S rostoucí integrací se ukazovala nutnost koordinace hospodářské a měnové politiky, která by umožnila držet rovnováhu mezi členskými zeměmi.

V roce 1970 byla vypracována tzv. Wernerova zpráva, která navrhovala konvertibilitu měn členských zemí, volný pohyb kapitálu a pevně stanovené devizové kurzy.

V roce 1979 byl zřízen Evropský měnový systém (EMS), který měl omezit výkyvy směnných kurzů měn členských států. EMS napomohl v 80. letech stabilizovat devizové kurzy měn.

S postupným dokončováním jednotného trhu pociťovala Evropa stále více potřebu měnové stability. Jednotný evropský akt podepsaný v roce 1986 přinesl řadu pozitiv. Vyžadoval mimo jiné nutnost omezit výkyvy ve směnných kurzech, uvolnil pohyb kapitálu a integraci finančních služeb.

Předseda Komise Jacques Delors předložil v roce 1989 plán a časový rozvrh pro vytvoření hospodářské a měnové unie (HMU). Tento plán byl později zahrnut do smlouvy, která byla podepsána v Maastrichtu v roce 1992. Stanovil řadu kritérií nutných pro účast v HMU: snížení úrokových sazeb, omezení inflace, deficit rozpočtu maximálně tři procenta HDP, veřejný dluh v maximální výši 60 procent HDP a stabilizace směnného kurzu měny.

Dále bylo rozhodnuto o zřízení Evropské centrální banky jako řídícího centra měnové politiky.

V roce 1994 vznikl Evropský měnový institut (EMI), který měl koordinovat zavedení jednotné měny.

Evropská rada přijala v roce 1997 Pakt o stabilitě a růstu, jenž měl zajistit, aby jednotlivé státy dodržovaly rozpočtovou disciplínu.

Prvního ledna roku 1999 bylo 11 měn států eurozóny (Řecko se stalo členem eurozóny v roce 2001) nahrazeno v bezhotovostním styku eurem. Funkce EMI převzala Evropská centrální banka odpovídající za měnovou politiku.

Prvního ledna 2002 se bankovky a mince jednotné měny euro staly oficiálním platidlem ve 12 zemích eurozóny.

Oblast eurozóny se nyní rozšiřuje poměrně pravidelně, 1. ledna 2007 o Slovinsko, 1. ledna 2008 o Kypr a Maltu, 1. ledna 2009 o Slovensko a 1. ledna 2011 o Estonsko, na celkově 17 ze 27 zemí.

Zpět