro mongolský výraz „ger“ (stan kočovníků), který Hůlová používá. Pomohl mu internet a stránka o návštěvě mongolských skautů v Dánsku. Dalším problémem bylo, zda zachovat dlouhé věty vnitřního monologu postav, které jsou pro první část knížky příznačné, nebo je zkrátit, a jak dosáhnout toho, aby v dánštině zněly přirozeně.

    I Paměť mojí babičce má svou překladatelskou historii: celá kniha do dánštiny zatím přeložena nebyla, vyšla však v maďarštině, nizozemštině, francouzštině, polštině a němčině. Překlady jsou ale taky něčím, nad čím autorka knihy do jisté míry ztrácí kontrolu, ačkoli dílo i v cizím jazyce vychází pod jejím jménem. „Snažím se si to příliš nebrat, někdy je to ale těžké, když máte pocit, že je to úplně něco jiného (než v češtině),“ řekla Hůlová.

    Přiznala, že pro ni bylo snazší psát o Mongolsku než o českém prostředí, protože si mohla udržet od látky odstup: „Mám problém se svou zemí… Těžko se mi píše o věcech, k nimž mám příliš blízko.“ A také nemusí všechno znát z vlastní zkušenosti, aby o tom mohla psát. Strávila rok v Ulánbátaru, kde studovala mongolštinu na místní univerzitě, asi čtyřikrát se do Mongolska vrátila na léto a v Praze má mongolské přátele. Zhruba polovina knihy se odehrává na venkově, s nímž Hůlová tolik zkušeností zase nemá. „Je to více výsledek mé obrazotvornosti než zkušenosti,“ řekla.

    Ohradila se proti násilným politickým výkladům příběhů, které se částečně odehrávají v komunistickém Mongolsku, jako metafory komunistického Československa, jak se o tom psalo v jedné německé kritice. „Kniha je o Mongolsku, politika pro mě nebyla důležitá,“ řekla.

    „Život mongolských kočovníků je dost smutný příběh. Lidé se z venkova stěhují do měst, podobně jako v jiných částech světa. Ztrácejí svůj tradiční způsob života a nemají nic, čím by ho nahradili. Kdo by je ale mohl udržet na venkově, když ten nóbl život, který vidí v televizi, se odehrává ve městech.“

    Stejně jako se v Paměti mojí babičce Dzajina rodina „začala nějak po malejch kouskách drolit jako chátrající ovó (posvátná mohyla), který přestává zajímat své uctívače a kámen po kameni se propadá do stepi“, drolí se i tradiční svět nomádů. Ale v podání Petry Hůlové tento svět ožívá, třebaže jako by v jiném rozměru. A nejen pro jeden podvečer v nenápadné kancelářské budově v Gothersgade 15. Svět, ve kterém jsou důležité věci prosté a který neodbytně připomíná, že bez kořenů nelze žít.

     

    Poslední aktualizace: 30/10/2010  |Začátek stránky