Cesta


EVROPSKÝ DŮM:

RSS - Novinky

RSS - Novinky

Najdete nás na Facebooku

Najdete nás na Facebooku

Najdete nás na Twitteru

Najdete nás na Twitteru

Zastoupení EK v ČR na Youtube

Zastoupení EK v ČR na Youtube

Příští uspořádání Evropy není problém „těch druhých“
Poslat tuto stránku e-mailemPoslat tuto stránku e-mailemTiskTisk

29/08/2008

 

Po irském odmítnutí Lisabonské smlouvy se v celé Evropě rozhořela diskuse, jak dál.

V českých poměrech je však tato diskuse bohužel dost odlišná od ostatních zemí, neboť v ní dominují nejrůznější klišé, ne-li přímo škodolibá radost nad tím, co „tamtěm“ zase nevyšlo. Pokusím se některá z těch klišé vyvrátit, protože v jejich zajetí se diskuse prostě nemůže nikam posunout.

Klišé o eurokratech: neustále se omílá tvrzení o tom, že irské „ne“ znamená porážku bruselských eurokratů, kteří si toto všechno vymysleli. (Jeden komentátor předního českého deníku se dokonce nerozpakuje mluvit o „europupcích“.) To je však nejen xenofobní demagogie, ale i věcný nesmysl. Lisabonskou smlouvu si přece nevymysleli úředníci Evropské komise, ale dohodli se na ní nejvyšší představitelé 27 demokraticky zvolených vlád zastoupení v Evropské radě. Problém příštího uspořádání EU ostatně není problém „těch druhých“, ale každé členské země, která do této Unie patří.

Klišé o elitách: znovu a znovu slyšíme, že jde o porážku jakýchsi samozvaných „elit“. To je pro změnu podbízivé antielitářství, které by mělo být velmi průhledné. Vždyť vlády 27 členských zemí, které smlouvu vyjednaly a podepsaly, a parlamenty, které ji jeden po druhém ratifikují, nejsou žádnými samozvanými elitami, nýbrž legitimními zástupci evropského lidu. Legitimitu těchto vlád obvykle zpochybňují jen zástupci krajní levice či pravice, kteří odmítají zastupitelskou demokracii jako takovou. Nebezpečné totiž v demokraciích nejsou „elity“, ale kombinace populismu s paranoiou z tajemných spiknutí.

 

    Vladimír Špidla

    Klišé o ignorování veřejného mínění: irské referendum prý ukázalo, jak „eurokraté“ a „elity“ nerespektují národní zvyklosti a veřejné mínění. Ale vždyť je to přesně naopak! Demokraticky zvolené evropské vlády přijímají riziko odmítnutí významné smlouvy hlasováním necelého 1 % evropské populace, sdělí-li jim dotyčná země, že to její ústavní pořádek (na rozdíl od 26 ostatních) vyžaduje. Ba podrobují se této zkoušce i v případě smlouvy, která je ze samotné povahy věci složitým právnickým textem týkajícím se mnoha oblastí veřejné politiky. K referendu jsou v principu vhodnější jednoznačné otázky, např. zda si lidé přejí vstoupit do EU nebo rozdělit federaci dvou republik. V ČR, jež vznikla rozdělením předchozí federace bez referenda, navíc zní zaklínání irským hlasováním jako průhledně účelová argumentace.

    Kromě těchto tří konkrétních klišé se českou diskusí šíří velmi mlhavá představa, že padne-li Lisabonská smlouva, přijde na řadu nějaký jiný politický koncept Evropy. To je možné; těžko však tento koncept přinesou „vítězové z referenda“, od irské opoziční strany Sinn Fein až po nacionalisty v různých jiných zemích, které kromě odporu k EU nic nespojuje. Ani před třemi lety ve Francii nenabízeli političtí zastánci „ne“ (Le Penova Národní fronta a Fabiusovo křídlo Socialistické strany) žádnou společnou alternativu, natož aby ji prosadili v řádných volbách, o sdílení s významnými stranami v jiných členských zemích ani nemluvě. Těžko si také představit, jaká sdílená vize by mohla spojit třeba francouzského odpůrce „polských instalatérů“ právě s polským euroskeptikem.

    Případné nepřijetí Lisabonské smlouvy bude ovšem znamenat stop dalšímu rozšíření EU, které nebude ani právně možné - nehledě na to, že právě obavy související se současným a plánovaným rozšířením se promítly do protievropských postojů části veřejnosti starých členských zemí. Ve většině členských zemí jsou euroskeptici proti Lisabonu i proti dalšímu rozšiřování; i když s jejich postojem nesouhlasíme, nelze mu upřít logiku. Naproti tomu odmítat Lisabonskou smlouvu a přitom horovat pro další rozšíření, jak to činí někteří čeští euroskeptici, nemá logiku vůbec žádnou. Nikdo však tento zjevný protimluv nekomentuje. Zdá se, jako by na české scéně zcela vyprchala racionalita. Jako by škodolibý pošklebek nad tím, že se probořil kus obecní silnice, převážil nad poznáním, že vedl tam, kam jsme chtěli jít i my…

    Nepodaří-li se institucionální dilema rostoucí EU vyřešit Lisabonskou smlouvou, pak se demokratický svět jistě nezboří. Oslabí se však argument, proč by země usilující o hlubší integraci měly čekat na ty, kdo ji brzdí. Výsledkem by v takovém případě zřejmě bylo vytvoření dvourychlostní Unie, s vnitřním a vnějším okruhem. A lze si poměrně snadno představit, že vstupenkou mezi více integrované státy by se stalo euro. Paradoxně - Irsko, které do eurozóny patří, by tak automaticky zůstalo mezi státy „pevného jádra“. A kdo se domnívá, že pro ČR by bylo výhodné zůstat v kruhu vnějším, ten by měl konečně uvést nějaké racionální argumenty, hodně vzdálené dosavadním populistickým klišé.

    Osobně jsem přesvědčen, že v ratifikačním procesu je správné pokračovat, protože 24 členských zemí již smlouvu ratifikovalo, z toho šest (včetně Velké Británie, Kypru, Španělska, Belgie, Nizozemska a Itálie) po irském referendu. Nehledě na to,že podepsáním textu se česká republika zavázala podle mezinárodního práva k provedení procesu ratifikace, ať už bude její závěrečný výsledek jakýkoliv. Teprve po dokončení ratifikačního procesu by mělo přijít na řadu nové politické jednání. To není nedostatek respektu k irskému referendu, ale zodpovědný pohled na to, co je pro řešení institucionálních problémů nezbytné. A také na to, co už převážná většina evropských demokracií - jejich legitimních politických zástupců, ne jakýchsi zákulisních spiklenců - v procesu hledání řešení odpracovala a odsouhlasila.

     

    Autor:   Vladimír Špidla, evropský komisař pro zaměstnanost, sociální záležitosti a rovné příležitosti

    Zdroj:   29/08/2008, deník Právo, str. 6

     

     

     

    Poslední aktualizace: 30/10/2010  |Začátek stránky